Článek
Lidí, kteří mají více než jedno zaměstnání, přibývá. Loni pracovalo v Česku na více než jednom pracovním místě přibližně 165 tisíc lidí. Oproti roku 2014 počet těchto lidí výrazně vzrostl - tehdy mělo více pracovních pozic 107 tisíc lidí.
Mít vedle hlavního zaměstnání ještě další práci nemusí podle odborníků znamenat pouze snahu zvýšit si příjem. Zatímco pro část lidí jde skutečně o finanční nutnost, pro jiné může jít o způsob, jak rozvíjet své schopnosti, získat nové zkušenosti nebo postupně budovat vlastní podnikání.
„Druhá práce se často vnímá jako nouzové řešení pro lidi s nízkými příjmy. Data ale ukazují, že tento pohled je příliš zjednodušený. Vedle finanční nutnosti hraje významnou roli také kvalifikace, odbornost a možnost využít své schopnosti mimo hlavní zaměstnání,“ říká Michal Španěl, analytik pracovního portálu JenPráce.cz.
U části pracovníků je podle něj skutečně hlavním důvodem finanční tlak, nízký výdělek v hlavním zaměstnání nebo nedostatečný počet odpracovaných hodin. Typicky se to může týkat některých služeb, pomocných profesí nebo lidí pracujících na kratší úvazky.
Doplňuje ovšem, že druhou práci mají často také lidé s vyšším vzděláním a kvalifikací. Vysokoškolsky vzdělaní pracovníci, specialisté nebo manažeři mohou své odborné znalosti uplatňovat při poradenství, lektorování, podnikání či práci na specializovaných projektech.
Experti rozkročení na více pozicích
Druhou a další práci mělo loni zhruba 3,3 procenta všech zaměstnaných ve věku 15 až 64 let, vyplývá z dat Eurostatu. Z toho 80,1 tisíce vykonávalo druhou práci v zaměstnaneckém postavení a 82,8 tisíce jako OSVČ.
Že druhá práce není pouze otázkou finanční nutnosti, naznačuje také profesní složení lidí, kteří kombinují více zaměstnání. Největší skupinu podle Španěla tvoří specialisté, kterých bylo skoro 63 tisíc. Následují techničtí a odborní pracovníci a manažeři. Tyto tři skupiny dohromady představují přibližně 64 procent lidí s více zaměstnáními.
Typickým příkladem podle něj může být lékař, který vedle práce v nemocnici vyučuje na univerzitě, IT specialista s vlastními zakázkami nebo manažer, který se věnuje školením. Podobně mohou své zkušenosti ze zaměstnání využívat také akademici při konzultacích pro firmy nebo účetní s dalšími klienty mimo své hlavní zaměstnání.
To potvrzuje i ředitel náboru a marketingu ManpowerGroup Jiří Halbrštát, podle kterého rostoucí počet lidí, kteří mají vedle hlavního zaměstnání ještě další práci, ukazuje na dvě odlišné motivace lidí na trhu práce.
Na jedné straně podle něj roste ekonomický tlak na domácnosti, na druhé straně se zásadně mění způsob, jakým lidé přemýšlejí o své kariéře. Druhá práce už nemusí znamenat jen přivýdělek po večerech nebo o víkendu. Upozorňuje, že stále častěji může být také způsobem, jak rozvíjet vlastní podnikání, získávat nové zkušenosti, využít odborné know-how nebo si postupně připravovat přechod do jiné profese.
„Tento trend souvisí s růstem gig ekonomiky, projektové práce a flexibilních forem zaměstnávání. Tradiční model jedné profese, jednoho zaměstnavatele a jedné kariérní dráhy postupně doplňují modely, ve kterých lidé kombinují stabilní zaměstnání s externími projekty, poradenstvím nebo vlastní podnikatelskou aktivitou,“ vysvětluje.
Nejvýrazněji je podle něj tento trend vidět u profesí, kde lze práci vykonávat nezávisle na místě a čase. Typicky jde o IT specialisty, programátory, grafiky, marketéry, překladatele, účetní, finanční specialisty nebo konzultanty.
„Například zkušený IT odborník může pracovat na plný úvazek ve firmě a současně poskytovat specializované služby dalším klientům. U těchto lidí nejde vždy primárně o peníze. Často chtějí získat větší profesní nezávislost, rozšířit portfolio zkušeností nebo si ověřit, zda by se jejich vedlejší aktivita mohla časem stát hlavním zdrojem obživy,“ dodává.
Někdo chce, jiný musí
Podobný model podle něj funguje také u kvalifikovaných řemeslníků. Elektrikář, instalatér, mechanik nebo stavební technik může mít stabilní zaměstnání a vedle něj realizovat vlastní zakázky. V těchto profesích se propojuje snaha o vyšší příjem s poptávkou po odborných dovednostech.
Podle Halbrštáta je přitom důležité rozlišovat mezi flexibilitou, kterou si člověk dobrovolně vybírá, a flexibilitou, ke které ho nutí ekonomická situace. „Na první pohled mohou oba lidé pracovat šedesát hodin týdně. Jeden proto, že buduje vlastní podnikání a investuje do své budoucnosti, druhý proto, že mu jedna výplata nestačí. Z hlediska kvality života, motivace i dlouhodobé udržitelnosti práce jde o zásadně odlišné situace,“ upozorňuje.
Úplně jiná realita podle něj existuje u nízkopříjmových profesí. Ve výrobě, v logistice, maloobchodu, gastronomii, úklidových službách nebo ostraze bývá druhé zaměstnání mnohem častěji ekonomickou nutností.
„Lidé si přibírají víkendové směny, rozvážejí zboží, pracují na dohodu nebo využívají digitální platformy, protože příjem z hlavního zaměstnání nestačí na pokrytí životních nákladů. Zvlášť složitá je situace samoživitelů, některých rodičů nebo domácností zatížených vysokými náklady na bydlení,“ vysvětluje.
Pro tyto skupiny není druhá práce projevem kariérní ambice, ale způsobem, jak udržet rodinný rozpočet. Určit, pro kolik lidí je druhá práce nutnou nezbytností, je ale podle Španěla složité. Jako vodítko lze využít například ukazatele příjmové chudoby nebo vážné materiální a sociální deprivace. Upozorňuje, že pod hranicí ohrožení příjmovou chudobou žije v Česku 9,6 procenta obyvatel - přibližně milion lidí. Vážná materiální a sociální deprivace se pak týká 5,8 procenta populace.
Podle Halbrštáta samotný růst počtu lidí s druhým zaměstnáním nelze automaticky interpretovat ani jako pozitivní projev podnikavosti, ani jako důkaz zhoršující se životní úrovně.
„Oba trendy probíhají současně,“ vysvětluje a dodává, že rostoucí počet souběžných zaměstnání má své limity. Upozorňuje na rizika dlouhodobého přetížení, které může vést k vyhoření, zdravotním problémům nebo poklesu produktivity.
Firmy by proto měly více sledovat nejen výkon zaměstnanců, ale také jejich pracovní zátěž a možnosti profesního rozvoje. „Pokud si kvalifikovaný zaměstnanec hledá druhou práci proto, že ve své firmě nemá prostor využít schopnosti nebo kariérně růst, je to pro zaměstnavatele důležitý signál,“ uvádí.
Naopak tam, kde lidé potřebují druhé zaměstnání k pokrytí základních životních nákladů, je podle něj potřeba otevřít debatu o úrovni odměňování, dostupnosti flexibilních úvazků a produktivitě práce.
