Článek
Když se Čechů zeptáte, jak jsou připraveni na změny trhu práce, většina si věří. Sebedůvěra, schopnost adaptace a ochota pustit se do neznámého budou v příštích letech nepochybně velmi důležité. Samy o sobě však nestačí. Rozhodující bude, zda se opírají o skutečné dovednosti a ochotu průběžně je rozvíjet.
Právě tady se ukazuje největší paradox českého přístupu k budoucnosti práce. Osm z deseti lidí hodnotí svou schopnost přizpůsobit se změnám alespoň jako průměrnou nebo dobrou a více než polovina se současnými změnami necítí ohrožena. Nepřekvapí tedy, že jen třetina lidí podniká konkrétní kroky, aby byli na novou realitu připraveni, a aktivně se vzdělává pouhých 14 %.
Propast mezi sebedůvěrou a skutečnou aktivitou může být větším rizikem než samotná proměna trhu práce. Dobrým příkladem je třeba vztah k technologiím. Více než polovina zaměstnanců a podnikatelů nevěří, že by jejich práci mohl v budoucnu nahradit stroj nebo umělá inteligence. Více než třetina lidí dokonce považuje své digitální dovednosti za lepší, než bude jejich budoucí práce potřebovat. Současně se ale jen necelá třetina cítí sebevědomě při použití nového digitálního nástroje nebo technologie.
Víme tedy, že se práce bude měnit a stejně tak porostou i nároky na nové dovednosti. Přesto máme pocit, že to, co umíme dnes, nám bude stačit. Řada lidí AI zatím v práci nevyužívá vůbec nebo jen omezeně, a proto je snadné její dopad podcenit. Jenže technologie obvykle nemění pracovní trh tak, že jednoho dne zruší celé profese. Proměňují jednotlivé činnosti. To, co dříve trvalo hodinu, zabere najednou jen deset minut. Rutinní úkoly mizí, jiné přibývají a od stejného člověka se začne očekávat jiný typ práce.
Klíčová otázka nespočívá v tom, zda naši práci ohrozí AI, ale v tom, jestli dokážeme včas reagovat na proměnu práce dřív, než nás k tomu donutí okolnosti: ztráta práce nebo jistoty v ní. To může být problematické, protože Češi jsou většinou zvyklí učit se za pochodu a nahodile. V přístupu ke vzdělávání jsou kutilové, když přijde nový problém, často si poradí, nový nástroj se naučí používat a změně se zkrátka a jednoduše přizpůsobí. Jenže budoucí zaměstnatelnost nemůže stát jen na improvizaci.
Proměna trhu práce bude v mnoha ohledech zásadní. Některé znalosti budou zastarávat, jiné získají na významu a během jedné kariéry budeme opakovaně měnit svou náplň práce. Jednou z nejdůležitějších pracovních dovedností proto nebude znalost konkrétní technologie, ale samotná schopnost průběžně se učit. A právě zde se vracíme k hlavnímu problému. Nestačí věřit, že se dokážeme přizpůsobit. Musíme pro to něco dělat už dnes.
Odpovědnost přitom neleží jen na jednotlivcích. Pokud chceme, aby se lidé průběžně rozvíjeli, musí k tomu mít prostor a podporu i v práci. Jen 22 % českých zaměstnanců hodnotí kulturu učení ve své organizaci jako silnou. To je jasný signál směrem k firmám, že současná nabídka neodpovídá potřebám zaměstnanců. V ekonomice, kde se rychle mění technologie i způsob práce, se schopnost rozvíjet vlastní zaměstnance stává otázkou konkurenceschopnosti.
Určité signály změny už vidíme i mimo firmy. Přes Úřad práce se díky štědré finanční podpoře například v roce 2025 vzdělávalo rekordních 143 tisíc lidí. To ukazuje, že zájem o rekvalifikace a další vzdělávání existuje. Neměli bychom ale čekat, až potřeba změny přijde třeba společně se ztrátou zaměstnání, na popud zaměstnavatele nebo státu. Celoživotní učení se musí stát přirozenou součástí našeho života a je naší vlastní odpovědností.
