Článek
Hlasování Pirátů o odvolání Jakuba Michálka z funkce stranického místopředsedy skončilo víceméně podle očekávání. Michálek, obviněný stranickou kolegyní z agresivity a psychické šikany podřízených nakonec uhájil (byť ne zrovna přesvědčivě) pozici jednoho z nejvýše postavených mužů strany.
Bylo by hodně zvláštní, kdyby se naopak většina Pirátů postavila proti jednomu ze svých nejvýraznějších politiků, u něhož je profesionalita, činorodost, přesvědčivost argumentace propletena s nepominutelnou mírou tvrdosti, arogance i snížené schopnosti vnímat motivy či zranitelnost druhých. Což je ostatně charakterový mix, patrný u leckterého z úspěšných politiků u nás i ve světě.
Spor kolem jednoho z těžko postradatelných mužů strany ale vyhrotil jiné klíčové dilema: Jak únosná je ještě pro Piráty s vyhlašovanou ambicí dobýt Strakovu akademii jejich unikátní a chvílemi dech beroucí otevřenost, s níž nám nechávají nahlédnout do stranických útrob?
Na první pohled je to jasné. Veřejnost nemá ráda, když se politici hádají. Spory v přímém přenosu jsou vítaným soustem pro média a politické konkurenty, kteří vznášejí pochopitelnou otázku: Jestliže se Piráti už teď v roli nejsilnější opoziční strany bez skrupulí přou o všem možném a všem na očích, jak by to asi dopadlo, kdyby jim voliči svěřili do rukou odpovědnost za stát?
To všechno jsou pádné argumenty pro to, aby se Piráti začali chovat jako zbytek politické scény. Aby veřejně přístupné Pirátské fórum v tichosti zrušili a se svými osobními, kompetenčními či mocenskými spory se přestěhovali do podpalubí.
Jenže je dobré si také připomínat, jak to často končí ve stranách, které dokázaly alespoň po nějaký čas držet pod pokličkou konflikty mezi svými vůdčími osobnostmi a s nimi svázanými mocenskými skupinami. Zášti a líté boje dříve nebo později vyhřezly na povrch, a to již v notně rozbujelém stadiu.
Stranická řež se rychle přelila do médií a do sebe zaklesnutí rivalové na sebe napráskali korupční jednání, manipulace s veřejnými tendry, klientelismus, přihrávání příbuzným a další nevábné aféry.
Příznačné přitom bývá, že stranická ledví se naplno odhalí, až když je strana nějaký čas u vlády. A kdy už jde o dělení skutečné moci a velmi hmatatelných výhod a požitků, o které se hlásí další a další straníci.
U Pirátů jsme svědky něčeho dosud nepříliš vídaného. Díky kultu otevřenosti, panujícímu ve straně, se dozvídáme o jejich problémech a neshodách v zárodečném stadiu. A můžeme do detailu sledovat, jak se vyrovnávají s nástrahami přechodu z tříprocentní okrajové formace ve stranu, která se musí potýkat s vlastními volebními úspěchy a očekáváními, jež s sebou přináší nárůst preferencí.
Přitom jejich diskuse na veřejném fóru nepůsobí jako pirátská řež nebo zabijačka, jak to někdy líčí média. Ale spíš jako přirozený proces, v němž většina členů bez zábran říká, co si myslí, s vědomím, že to čte veřejnost a novináři. Spíš to vzbuzuje dojem upouštění páry, vyčištění vzduchu. A hlavně je patrné, že právě otevřenost a možnost důsledného vyjasňování si názorů je pro značnou část členské základny hodnotou, od níž nehodlá ustoupit.
Skoro to tedy vypadá, že před imperativem průhlednosti už není pro Piráty úniku. Kdyby se teď rozhodli skoncovat s veřejným fórem, paradoxně by to mohlo vést k jejich destrukci spíš, než všechny možné půtky a spory, kterým se tak jako tak nemohou vyhnout.
Samozřejmě není vyloučeno, že narůstající ideové konflikty a osobní nevraživosti nakonec rozloží i české Piráty. Možná je protestní rezignace místopředsedy strany Mikuláše Peksy po Michálkově výhře předzvěstí konce Bartošovy strany a jejích ambicí stát se průkopníkem politiky pro digitální věk.
Pokud by se tak stalo, máme ale solidní naději, že to zaznamenáme včas a v přímém přenosu.
Autor je novinář.
