Byli jsme tu vždycky, jen jste nás neviděli. Kniha líčí queer život v Česku

Problematika genderu a tzv. queer lidí je nejen předmětem urputných kulturních válek, ale podle některých dokonce i jednou ze záminek ruského vojenského útoku na údajně „mravně zkažený“ Západ. Mnohé argumenty, které kritici těchto konceptů uvádějí, leckdy spadají do říše fantasmagorických nesmyslů. Jaký je skutečný život queer lidí, dobře přibližuje kniha Byli jsme tu vždycky. Za jejím vznikem stojí český novinář Filip Titlbach, který se proslavil svými podcasty nejprve v Českém rozhlasu a později v rámci Studia N.

Do své publikace soustředil třináct rozhovorů zdejších queer osobností, které danou problematiku přibližují z různých hledisek: psychoterapeutického, lingvistického, náboženského, právnického, ale i v kontextu reprezentace queer postav v popkultuře a jejich využívání či zneužívání v marketingu (tzv. „pinkwashing“).

A současně vybrané osobnosti otevřeně promlouvají o tom, jaké to bylo vyrůstat v Čechách jako gay, lesba či transgender osoba. Jednotlivé osobní zpovědi jsou vybaveny vysvětlivkami odborných pojmů, takže čtenář se může dozvědět to, jak se dnes obecně definuje třeba „cisnormativita“, ale i o tom, jak její tlak daný člověk-hrdina každodenně prožívá ve svém vlastním životě.

Titlbachovi respondenti mluví o šikaně a nenávisti, jimž museli čelit, což některé z nich vedlo i k sebevražedným myšlenkám či přímo pokusům, o strachu, s nímž si jeden ze zastoupených několik dní před zrcadlem zkoušel, jak o své orientaci řekne vlastní mámě. A také o ustavičném stresu z myšlenek o tom, „co si o mně říkají ti ostatní“, jak mne komentují a nezřídka i odsuzují, což může kdykoli vyústit ve vyhození z práce nebo fyzický útok.

Popsána je také dlouhá a bolestná cesta, než svoji identitu mnozí hrdinové knihy vůbec objevili. Jedna ze zastoupených vzpomíná, že si dlouho myslela, že je prostě „chlápek, kterého baví hrát si na holku“. Když se ale svěřila dvěma kamarádkám, které ji vzaly mezi sebe a začaly se k ní jako k ženě skutečně chovat a oslovovat ji tak, došlo k zásadnímu obratu: „Když jsem zažila ten pocit, že mě někdo jako ženu vnímá, byl to pro mě moment, kdy se mi to přepnulo v mozku a já pochopila, že ten pocit chci mít dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu.“ A že to je to jediné, co od života chtěla. V tomto smyslu se v knize konstatuje, jak úlevnou moc může mít už jen objevení příslušného pojmu, který pojmenovává stav, o němž si daný myslel, že je zcela výjimečný či prostě „divný“. Takže i objev slova jako „nebinární“ může v tomto smyslu zapůsobit jako zázračné kouzlo. „Všechny ty pohádky a příběhy o tom, že hrdina musí poznat něčí pravé jméno, nemáme jenom tak,“ říká k tomu v knize Atrin Matuštík.

Současně kniha ukazuje, že život queer lidí může minimálně zvnějšku obsahovat řadu komických aspektů, jako když o sobě transgender Lenka Králová prohlašuje: „Byla jsem strašně chlupatý a vousatý chlap.“ A lehce naznačeno je také to, že se v takové existenci dají najít i některé výhody, jako když zmíněná Králová poznamenává, že nyní má vhledy do fungování světa mužů i žen. A v knize nechybí ani syrové popisy toho, jak také mohla vypadat anonymní sexuální praxe homosexuálů v době normalizace na veřejných záchodcích: „Bylo to temné prostředí, kam jsi vstoupil, po hmatu našel muže a udělal sis dobře. Nepotřeboval jsi vědět, jak kdo vypadá. Hlavní roli hrály ruce a genitálie.“ I když obecně kniha zdůrazňuje, že se význam sexuality v každodenních životech queer lidí obecně přeceňuje, respektive jsou nesprávně redukováni jen na ni. I proto v ní zaznívá názor, že například pojem „transsexualismus“ by měl být nahrazen neutrálnějším termínem „genderový nesoulad“.

V knize zaznívají i některé provokativní názory, jako například: „Cokoliv náboženského má z makrosociálního hlediska zmizet. Jsme sekularizovaná společnost a jako taková se tak musíme chovat.“ Ale ty jsou naštěstí výjimečné, navíc jiná kapitola obsahující rozhovor s teologem a jáhnem Jaroslavem Lormanem pojímá tento problém vyváženěji a citlivěji.

Kniha nehlásá ani to, že by v ní zastoupení občané požadovali v úředních formulářích možnost vybrat si ze sedmdesáti dvou kolonek pro různá pohlaví. V jednom z rozhovorů zaznívá: „Stačí nám tři.“ Což, dodejme, není nijak zvláště radikální, i v řadě tradičních kultur skutečně existovala i „třetí možnost“.

Některá témata jsou v knize pojednána jen velmi zběžně a stručně a leccos by se dalo doplnit (homosexualita v literatuře, potenciálně pozitivní queer postavy jako dvojice homosexuálů ve filmu Vlastníci). K daným specializovaným tématům už ovšem i v češtině existují obsáhlé a podrobné publikace kulturně-historické (jako Homosexualita v dějinách české kultury. Academia, 2011), teologické (Křesťanství a homosexualita: pokusy o integraci. Torst, 2012) či vyprávějící jedinečné příběhy vlastního objevování a utváření (Klec pro majáky. Kniha Zlín, 2011).

Kniha Byli jsme tu vždycky problematiku queer lidí přibližuje u nás zatím nejkomplexněji. Srozumitelně a nenásilně, ovšem současně velmi naléhavě je v ní ukázáno, že s queer lidmi je i v Česku nezřídka zacházeno jako s občany druhé kategorie, a to v řadě konkrétních situací, jejichž potenciální obtížnost by nezasvěceného čtenáře ani nenapadla. Autoři nezastírají, že queer lidé představují výzvu pro naše zavedené myšlenkové koncepty a nepředstírají, že znají správné odpovědi na to, jak by si například s problémem „třetího pohlaví“ měla poradit čeština. Každopádně ale jejich kniha vyznívá jako mocný apel na to, abychom před našimi (někdy i zastaralými) abstraktními kategoriemi dávali přednost konkrétním lidem.