Chtěl jsem popsat, co z lidí dělá nacisty, říká autor předlohy Babylonu Berlín

„Hollywood udělal z nacistů hajlující figurky v uniformách. Takhle jednoduché to nikdy nebylo,“ říká spisovatel Volker Kutscher. Na začátku jeho detektivní série stál velkolepý plán: popsat extrémně složitou dobu.

„Společnost prošla neskutečnou metamorfózou. Milí otcové od rodin odjížděli do Polska masově vraždit,“ říká Kutscher. Z německé společnosti se v jeho knihách postupně stává monstrum. Když téměř před 20 lety kvůli psaní podával výpověď v práci, neměl tušení, že se z detektivní série o Gereonu Rathovi stane celosvětový bestseller a také jeden z nejúspěšnějších německých seriálů v historii.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, proč nemáme tvořit zjednodušující historické paralely, a mluví o tom, že i nacisté se narodili jako nevinné děti.

Knihy o detektivovi Gereonu Rathovi píšete od roku 2007. Pamatujete si ještě to první vnuknutí? Okamžik, kdy vás napadlo: mohl bych napsat knihu?

Pamatuju si to moc dobře. Původně jsem pracoval jako novinář a psaní románů jsem měl jen jako koníček. Chtěl jsem ale napsat román o Berlíně z raných třicátých let. Přemýšlel jsem nad tím a zjistil, že by se o té době dalo vyprávět hrozně moc. Napadlo mě, že by celá řada šla psát rok po roce jako detektivní série. Měl jsem velkou chuť to psát, bylo to puzení, chtěl jsem popsat změny, ke kterým v Německu došlo. Prošlo monstrózní proměnou k nacistické diktatuře. V roce 2007 jsem vydal první román. Nápad jsem měl v roce 2003. Trvalo hrozně dlouho, než jsem našel vydavatele.

Takže jste už na začátku tušil, že se pouštíte do velkého projektu, který bude mít 10 knih? Pro mě je taková představa naprosto paralyzující.

První koncepce byla jenom hrubá. Měl jsem promyšlené ty roky, věděl jsem, že chci, aby to začínalo v roce 1929, a chtěl jsem vlastně napsat nejdříve čtyři romány, které se budou věnovat výmarské republice a jejímu konci. Pak měly navazovat čtyři romány, které by se věnovaly vzestupu nacistické diktatury v Německu. Potom jsem ale zjistil, že bude lepší to dopsat až do roku 1938. Z osmi románů se stalo deset a mně bylo jasné, že kvůli takovému velkému projektu musím dát výpověď ze svého zaměstnání žurnalisty, že musím na volnou nohu. Bylo to daleko náročnější než mé předchozí detektivky.

O dnešní době se občas říká, že připomíná bouřlivá dvacátá léta minulého století. Herečku Liv Lisu Fries (představitelku Charlotte ze seriálu Babylon Berlín) zase fascinuje, že podobné věci se ve světě pořád dějí. Na co jste přišel, když jste psal své knihy? Kde jste odhaloval příčiny nástupu nacismu v Německu?

Myslím, že vidět paralely mezi dneškem a tehdejší situací je sice svůdné, ale není to stejné. Je tu technický pokrok, proměnila se sociální komunikace, způsoby kontaktu, svět se stal komplikovanějším a nepřehlednějším a lidé se cítí tou modernitou přetížení. Je pravda, že modernitou byli přetížení i ve dvacátých letech minulého století. I dnes mají sklon hledat silné vůdce, kteří slibují jednoduchá řešení, která situaci pomohou.

Přesto je nebezpečné říkat, že je to dneska stejné jako ve dvacátých letech. Vede to k fatalismu. Když už víme, jak to tehdy dopadlo, můžeme si říct: „Takže se nemá cenu bránit, protože to stejně skončí stejně jako tehdy.“

Na druhou stranu si připomínám slova režiséra seriálu Babylon Berlin Toma Tykwera, který mluvil o tom, jak ho fascinuje nevinnost lidí, to jest hrdinů vašich knih, kteří netuší, že za 20 let možná nikdo z nich nebude naživu. Na jedné straně tady je fatalismus a ta moje možná příliš jednoduchá paralela a na straně druhé je tu ona nevinnost lidí, kteří vůbec netuší, do čeho se vlastně ženou. Kde najít tu správnou rovnováhu mezi přílišným fatalismem a přílišnou naivitou?

To je zásadní problém. Nevíme, co pro nás bude představovat nebezpečí. Problémy, které teď má demokracie, jsou vlastně podobné jako tehdy. Ubližuje jí naše lhostejnost.

V dějinách nemůžeme najít způsoby řešení, ale v čem nám mohou dějiny pomoct je, že se začneme zajímat o to, proč žijeme tak, jak žijeme, že svobody jsou důležité, ale hrozně zranitelné. A z historie bychom se hlavně měli poučit, že tendence následovat silné vůdce nefungují.

Na příkladu Německa třicátých let můžeme vidět, co se stane, pokud se demokracie nebrání. A zároveň, že pozitivní příklady dodávají odvahu, když vidíme lidi, kteří vycházejí do ulic a demonstrují, třeba v autokratických státech jako je Írán.

To je možná důvod, proč píšu. Aby se lidé zabývali dějinami a zjistili, že autoritářský nebo fašistický režim není dobrý nápad. Už to jednou vedlo ke katastrofě.

V seriálu si váš hrdina Gereon v jednu chvíli navlékne nacistickou uniformu. Možná z téhle rovnice vynecháváme to, že i autoritářský režim má lidi, kteří do něj ochotně vstupují a podporují ho. Co se musí stát, abychom si takové uniformy nechtěli navlékat?

Gereon Rath si uniformu obléká jen v seriálu. Je to uniforma SA, ale vlastně jde jen o utajenou akci, v níž je v přestrojení. To by přitom historicky nebylo možné. Seriál má v tomto ohledu docela velkou volnost.

Postava Ratha je charakteristická tím, že na jednu stranu sice nenosí uniformu, ale není ani proti nastupujícímu režimu. Snaží se nenápadně proplouvat, říká, že je apolitický (na rozdíl od své přítelkyně Charlotty), a myslí si, že není důležité, kdo je zrovna ředitelem policie, jestli je to socialista, nebo nacista. Protože on přece vyšetřuje zločiny a vraždy. Postupně ale pochopí, že to takhle nefunguje. V seriálu je to ale jinak.

Co se týče nacismu, bylo samozřejmě spousta lidí, kteří ho brali až idealisticky. Chtěli to nejlepší pro svou zemi. Dělali to pro árijce a až později si všimli, že to nefunguje, že to vede k teroru. A samozřejmě, nacisté slibovali Němcům ráj na zemi. Podobným vývojem procházejí i další postavy. Až později zjistí, že nacistické sliby nefungují. Některé zemřou, některé se poučí.

Politikům, kteří takhle svádí voliče, říkám krysaři. I dnes mají hrozně silný vliv. Nabízejí jednoduchá řešení – třeba v uprchlické krizi. Nepropustně uzavřeme hranice a všichni cizinci půjdou pryč a já budu mít jisté své pracovní místo.

Někteří krysaři vytvářejí problémy, které tu vůbec nejsou. Myslím, že vzdělání je alfa a omega. Vzbudit v lidech zvědavost, naučit je naslouchat, nemít jen materiální myšlení – mimochodem je důležité dát více peněz mladým lidem. To je recept proti špatnému vývoji.

Na vaší knižní sérii mi přijde důležitá jistá ambivalence, dvojznačnost. Do toho režimu se mohl zapojit každý, nemusel to být zlý člověk, jak se nám snaží některá popkultura z téhle doby ukázat. Nebyl pro vás tohle při psaní důležitý motiv?

Bylo to pro mě velice důležité. V Hollywoodu vidíme nacisty jako takové hajlující figurky v uniformách. Takhle to prostě nebylo.

Chtěl jsem popsat, co z člověka udělalo nacistu. Protože tohle byli úplně normální Němci. Narodili se jako nevinné děti. Nebylo to tak, že se najednou stali zloduchy, naopak chtěli často dělat dobro. Velká část lidí se k nacismu připojila z naivity. Prostě splynuli s davem. Najednou jim řekli, že nacismus je teď převládající doktrína, tak se na ní poslušně podíleli. Jiní v tom hledali výhodu, například tím odstraňovali konkurenci v podobě židovských obchodníků. Egoismus určitě také hrál velkou roli.

Chtěl jsem popsat i lidi, kteří se nacisty nestali. Společnost zažila neskutečnou metamorfózu, kdy milí otcové rodin odjížděli do Polska masově vraždit. Tam byli nejen SA, ale také policejní jednotky, poslušní policisté, ze kterých se stalo vražedné komando.

Dělali to, protože šlo o plnění rozkazů, do určité míry si mysleli, že je to správné. To je na tom to nejperverznější. Nemysleli si, že dělají špatnou věc.

Právě proto pořád myslím na Gereona Ratha ve špatné uniformě. Neměl jste chvilku plán, že byste z něj opravdu udělal nacistu? Pro čtenáře by to byl strašně těžký úkol. Z někoho, kdo jim je tak dlouho sympatický a komu fandí, se najednou stane úhlavní nepřítel. To ale znamená, že jako čtenář musím učinit to důležité uvědomění: tohle se může stát i někomu, koho mám rád.

V románovém světě jsem nepočítal s tím, že se stal ideologickým nacistou. Chtěl jsem, aby byl sympatický i přes své negativní vlastnosti, třeba když lže své přítelkyni. Zůstává i po roce 1933 u policie, což samo o sobě je určitou vinou, protože dál se podílí na té exekutivě, která je najednou pod vedením nacistů. Ale jsou tam jiné postavy, které podlehnou tomu vábení a většinou si myslí, že to je dobrá věc. Například je to postava toho Reinholda Gräfa, který si dobrovolně navlékne uniformu SS, i když je homosexuál. Uvědomuje si, že to k sobě úplně neladí, ale on tu svou homosexualitu také do určité míry nenávidí. Je to nějaký způsob boje proti ní.

V Babylonu jsou postavy sympatické i nesympatické, které se stanou nacisty, nebo je to třeba Greta, což je přítelkyně Charlotty, která je v knize teda Švédkou, má dvojí občanství, věc bohaté rodiny, takže jí to umožňuje žít bezstarostný život v Berlíně, kde se zamiluje do esesáka. Charlotte to nechápe ani Greta to nechápe, ale prostě se jednoho dne zamiluje. Tohle se prostě v životě stává. I Gereon Rath dělá věci, za které se stydí. Myslím, že jsou momenty, kdy není úplně sympatický, ale to je právě proto, že chci, aby působil jako normální člověk, abychom s ním mohli soucítit.

Říkal jste, že jste měl na začátku velkolepý plán. Tušil jste ale, že máte v rukou bestseller, nejdražší a nejúspěšnější německý seriál?

Ne. Nebylo mi jasné, že z toho bude taková velká věc. Nejdřív jsem měl rukopis a agenta, který mi věřil, ale nemohli jsme najít žádného nakladatele, nikdo to nechtěl. Až po pár letech odmítání jsme našli vydavatele. To už byl solidní základ a já doufal, že z toho budu moct začít žít.

Ani s tím televizním seriálem to nebylo úplně jasné, že to bude něco velkého. Bylo fajn, že to všechno chodilo v malých dávkách, takže jsem nejdřív našel vydavatelství, byla vydána první kniha, potom z toho bylo to kapesní vydání, pak se to od třetí knihy začalo lépe prodávat. Postupně začalo být jasné, že už se nemusím vracet ke svému zaměstnání, že se psaním budu moci živit. A pak přišla nabídka na seriál. Také to nebylo najednou. Nejdříve přišli dva producenti, kteří projevili zájem, ale nic z toho nebylo. Až pak přišel Tom Tykwer, ani tehdy se ovšem nedalo odhadnout, že to bude nejdražší produkce v Německu. Bavili jsme se o tom, co má kdo rád za seriály. Já říkal, že miluji Rodinu Sopranových a Wired.

Takže ne. V roce 2005, když jsem měl hotový rukopis, jsem vůbec netušil, co se stane. Bylo pro mě tehdy zásadní, abych se tím mohl živit. Jsem vděčný, že se můžu živit psaním. To je to, co mě baví.

Poslechněte si celý rozhovor v přehrávači v úvodu článku.