Recenze: Samotáři 2? Ondříčkův nový film zkouší zachytit dobovou prázdnotu

Martin je úspěšný výtvarník. Jeho abstraktní malby představují na pohled lehce bizarní, fyzický výkon, během něhož tahá obřím štětcem po plátně pod sebou. Jde o rituál stejnou měrou metafyzický i komický.

Jedna z úvodních scén nové komedie Davida Ondříčka Kluci to vidí jinak než holky, kterou od čtvrtka promítají kina, předznamenává tón celého díla. Jaroslav Plesl coby malíř Martin črtající sebedůležitě pod sebou je postavou i figurkou, směšným i lehce tragickým hrdinou. A takových tu najdeme víc.

Jeho žena Kamila v podání Marthy Issové není ve vztahu se zavedeným výtvarníkem, jenž prochází osobní i tvůrčí krizí, nejšťastnější. A nejde o jediného problematického muže v jejím okolí. Ještě tragičtější je bratr Karel, kterého Václav Neužil ztvárnil jako nesebevědomého nešťastníka se zvláštními mimikry: většinu času se chová jako hňup, neustále pije a neváhá si šňupnout kokain i během cesty po eskalátoru.

Zdánlivě šťastnější vztahy prožívá mladší generace. Květinářka Romana, kterou hraje Denisa Barešová, je zasnoubená s romantikem Danielem, jemuž Vojtěch Vodochodský propůjčil naivní, bezelstnou tvář. Daniel umí v každé situaci přispěchat s básní, Romana je pragmatická, suverénní a navíc ovládá kickbox. Vztahovou mozaiku doplňují Anna Kameníková coby novinářka Emma a Jan Nedbal v roli poněkud narcistního Marka.

David Ondříček se částečně vrací k poetice svých raných komedií jako Samotáři či Jedna ruka netleská. Tentokrát je jediným autorem scénáře, ale opět chce s nadsázkou reflektovat mezilidské vztahy. A také ty mezigenerační. Jakkoli v jeho pojetí nejde o klasické trhliny mezi rodiči a dětmi.

Daniel se chystá na rozlučku se svobodou. Tedy vlastně jeho kamarádi se na ni chystají mnohem více než on. Daniel by radši byl doma se svou láskou. A představa, že si dá hromadu panáků, pár „linek“ a pak vyrazí do bordelu, ho spíše děsí.

Karel a Martin mladíka nicméně přesvědčí, že právě takový mejdan to musí být. Když z něho Daniel uteče a dojde domů, nastávající ho musí přesvědčit, ať se okamžitě vrátí, jde pařit jako o život a hlavně jí o tom nic nevypráví.

Právě takové momenty umí Ondříček zachytit. Vtipné, poněkud nadsazené, a přitom uvěřitelné. Podobně jako dokáže později zprostředkovat „vyndanou“ atmosféru večírku, který se řítí k naprostému kómatu zúčastněných.

Snímek je chvílemi praštěný a nápaditý, ke konci víc a víc melancholický. Hrdinové se snaží najít místo ve svých životech, přehodnotit, co vlastně chtějí. Někdo řeší problémy nabízejícím se způsobem: koupí si motorku a odbarví vlasy. Jiný zase zkope bandu blbečků ve venkovské hospodě.

O výrazné situace a výrazná prostředí tu není nouze, přesto snímek jako celek visí ve zvláštním vzduchoprázdnu – navzdory tomu, že se hrdinové pohybují ve zcela konkrétních, převážně pražských lokacích.

Zásadní náhody či rozhodnutí se odehrávají na různých mostech vedoucích přes Vltavu a celý film jako by byl podobně návodný. Nepravděpodobně působí už ústřední mužské kamarádství. Karel a Martin by mohli být Danielovými otci, však se také znali s jeho tatínkem. A Dan toto přátelství evidentně trochu „zdědil“. I tak jeho interakce s Karlem působí chvílemi dost zvláštně a na sílu.

Film se už svým názvem podivně maskuje. Jako by po vzoru protagonisty Karla také chtěl mít mimikry. Kluci to vidí jinak než holky – to je název připomínající spíše další produkt tuzemského mainstreamu než osobnější autorskou komedii, napsanou režisérem a scenáristou hercům přímo na tělo.

Davidu Ondříčkovi se samozřejmě podařilo sestavit mnohem uvěřitelnější ansámbl hrdinů, než je zvykem v českých romantických komediích. Postavy tu reálně řeší své vztahy a problémy, přičemž nejde ani o ztřeštěnou komedii, jakou chtěl být autorův snímek Jedna ruka netleská.

Přesto výsledek až příliš osciluje mezi melancholií a potřebou vytvořit intenzivní vizuální či situační gag. Je to dílo stvořené z více či méně nápaditých scének, ale jakmile bychom vztahy mezi protagonisty podrobili detailnější analýze, začne se celek poněkud rozpadat. Postavy jsou sice přesvědčivější a zapamatovatelnější než v běžných tuzemských filmech, například některá setkání ale působí neuvěřitelně či nedomyšleně.

Samotáři z roku 2000 zachytili generační pocit, absurditu mísili s reálnými dobovými detaily způsobem, který z nich dodnes činí kontroverzní dílo, o jehož interpretaci se vedou debaty. Kluci to vidí jinak než holky se též pokoušejí vykreslit jakousi dobovou prázdnotu. Ale jako by se na cestě mezi absurditou a realitou ztratili kdesi napůl. Jde o středně zábavný „pop“, místy chytlavý, ale také prchavý.

Navzdory názvu tu „kluci“ i „holky“ mají různé nátury. Žádná nicméně není taková, že bychom s hrdiny zůstali příliš dlouho po skončení filmu. Možná nevyvane vzpomínka na poetickou, lehce přízračnou scénu v lese a dalších pár záblesků prozrazujících, že David Ondříček má stále cit pro práci s herci i prostředím. Jinak jde o film, který k vlastní škodě není ani lidová zábava, ani přesvědčivá autorská výpověď.