Recenze: Shakespearovské slavnosti začaly slušnou letní komedií pod širým nebem

Je to možná jediná komedie Williama Shakespeara, která začíná výzvou k popravě. „Smrt všechno srovná – dej mi setnout hlavu!“ pronese kupec Egeon poté, co byl v Efezu zatčen a odsouzen k smrti, pokud do jediného dne nesežene vysoké výkupné. Provinil se přitom pouze tím, že do přístavu připlul jako občan znepřátelených Syrakus.

Temný prolog, v němž nešťastník vypráví o ztrátě manželky a synů během námořní bouře před mnoha lety, však slouží především jako odrazový můstek pro jinak živou situační frašku. Ve městě se totiž pohybují dvě dvojice identických dvojčat. Jejich opakovaná záměna rozpoutá řetězec nedorozumění, jenž místo tragédie nakonec přinese starcovo vykoupení i šťastné rodinné shledání.

Právě tuto rozvernou stránku staví do popředí nová inscenace Komedie omylů, kterou v režii Vojtěcha Štěpánka a překladu Martina Hilského minulý týden uvedly Letní shakespearovské slavnosti. V Nejvyšším purkrabství Pražského hradu je na programu do poloviny července, znovu bude k vidění koncem léta.

Dlouholetí návštěvníci festivalu si možná vzpomenou na nastudování téže hry v režii Ivana Rajmonta z roku 2008. Martina Pechláta tehdy čekal nelehký úkol: Celý večer střídal dvojroli Antifola Efezského a Antifola Syrakuského, dvou bratří, které si ostatní postavy neustále pletou. Zběsilý kolotoč pomýlení tak získal ještě větší dynamiku.

Vojtěch Štěpánek, šéf činohry Národního divadla moravskoslezského, nyní volí jiný přístup. Nešťastným osudem rozdělená dvojčata svěřil dvěma hercům, kteří v totožných kostýmech, plnovousech a turbanech navozují dojem dvojníků. Efezského Antifola na premiéře ztvárnil Marek Adamczyk, který alternuje s Tomášem Havlínkem, jeho syrakuského bratra pak ztělesnil Vojtěch Vondráček.

Ačkoli tvář této mladé hvězdy Divadla Na zábradlí na všudypřítomných reklamních bannerech chybí, právě Vondráčkův výkon patřil k nejlepšímu, co úvodní večer festivalu nabídl. Syrakuskému Antifolovi herec propůjčil žertovnou nejistotu, která se s narůstající sérií omylů postupně mění v až pragmatické zneužívání nastalého chaosu. Jemně odstíněnou prací s mimikou i gestem Vondráček vytváří pružnější komediální postavu než Marek Adamczyk, jehož Efezan zůstal přece jen poněkud přímočařejší.

Stejný princip William Shakespeare uplatnil u dvojice sluhů Dromiů, jejichž podobnost dále komplikuje už tak nepřehlednou situaci. Zatímco Šimon Krupa v roli toho prvního sází na střídmější komiku, Petr Buchta dokáže z role Dromia Syrakuského vytěžit výraznější komediální potenciál. Místy však sklouzává k přehrávání, narušujícímu jinak organickou souhru s ostatními protagonisty.

Navzdory těmto drobným výhradám tvoří obě dvojice pevnou osu inscenace, kolem níž se přirozeně rozvíjejí další osudy.

Shakespearova Komedie omylů však není jen brilantně vystavěnou fraškou. Pod komediální zápletkou skrývá hlubší otázky identity a osamocení.

Přestože Vojtěch Vondráček ve svém monologu citlivě akcentuje klíčovou metaforu kapky ztracené v moři, pražská inscenace ji dále nerozvíjí. Stejně tak opakovaně zaznívající otázka „Kdo jsem?“ zůstává spíše ozvěnou Shakespearova textu. Režisér Štěpánek ponechává tyto významové vrstvy převážně v náznaku a výrazněji se k nim vrací až v závěru. Po většinu večera tak na sebe veškerou pozornost strhává přesně fungující mechanismus situační frašky.

Tomu odpovídá i pojetí vztahů mezi ženami a muži, které tvůrci stylizují jako souboj plný žárlivosti, hašteření a erotických narážek. Adriana v podání Sáry Rychlíkové představuje temperamentní manželku, jež se snaží zkrotit svého záletného muže. Její sestra Luciana, ztvárněná Anetou Krejčíkovou, doplňuje nenaplněný milostný cit i neukojeným chtíčem, což režie s nadsázkou podtrhuje scénou se čtením Kámasútry. Erika Stárková pak jako sebevědomá kurtizána rozšiřuje trojici výrazných ženských typů, které svými odlišnými letorami udržují komediální napětí mezi oběma pohlavími.

Na Štěpánkově režii je patrný cit pro rytmus situační komedie i dobře načasovaný gag. Opakované šermování plyšovými rybami nebo dobývání se do zavřených dveří dodávají inscenaci burleskní energii a spolehlivě udržují diváckou pozornost. Vedle slovního humoru vycházejícího ze Shakespearova textu režisér přidává i několik současných narážek. Zatímco jedny působí nenápadně, druhé sází na okamžitou diváckou odezvu. Ani svižné tempo nakonec zcela nezakryje, že by celku prospěla o něco střídmější než dvouhodinová stopáž.

Po přestávce navíc představení místy ztrácí míru. Když původní zmatení přeroste v téměř všeobecné šílenství, některé výstupy sklouzávají k samoúčelnému tyjátru. Nejvýrazněji je to patrné u postav doktora Skřipce a služky Lucky v podání Bořivoje Čermáka. Zejména jeho groteskně ztvárněná vilná šeredka, podpořená výrazným kostýmem, posouvá drsnou komiku až za hranici, kde přestává být divácky únosná.

Naproti tomu Marek Taclík a Jakub Kohák jako kupec a zlatník vhodně doplňují galerii vedlejších, střídmě komických figur, byť Kohákova role stojí více na jeho zavedené komediální personě než na výraznější herecké práci.

Vojtěch Štěpánek vytvořil řemeslně jistou, herecky z většiny dobře obsazenou a divácky vstřícnou inscenaci, která spolehlivě funguje jako letní komedie pod širým nebem. Jakmile však začne komické prostředky vršit bez potřebné míry, ztrácí část své lehkosti i přesnosti. Nové nastudování sází především na bezprostřední radost z povětšinou umně rozehrané frašky – a právě v tom spočívá jeho největší přednost i nejvýraznější limit.