Recenze: Z kosmu až do Prahy. Kraftwerk dali fanouškům vše, co chtěli

Poprvé se průkopníci elektronické popové hudby Kraftwerk představili v Praze roku 1991, tedy ještě v Československu. Ralf Hütter, který tuto vlivnou německou skupinu založil s Florianem Schneiderem v roce 1970, tehdy prozradil místnímu tisku, že kromě muziky také vždy malovali a vytvářeli výtvarné návrhy. „Teď máme k dispozici synchronizované počítače pro optickou projekci. Děláme opravdu spíš něco jako vizuální hudbu,“ řekl.

Na koncertě tuto středu v pražském Foru Karlín svá slova téměř osmdesátiletý leader čtyřčlenné formace potvrdil. Za kvartetem stoických hudebníků stojících u pultů se odvíjely bohaté vizuální příběhy upevňující retrofuturistickou estetiku dřívějších hudebních revolucionářů, z jejichž nejslavnější sestavy ze 70. a 80. let zbývá už pouze Hütter.

Na plátno se promítají úsečné texty o lidských strojích, radioaktivitě, technopopu i počítačovém „rendez-vous“ v synteticky lyrickém hitu Computer Love. Vše v odpovídajícím digitálním fontu, evokujícím kapesní kalkulačky z minulého století. Však právě Pocket Calculator je předmětem dalšího nestárnoucího tracku, který během večera Hütter se svým vokodérem připomíná nadšeným posluchačům.

V podivuhodně arkádovém 3D světě se čtveřice mužů ve světélkujících overalech zastaví při provedení jednoho ze svých nejznámějších děl – atypické poctě dálnicím a svobodě pohybu nazvané Autobahn. Diváci sledují známého Volkswagen brouka, kterak si to uhání po digitálních autostrádách tam a zpátky.

Jiný způsob dopravy volí Kraftwerk, kteří koncem 60. let vzešli ze světa experimentálního a „kosmického“ německého rocku, v tracku Spacelab. Na okamžik se stávají mimozemšťany a ve svém létajícím talíři míří k Zemi. Satelit jim diktuje souřadnice: Přistává se v Praze, u Fora Karlín.

Fanoušci samozřejmě všechny tyto doprovodné vizuální prostředky dobře znají. Jejich podoba se za posledních zhruba patnáct let příliš nemění. Štědrý, dvouhodinový středeční set volně vychází z výstavy, kterou roku 2012 uspořádalo newyorské Muzeum moderního umění pod názvem Kraftwerk – Retrospective 1 2 3 4 5 6 7 8. Hütter se svými spoluhráči pro ni tehdy vybral set z osmi jejich alb, od Autobahnu z roku 1974 až po Tour de France Soundtracks z roku 2003.

Tuto sérii nahrávek hudebníci sami označují za „der Katalog“. Souvisí s preferencemi Hüttera a Schneidera, kteří své první tři desky nepovažovali ještě za dostatečně originální. Až teprve s Autobahnem opustili svět toho, co později britský tisk označil nálepkou krautrock, a nabídli elektronický pop kombinující na svou dobu revoluční elektronické zvuky, nakažlivě nezapomenutelné melodické smyčky a rovný precizní rytmus.

I kvůli němu se Kraftwerk, rozvíjejícím teze o symbióze člověka a stroje, začalo přezdívat „hudební elektrárna“, jak zní původní význam tohoto německého slova.

Kraftwerkovský koktejl odstartoval stylovou revoluci a patrně výrazně nasměroval budoucnost elektronické hudby v následujících dekádách, od detroitského techna po Coldplay.

V příjemně naplněném Foru Karlín sestava z větší části servíruje přesně to, co má v DNA. Publikum se vlní v rovném čtyřdobém rytmu a společně s Hütterem polohlasem zpívá sympaticky banální melodie.

Aby se vyhnula jednotvárnosti, čtveřice zvukových elektroinženýrů tu a tam odbočuje k dance music všeho druhu. Místo úsporných beatů analogických sekvencerů volí široký sortiment digitálních elektronických efektů, kterými jako by chtěli napovědět, že bez Kraftwerk by možná nevznikly ani žádné techno, acid nebo house.

Na rozdíl od radikálně průlomového zvuku, jaký světu nabídli v dobách svého největšího věhlasu, se však jejich současné taneční epizody ničím neliší od kvalitního mainstreamu.

Poté, co Kraftwerk strhli Prahu v roce 1991, se do Česka vrátili ještě čtyřikrát. Byť je poslední původní člen Hütter v důchodovém věku, s třemi kolegy vytrvale objíždí svět s pevně daným, lety prověřeným formátem. Dvouhodinový set má charakter uzavřeného díla, jež doznává pouze dílčích změn.

Dřívější inovátor, který skoro dvacet let naznačuje, že pracuje na novém albu, volí v posledním dějství existence Kraftwerk repetici a konzervaci. Podle německého badatele Dirka Matejovskiho se dřívější vnitřně rozmanitá sestava proměnila v projekt jediného muže, který s pomocí tří „asistentů“ vytváří a kanonizuje vlastní mýtus o Kraftwerk coby čtyřčlenné formaci androidů, pevně stojících ve vlastním futuristickém universu prostém současných trendů.

V takovém kontextu je každý koncert uměleckým rituálem. Fanoušci jsou při něm svědky revitalizace toho nejlepšího z několik dekád starých alb, která Kraftwerk zaslouženě vynesla do panteonu populární hudby.

Možná je to ale až příliš příkrá a zbytečně škarohlídská analýza toho, co Kraftwerk je a byl. Základním pilířem zůstává pečlivě opracovaný zvuk a přímočaré okouzlení z jednoduchých melodií. Obojí poskytli pražskému publiku čtyři návštěvníci ze synthpopové galaxie vrchovatou měrou.