„Jsem umělec, ne normální člověk.“ Film přibližuje českého fotografa aktů

Kousek od polorozpadající se cestičky okolo chalupy stojí mezi stromy improvizovaná sprcha a v ní stojí dvě ženy. Zaujatý fotograf jim udílí pokyny a hledá nejlepší úhel pohledu.

Protagonista snímku Expozice láskou Vlastimil Kula dával během své kariéry přednost umění před rodinou. A spoluautorka filmu Blanka Kulová se rozhodla podívat na uznávaného fotografa především jako na otce či manžela.

Nový snímek režiséra Filipa Remundy je jedním z mnoha pozoruhodných portrétů, které uvede letošní Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava. Jeho jubilejní 30. ročník začne v pátek, potrvá do 1. listopadu.

Šestasedmdesátiletý fotograf aktů a erotických snímků Vlastimil Kula je vedle Jana Saudka možná jediným Čechem, jemuž vyšla kniha v prestižním nakladatelství Taschen. Bývá to vstupenka do světa slávy, Kula se přípravě publikace věnoval s partnerkou tak intenzivně, že nezůstal prostor pro výchovu Blančiny mladší sestry. Přestože nechal děti „napospas“, do světa se mu prorazit nepodařilo.

Expozice láskou předkládá intimní portrét muže, který se rád svým objektivem přibližuje k tělům lidí, ale sám si k tělu jen tak někoho nepouští. Ve snímku vystupuje jako svéráz žijící v polorozpadlé chalupě po rodičích se ženou a dvěma dospívajícími syny. Zatímco fotí, budova chátrá.

„Já jsem umělec, nejsem normální člověk,“ říká o sobě Kula, tak jako mnoho tvůrců. Filmaři zachycují tento častý rozpor s nadhledem, ale také se snahou najít cestu právě k tomu člověku.

Nejde o portrét sobeckého či zneuznaného génia. Expozice láskou, kterou příští měsíc uvedou kina po celé republice, je silná právě proto, že je „normální“ – tedy obyčejná, citlivá, rodinná. Zaznamenává především snahu dvou lidí najít k sobě cestu a v působivých detailech vykresluje překážky, které tomu brání.

I další portrét zařazený do programu jihlavského festivalu vypráví intimní příběh jednoho postaršího umělce. Oscarový dokumentarista Alex Gibney ve snímku Nůž: Pokus o vraždu Salmana Rushdieho nechává slavného spisovatele, aby sám poodhalil pozadí děsivého útoku z roku 2022.

Vychází z autorovy memoárové knihy vydané dva roky po incidentu a jeho vlastní komentáře mísí s obsáhlým kontextem, stejně jako se záběry z nemocničního pokoje, kde se Rushdie zotavoval z napadení, během něhož utrpěl četné rány nožem.

Snímek se vrací k vydání Rushdieho nejslavnější knihy Satanské verše, kvůli níž na něj tehdejší íránský náboženský vůdce ajatolláh Chomejní vydal v roce 1989 fatvu a vyzval k popravě autora. Gibney ukazuje tehdejší hromadné protesty, pálení knih, stahování románu z prodeje i ty mnohem tragičtější skutky, jako zavraždění či zbití některých překladatelů.

Snímek ale nezůstává jen u mapování této asi nejznámější literární kauzy moderní doby. Zamýšlí se nad širšími důsledky, nad povahou fanatismu i umění. Také přibližuje poetiku některých autorových knih pomocí trefně vybraných ukázek a zasazuje je do kontextu spisovatelova života. Rushdie se pozastavuje nad různými paradoxy, třeba nad tím, že ačkoli je britský občan, pochází z indické, muslimsky založené rodiny.

Zároveň nejde jen o přehlídku názorů a faktů, film sugestivně a hravě pracuje s ukázkami některých slavných hollywoodských snímků, v nichž hraje roli nůž. Především ale velmi zblízka ukazuje člověka, který málem přišel o život a dost obtížně psychicky i fyzicky se s tím vyrovnává.

Tu fyzickou stránku mohou diváci vidět velmi názorně – od jizev na krku či na břiše po krví nateklou oční bulvu, která připomíná spíše výjev z nějakého hororu. Záběry pocházejí od spisovatelovy ženy Rachel Elizy Griffiths, která se rozhodla dokumentovat dny bezprostředně po incidentu. A podobně jako ona detailně zachycuje pozvolné zotavování svého manžela, snímek s podobnou důsledností zkoumá kuráž člověka, který velkou část života prožil v jakémsi vnitřním exilu.

Letošní ročník jihlavského festivalu pochopitelně nezůstane jen u portrétů. Opět nabídne pestrou škálu témat i žánrů. Podle ředitele přehlídky Marka Hovorky dokumentární film právě teď zažívá zlaté období.

„Soutěže nabídnou filmy etablovaných i začínajících autorů a autorek, včetně novinky Jamese Longleyho, dvakrát nominovaného na Oscara, nebo oceňované írácko-chilsko-kostarické režisérky Ishtar Yasin Gutiérrez,“ upozorňuje Hovorka na některá očekávaná jména. Láká ale také na tajemnou „projekci naslepo“ s tím, že „určitě půjde o jednu z filmových událostí roku“.

Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava je postavený na překračování a boření hranic. Snaží se setřít rozdíly mezi dokumentární a hranou tvorbou, stejný prostor dává krátkometrážním titulům či experimentální avantgardě jako dílům hvězdných autorů, které už byly uvedené na nejvýznamnějších přehlídkách – od Sundance přes Benátky po Cannes.

Kromě veličin světové dokumentaristiky také letos upozorní na nové české talenty, které umí často pozoruhodně spojit společensky palčivá témata s unikátní filmovou formou. Třeba černobílý debut Martina Imricha nazvaný Západ se obejde beze slov. V pomalých, pečlivě komponovaných záběrech připomínajících tvorbu letos zesnulého Bély Tarra, pod jehož vedením snímek vznikal, Imrich sleduje několik postarších unavených mužů, jak se starají o prasata a další hospodářská zvířata.

Jde o zneklidňující portrét periferie, který ovšem skrze tuto „optiku okraje“ dovede nasvítit i „střed“ a mimoděk tak promlouvat o širších celospolečenských souvislostech.