Recenze: Zdrcující mistrovský kousek. Film podává zprávu o dnešním Rusku

Gleb řídí logistickou firmu v malém ruském městě. Je tu poměrně velké zvíře, ale jeho společnost se momentálně potýká s tím, že musí poslat dalších 14 zaměstnanců na frontu.

Hrdina snímku Minotaur se k této příslovečné oběti, která dala filmu název, rozhodne postavit po svém. A jak je v dílech režiséra Andreje Zvjaginceva zvykem, výsledkem nebude poražení netvora, spíše vykreslení současného Ruska jako labyrintu korupce a mrzkých lidských vlastností, z něhož nevede žádná záchranná Ariadnina nit. Novinku autora dramat Návrat či Leviatan od čtvrtka promítají česká kina.

Dvaašedesátiletý Zvjagincev se tentokrát kromě antického mýtu volně inspiroval francouzským dramatem Clauda Chabrola Nevěrná žena. Gleb tuší, že manželka Galina ho podvádí. Dříve byl nevěrný on a k věci přistupuje chladně, pragmaticky. Když zjistí, že milencem je bohémský fotograf Anton, rozhodne se ho navštívit. Události naberou nečekaný směr a setkání končí brutálně.

Zvjagincev si jako obvykle dává na čas. Dlouho nechává vyprávět jen samotné prostředí. Luxusní, vyprázdněné prostory Glebova a Galinina domu kontrastují s Antonovým stísněným panelákovým bytem, který kamera pozvolna, trpělivě ohledává v jediném záběru kolem své osy.

S podobnou pozvolnou neúprosností jedná Gleb, když se snaží maskovat stopy svého chování. Netrápí ho morální pochyby, vlastně mu ani nejde o rodinné štěstí či nápravu křivd. Jeho soužití s Galinou představuje spíše jakýsi mocenský pakt než manželství. A tento pakt je potřeba udržet. Za každou cenu.

Režisér a scenárista Zvjagincev se po těžkém covidu, který ho málem stál život, vrací s dalším thrillerem podávajícím znepokojivou zprávu o stavu jeho rodné země, o níž už může vyprávět jen z exilu ve Francii. A právě vykreslení jakéhosi obludného statu quo, udržovaného na úrovni domácností i institucí, činí z jeho novinky další zdrcující mistrovský kousek.

Jen na pozadí vidíme ukázky ruské náborové propagandy, na níž se podílejí armáda i církev. Celý snímek přitom zachycuje svět, kde vše probíhá s jakousi obřadností, v níž ale není nic pobožného, jen děsivého. Ať už jde o popíjení tvrdého alkoholu coby stvrzení zákulisní ústní dohody, či o způsob, jak se zbavit mrtvoly.

Andrej Zvjagincev nechává každý záběr, každou scénu doznít o kousek déle, než je běžné – a právě z těchto nervních okamžiků skládá neurotickou mapu prostředí, kde se nikdy nic nezmění. Mytickou bestii Rusko, které se živí svými obyvateli.

Gleb ani Galina nejsou sympatické ani nejednoznačné postavy. Maximálně lze přemítat nad tím, kdo je horší. Zda žena, co podvádí svého muže a neustále – už postavením těla – mu dává najevo, že jím opovrhuje. Nebo manžel, který se neštítí ničeho a ví, kdy a kde zatahat za nitky.

Zatímco autorův starší snímek Leviatan se zaměřil na jedince, který se rozhodl postavit systému a byl za to potrestán, Minotaur vypráví o samotném soukolí, o mechanismech, které jsou stejnou měrou prohnilé jako precizní.

Leviatan byl zdrcující proto, že diváci se mohli identifikovat s nešťastníkem odsouzeným k prohře. Minotaur je děsivý právě proto, že už tu po lidskosti není ani stopy. Snad jen v jediné scéně, když se Gleb rozhodne neposlat na frontu jednadvacetiletého mladíka, co má ještě život před sebou, se může zdát, že protagonista disponuje čímsi jako city či svědomím. Ve skutečnosti jde ale o rozhodnutí motivované především pragmaticky.

Navzdory tomu Minotaur není nějakou neživotnou alegorií. Větší část se odvíjí jako pomalý, leč neúprosný thriller. Byť napětí nepramení z faktu, že bychom Glebovi fandili, spíše z fascinace tím, kam povede jeho kriminální počínání.

Směřuje k až absurdnímu finále, které jen stvrzuje, že se pohybujeme v zemi, která nakonec každého dovede v lepším případě ke skepsi, v tom horším k podílení se na udržování tohoto obludného oligarchického kolosu v chodu.

Minotaur možná není tak elegantní jako 12 let starý Leviatan. Některé metafory působí příliš zjevně, ale to novince neubírá na síle. Poslední záběr je viděný očima náctiletého Serjoži, takřka němého svědka Glebova a Galinina počínání. Serjoža hledí okénkem letadla na mraky, které se povalují kousek pod ním, a natáčí si je na mobil. Poté tento jeho záběr dlouhé desítky vteřin sledujeme. Je poklidně, ambientně krásný a zároveň zcela mrazivý. Podobně jako celý Zvjagincevův snímek, ohledávající neduhy současného Ruska s nenuceností i precizností.

Když ukazuje, jak se protagonista prokousává světem s cílem zakrýt stopy po svých skutcích, je až hitchcockovsky přesný v budování napětí. Jenže Alfred Hitchcock se svými děsivými filmy bavil a režie pro něj byla jako „řez dortem“, jak zní jeden slavný citát z jeho úst. Andrej Zvjagincev provádí řez realitou. Až do masa.