Palestina i slovenské přeladění. Jaké dokumenty vidět v Jihlavě?

Výlet po pražské nouzové kolonii, při kterém se přesunete o 50 let nazpět. Portréty sovětského televizního hypnotizéra, ostravského básníka i dospívající krasobruslařky, která vytrvale bojuje o úspěch a marně hledá někoho, kdo by ji nesoudil.

Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, který začíná tento pátek a potrvá do 1. listopadu, slaví třicátiny s mimořádně zajímavým programem. Účastní se ho mimo jiné spisovatelka Lea Ypi nebo antropolog David Wengrow.

V kinech akce nabídne filmy popisující politické ovládnutí slovenské veřejnoprávní televize i houstnoucí společenskou atmosféru v Česku. Následující tipy zdaleka neobsáhnou, co všechno bude na Ji.hlavě stát za zhlédnutí.

Hrdinka dokumentu Znovu vstaň, dospívající krasobruslařka Bára, své emoce projevuje střídmě. „Ach jo,“ postěžuje si vyčerpaně, když poněkolikáté spadne při tréninku na své první mistrovství Evropy. „No, super,“ odvětí ironicky na matčinu narážku, že když už musela kvůli nemoci šampionát vzdát, zbývá alespoň víc času na matematiku. Při televizním rozhovoru zase trochu nečekaně přizná, že nejtěžší na krasobruslení je „překonat strach“.

Málokdo si ho ale v očích nekonečně pilné Barbory dokáže všimnout tak jako dokumentaristka Eliška Cílková Andršová. Ta svou hrdinku sleduje s mimořádným citem a empatií. Zatímco všichni kolem asertivně hodnotí, jak moc se Barboře Vránové vydařilo pár desítek vteřin na ledě, film nechává nahlédnout do mladé duše, která ve vytrvalém boji o úspěch obětuje roky dřiny a izolace.

„Gaza se stala továrnou. Továrnou na oběti,“ říká muž, jehož tvář se schovává pod rouškou tmy. Je to jeden ze 24 důstojníků izraelské armády, který promluvil v dokumentu Naza. Jeho název odkazuje k vojenskému termínu označujícímu vedlejší škody, tedy počet civilistů, jejichž smrt se při útoku očekává.

Dokument izraelského režisérského dua Rachel Szor a Yuvala Abrahama, který byl oceněn na filmovém festivalu v Benátkách, rozkrývá mechanismus války, při níž umírá mimořádný počet nevinných lidí. Film, v němž respondenti promlouvají na střechách domů v Tel Avivu, už má politickou dohru. Premiér Benjamin Netanjahu nařídil před několika dny armádě, aby odhalila identitu těch, kdo v dokumentu promluvili.

„Fascinují mě vlajky,“ řekl kdysi básník Petr Hruška, muž, jehož šedivé vlasy v dokumentu Vteřina houby povlávají ostravskými ulicemi jako standarta. On přitom vzpomíná na zaniklé nonstopy, uvažuje o stárnutí nebo přemýšlí, co mají společného houby s básněmi.

Na první pohled může působit jako éterická duše, dvaašedesátiletý laureát Státní ceny za literaturu se ale ve svých úvahách o světě často „míjí přesně“, abych citoval jednu z jeho knih. Dokument Aleše Pojara ukazuje básníka při těch nejobyčejnějších situacích – na procházkách, na houbách i u kuchyňského stolu. Kdo někdy četl Hruškovu poezii, ví, kolik toho v nenápadných okamžicích dne dokáže odhalit.

Snímek, který mi na jihlavském festivalu nesmí uniknout, má sotva devět minut. Vypráví totiž o životě v pražské nouzové kolonii Na Slatinách, která se nachází na pomezí Michle, Záběhlic a Strašnic. Existuje už od dob první republiky, přičemž tamní obyvatelé dlouhá léta postrádali kanalizaci, vodu či elektřinu. A budoucnost kolonie ani teď nevypadá o moc přívětivěji – v plánu je její demolice.

V roce 1963 o Slatinách natočili dokumentární cvičení tehdejší studenti FAMU, Ladislav Chocholoušek a Jiří Danda. Je to jedinečná příležitost, jak skrytý kout Prahy vidět očima starousedlíků, v době, kdy tam podmínky k životu byly snad ještě skromnější než dnes, a zároveň místo působilo jako venkov.

Dokument z neznámé části Prahy by šel dobře párovat s dlouhometrážním snímkem z Kodaně. V té najdete Christianii, pitoreskní čtvrť plnou křivolakých uliček a domků připomínajících chatky ze Slatin. Dokument o ní ovšem vypráví jako o unikátním sociálním experimentu ze sedmdesátých let, kdy se do Christianie přistěhovali mladí lidé s cílem na místě vytvořit paralelní společnost s vlastními pravidly. O desítky let později místo zkoumá Karl Friis Forchhammer, potomek obyvatel unikátní čtvrti, jejíž svobodomyslná aura často lákala i kriminální živly. Jak postavit ideální svět, aby přežil?

Už roky se bavíme o vlivu instagramu na naše normy fyzické atraktivity. Dokumentarista Martin Páv, mimo jiné podepsaný pod úspěšným snímkem Dajori, zkoumá, kde všude se projevuje tlak na perfektní vzhled. Vydává se za mladými lidmi z různých sociálních vrstev žijícími v Soulu, Dillí a Nairobi. Všechny spojuje touha „zářit“, ať už tím, že skvěle vypadají, mají úspěšnou kariéru, nebo prostě světlejší pleť. Můžeme ve světě instagramu být ještě sami sebou?

Film Sáry Prokopové ukazuje pokus o politické ovládnutí slovenské veřejnoprávní televize přímo z útrob redakcí. Novinářům postupně dochází, že přicházejí o moc. Kulturní politika v zemi prochází radikálními změnami. Opozice se potlačuje, televize prochází přeladěním. Dokument Prokopové nepůsobí jen jako rekonstrukce nedávných událostí, ale v českém kontextu také jako možný návod na přípravu do budoucna.

A jestli už teď víte, že přehlídku v Jihlavě nestíháte, nemusíte smutnit. V průběhu podzimu bude možné spoustu dokumentů zhlédnout na festivalových ozvěnách nebo v běžné kinodistribuci.

V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.