Hlavní obsah

Praha má městského básníka. Chce sbírat verše se zvířecí záchrankou

Foto: David Konečný

Petr Borkovec, nový básník města Prahy. Zviditelňovat verše za každou cenu nechce. „Dobré poezie je všude kolem i beze mě,“ říká.

Reklama

Podobně jako má Praha svého hlavního hygienika, má také městského básníka. Bez kanceláře a jasného popisu práce, přesto je jeho funkce důležitá. Básníkem Prahy je od prosince Petr Borkovec. Billboardy s verši od něj nečekejte.

Článek

Málokterá báseň je tolik na očích jako ta na pražské křižovatce Anděl. Díky prominentní poloze na fasádě kancelářské budovy ji denně mohou číst tisíce lidí. Přesto si její verše nikdo nepamatuje. Doslova největší báseň v hlavním městě vlastně nikdo nezná.

„Poezie potřebuje zviditelňovat jinak,“ myslí si nový básník města Prahy, Petr Borkovec. Ve funkci zřízené organizací Praha město literatury je teprve třetí v pořadí po Sylvě Fischerové a Vítu Janotovi. A fasády básněmi polepovat nebude.

Úřední hodiny básníků

Městský básník není pražský výmysl. Institut člověka, který se stará o poetickou kulturu v ulicích, v celém státě nebo království, má bohatou a dlouholetou tradici. Vynecháme středověk a dvorské trubadúry. Básníky v oficiální funkci dnes najdete v Austrálii, Belgii, Srbsku, v USA nebo i na karibském ostrově Svatá Lucie. Některé z nich zná celý svět. Třeba Amandu Gorman, která předčítala své verše při prezidentské inauguraci Joea Bidena.

Co po básnících státy a města chtějí, se může lišit. Někdy se vybraní autoři mají starat o kulturní program, jindy se soustředit pouze na vlastní tvorbu. 11. září 2001 byl americký poeta laureát Billy Collins požádán, aby o útocích na World Trade Center napsal báseň, kterou později přednesl na speciálním setkání Kongresu.

Brit Tony Walsh, jinak řečený Longfella, zase recitoval báseň This Is The Place před tisícovkami obyvatel Manchesteru truchlících po teroristickém útoku v květnu 2017. Longfella sice nebyl oficiálním básníkem města, ale o tom, že pomohl Manchesteru prožít vlastní zármutek, se v britském tisku psalo ještě dlouhé měsíce. Poezie umí léčit. A to se městu hodí.

Básník Prahy by měl „zviditelňovat poezii v každodenním životě obyvatel“, jak se píše na webu Praha město literatury. Jak to udělá, to už je na něm.

„Nechtěli jsme autorům zadávat nějaká přesná pravidla, ale spíše jim nabídnout možnost a příležitost vymyslet a uskutečnit nové projekty a akce,“ vysvětluje organizátorka projektu Kateřina Bajo. První básnířka města Prahy Sylva Fischerová vracela básně do univerzitních chodeb, Vít Janota pořádal literární procházky po okrajových čtvrtích. Borkovec má jinou vizi.

„Nepředstavuju si ani básně v pražských tramvajích, ani to, že někdo bude předčítat verše lidem ve frontě na hlavní poště,“ říká autor jedenácti básnických sbírek a organizátor čtení ve vinohradské kavárně Fra, který chce vztah poezie a města prozkoumat z úplně jiných úhlů. Bude na to mít dvanáct měsíců a plat 250 korun za hodinu, přičemž jeho roční honorář nesmí přesáhnout 75 tisíc Kč.

Poezie pro zvířata

Krom toho, že chystá čtení na neobvyklých místech města, třeba v bývalé pozorovatelně StB ve věži chrámu svatého Mikuláše, má Borkovec dva hlavní plány. Oba zahrnují větší skupiny autorů – hlavně mladší generace, narozené po roce 1990, jejichž básnické texty jsou často publicističtější a vztahují se k aktuálním událostem ve světě. Přitom zůstávají intimní a jazykově i obrazově vypjaté i originální. Úkol, který pro ně chystá, připomíná expedici.

„Chtěl bych, aby celý rok něco sbírali, pozorovali, psali a pak to ukázali na společném večeru,“ plánuje Borkovec. Domluvil se s pražskou zvířecí záchrankou, která ve městě pomáhá divoce žijícím živočichům. Většinou jde o jedno auto, jednoho záchranáře a hodně zvláštních situací.

„Moc bych si přál, aby každý autor prožil v tomhle záchranářském autě den, dva a poslouchal to, jak lidi popisují zvířata, která našli v opravdové nebo domnělé svízelné situaci. Jak nejistí jsou v tom popisu a zároveň starostliví. Aby byl u toho, když se to zvíře zjeví, aby poslouchal řeč záchranáře, pozoroval to zvíře, prostor, v němž se nachází, aby tohle prostě zažil, aby takhle zažil Prahu a něco o tom psal,“ vysvětluje Borkovec.

Sám už se záchrankou pár výjezdů zkusil. A také už o nich psal. Třeba o ptáčkovi z pasáže Černá růže, který poletoval v prodejně skla značky Moser. „Takovej malej, jako vrabec, ale jinej, má jiný nohy, delší, a taky jinou hlavu, nějakou jako rozčepejřenou, možná je nemocnej,“ parafrázoval Borkovec jeden z telefonátů na záchranku, „lítá děsně rychle. A chodí po stropě hlavou dolů. Jo, a hrozně furt kadí! Je z toho všeho určitě vyděšenej, chudinka malej.“

Práce zvířecí záchranky prostě přináší spoustu zážitků, mimo jiné jazykových. Právě na těch Borkovcovi záleží nejvíc.

„Lidi ztratili jazyk, kterým by popsali straku,“ říká básník, kterému se v několika posledních sbírkách podařilo probudit k životu českou přírodní lyriku. O vážkách psal řečí nadšenců z internetových fór, o stromech básnil pohledem člověka, který si na balkoně ráno zapálí cigaretu a ochutná první doušek kafe. Předmětem jeho pozorování byly škeble říční, ale ještě více jazyk, kterým mluvíme a píšeme o tom, co jinak přehlížíme. Ať už jde o zvířata, věci, nebo lidi. Třeba uprchlíci uvíznutí na nástupištích a v čekárnách, zatímco město venku plyne jakoby nic.

Druhý Borkovcův plán souvisí s prací Iniciativy Hlavák, která uprchlíkům pomáhá. Jednou z členek iniciativy je i básnířka Veronika Dvorská, společně právě vymýšlejí, jak by měl projekt vypadat. Možná, že básníci stráví s uprchlíky (většinou z Ukrajiny nebo z Blízkého východu) několik dní, budou s nimi putovat městem, od nádraží přes obskurní ubytovny až po úřady práce. Zažijí Prahu pohledem cizinců, kteří se v ní musejí co nejrychleji zorientovat. I to vypadá jako úkol, který vyzývá k posouvání limitů vlastní představivosti. Jak básníků, tak budoucích čtenářů.

Inspiraci k oběma projektům prý Borkovec našel na tvůrčím stipendiu v Bruselu. „Byli tam také městští básníci. Dělali něco, na co bych si asi netroufl. Oslovili autory, kteří se celý rok zabývali lidmi bez domova. S některými navázali kontakt, zpovídali je,“ vypráví autor, který nemá v plánu město zaplavovat poezií, ale spíš básně lovit v ulicích, na periferiích a v přehlížených končinách města, jako by šlo o divokou zvěř. Soustavně a systematicky zapisovat neobvyklá svědectví Prahy.

Petr Borkovec

Básník, překladatel, spisovatel a publicista.

Narodil se v Louňovicích pod Blaníkem. Debutoval v roce 1990 sbírkou Prostírání do tichého, pět let poté získal Cenu Jiřího Ortena pro autory do 33 let. V roce 2018 vydal svou zatím poslední sbírku, Herbář k čemusi horšímu. Věnuje se také próze. Vydal sbírku povídek Lido di Dante (2017), Petříček Sellier & Petříček Bellot (2019) a Sebrat klacek (2021). Překládá poezii z Ruska i antickou klasiku. Třikrát byl nominován na cenu Magnesia Litera.

Foto: Jana Plavec

Petr Borkovec

To nebude fungovat

Na otázku, proč je dobře, že má město svého básníka, odpovídá dvaapadesátiletý autor dost nečekaně – skoro až sobecky: „Protože si vyzkouším něco nového.“

V té větě je ale zjevné zaujetí. Borkovec bere výzvu městského básníka jako projekt, který nemá připomínat nic, co zatím dělal. Má to být osobní a osobitý projekt. A o zviditelnění poezie v každodenním životě Pražanů v něm jde až v poslední řadě. „Dobré poezie je všude kolem hodně i bez městského básníka,“ vysvětluje Borkovec.

To by se taky mohlo zdát jako zvláštní přístup. Než si člověk vzpomene na starší pokusy o to, dostat básně do ulic. Poeziomaty Ondřeje Kobzy měly fungovat jako pouliční přehrávače básní. Stačilo zmáčknout tlačítko a automat vám měl hlasem herce či básnířky přečíst něco poetického. Nakonec z toho byly hrůzostrašné kovové roury, které na vyděšené posluchače křičely nesrozumitelné verše tak hlasitě, až v nich vyvolávaly stud. Nebo básně za poškrábaným plexisklem ve vagonech metra, Poezie pro cestující, které bojovaly o pozornost se zelenými alzáky a hlavně pak s naší únavou, s neochotou soustředit se na báseň ve chvíli, kdy člověk přemýšlí nad tím, co bude k večeři nebo které dítě je potřeba doprovodit na kroužek.

Básně potřebují svůj klid. A stejně jako jakémukoli jinému umění se jim nejlépe daří, když se nemusí vemlouvat do přízně, někomu něco splácet nebo snad reprezentovat nějakou instituci. To nejpodstatnější, co má básník města Prahy v popisu práce, je představit dobrý text. Něco, co, jak říká Borkovec, „nepřichází z vnějšku, ale z vnitřku literatury“.

Jestli chcete dostat básně do ulic, nepotřebujete šílené vynálezy ani poetické citylighty. Poezie, kterou je třeba brát vážně, je v současné české literatuře dost.

Reklama

Související témata:
Básníci města

Doporučované