Recenze: Nejrozmáchlejší Marvelovku táhnou ke dnu vlastní ambice

Snímek se sice stal i terčem nenávisti lidí, kteří prý nemají žádný problém s jinými etniky, jen je nechtějí mít před očima, to ale sotva zkalilo 1,3 miliardy důvodů ke spokojenosti producentů. Ukázalo se, že publikum v první řadě ocení, když se film zvládne nějak odlišit od konkurence, což Black Panther prostoupený odkazy na africkou kulturu dokázal v dostatečné míře.

Druhý díl se však musel vypořádat nejen s úspěchem jedničky, ale i se smrtí své hlavní hvězdy Chadwicka Bosemana, který v roce 2020 podlehl rakovině. Těžkého úkolu navázat na jeho odkaz se režisér Ryan Coogle chopil se ctí. Hrdina prvního dílu T'Challa umírá mimo obraz (takže žádné strašidelné digitální masky) v úvodní scéně a celý národ Wakandy si před skutečným začátkem děje stihne prožít hlavní fáze truchlení.

Vlády nad Wakandou se pevnou, ale férovou rukou chopila královna Ramonda (Angela Bassett), matka T’Chally. Sestra padlého hrdiny Shuri (Letitia Wright) zatím klid nenalezla. Coby žena vědy na rozdíl od většiny Wakanďanů nevěří v nadpřirozeno a v to, že její bratr splynul s duchy předků. Přijmout ztrátu je pro ni tedy o kus těžší, zvlášť když si částečně klade za vinu, že včas nenalezla pro T’Challu lék.

Krom toho se celá země zamotává do krize mezinárodních vztahů. T’Challa na konci jedničky před zbytkem světa odhalil existenci Wakandy, tedy země s technologií zcela převyšující i ty nejvyspělejší mocnosti, která by mohla lusknutím prstu kolonizovat zbytek světa. To vyvolává strach, závist a touhu dosavadních „světových policajtů“ rychle se vyzbrojit. Světovou politiku zachvacuje paranoia.

Aby toho nebylo málo, objevuje se Namor (Tenoch Huerta), vládce utajené podvodní říše stylizované podle kultur střední Ameriky, o jejíž existenci nevěděli ani Wakanďané. Namor vládne nadlidskou silou, schopností dýchat pod vodou i létat a k dispozici má možná ještě vyspělejší technologie než Wakanda. Není vůbec nadšený, že jeho národu hrozí prozrazení, je totiž starý stovky let a viděl na vlastní oči hrůzy, jež prováděli Evropané v Americe. Právě proto svůj národ skryl před zbytkem světa, a když nyní hrozí, že se bude muset se suchozemskou civilizací zase potýkat, rozhodne se volit agresivní odpor.

Wakanda a Namorova říše jsou dvě strany stejné mince. Vlastně jediný rozdíl je, že Namor sahá k násilí jako k primárnímu řešení, zatímco Wakanda je nerozhodnuta, jak moc a jak přátelsky se světu otevře.

Podařilo se tedy najít fascinující téma, které odráží současný strach Američanů ze ztráty vedoucí pozice ve světě a zhodnocení koloniální a imperialistické politiky. Protože ale sledujeme komiksový film, a ne politické drama, je třeba, aby se tento komplexní problém manifestoval nějakým vzrušujícím způsobem, během nějž budeme moct sledovat hodně explozí a soubojů nezničitelných lidí. Tady narážíme na kámen úrazu a Black Panther se pod tíhou vlastních ambic pomalu hroutí. Chce otevírat velká témata, ale nemůže nad nimi důsledněji hloubat, protože by došel k příliš složitým a nepříjemným zjištěním, na něž není zábavné koukat.

Zároveň se však nedá říct, že si jde prostě užít akci a vypnout mozek, protože Black Panther rozhodně chce, abychom při jeho sledování o velkých problémech světa přemýšleli. Nejde jen o „příchuť“, přítomnost těchto témat je na to moc všudypřítomná a pohlcující.

Killmonger v jedničce byl neřízenou střelou a představoval absolutní destrukci, přesně jak se u správného komiksového padoucha sluší. Namor je oproti tomu osvícený vůdce, který stovky let vládl v míru prosperující říši. Jak máme tedy uvěřit tomu, že se s Wakanďany pustí do nesmyslně fatalistického přetahování o jednu americkou středoškolačku?

Film totiž při všem tom zajímavém podhoubí představuje absurdní zástupný konflikt, kdy chce Namor zabít mladou americkou dívku, která objevila technologii, jež by Spojeným státům umožnila vyrobit superzbraň. A je skoro nesnesitelné sledovat Namora a Shuri (která pomalu přebírá roli Black Panthera), jak míří k totální válce kvůli nesmyslné zámince, přestože nám byli představeni jako lidé, kteří by měli být schopní vzniklou situaci vyřešit pohodlně přes e-mail. A to jen proto, že komiksový film musí skončit tak, že se dva lidé fackují tak dlouho, než jeden z nich odpadne.

V Black Pantherovi se navíc plně projevuje i ideologie, která americké blockbustery prostupuje a kterou jsme se už většinou naučili vnímat jako neviditelnou – tedy ideologie statu quo. Američané rádi vyprávějí o světě, kde se na systémové rovině nic nemění. Jejich blockbustery se poslední roky vyznačují progresivními gesty, ve svém jádru jsou ale veskrze konzervativní.

Wakanda je národ vybavený nadpozemskou ničivou mocí, v němž se do čela můžete dostat vítězstvím v pěstním souboji a/nebo narozením do správné rodiny. Mluvíme tu o národu, který mohl kdykoliv zastavit otrocký obchod a nemyslitelné zločiny, jimž byli vystaveni jeho sousedé, ale nikdy tak neučinil. Nicméně protože jsme to během sledování přeneseně „my“, není důvod, aby se na tom něco měnilo. Jediné, v co má smysl doufat, je, aby v onom pěstním souboji vyhrál správný člověk, který systém nasměřuje vhodným způsobem. Přestože tedy Wakanda funguje politicky zcela jinak než Spojené státy, jejich ideologie neměnnosti, konzervatismu a důvěry v osvícené jedince zůstává. A působí to trochu divně.

Opět, ve standardním blockbusteru by takové uvažování bylo nepatřičným nimráním se v detailech, Black Panther ale chce, abychom na takové věci dávali pozor, v nějaké míře na ně dokonce sám upozorňuje. To vše, aby nakonec cuknul, protože musí skončit víceméně tam, kde začal.

Nakonec je třeba ještě se zmínit o tom, že tu mluvíme o bezmála tříhodinovém filmu, a tato stopáž je zcela zbytečná. Nedá se zbavit třeba pocitu, že celá linka s Martinem Freemanem byla vložena jen proto, aby byl ve filmu alespoň jeden výrazný běloch, přestože jeho část děje je zcela izolovaná (Freeman se prakticky s nikým z hrdinů ani nepotká). Kdyby byl vystřižen, bude stopáž o nějakou čtvrthodinu kratší, což by byl dar z nebes. Ó, jak se karta obrátila! Snad publikum upnuté na nepřirozené etnické kvóty nezapomene upozorňovat na tento zločin.

Black Panther: Wakanda Forever je svým způsobem fascinující film. Na jednu stranu ambicióznější a rozmáchlejší komiksovka než kdy dřív, tím patrnější je ale přízemnost, která ji táhne ke dnu. Jednou se bude studovat pro způsob, jakým chtěně i nechtěně reflektuje svět, v němž vznikla.