Recenze: Stranger Things pro důchodce. Netflix svébytně navazuje na svůj hit

Sam Cooper je mrzout, k jehož momentálnímu duševnímu rozpoložení příliš nepřispívají dvě věci. Před několika měsíci mu umřela žena. Právě ona byla původcem myšlenky, že postarší pár se přestěhuje z Chicaga do zvláštní pečovatelské komunity uprostřed pouští Nového Mexika jménem The Boroughs. To ale ještě Alfred Molina v roli protagonisty stejnojmenného osmidílného seriálu od Netflixu netuší, že místní senioři budou tou nejmenší potíží zdejšího pobytu.

Městečko Boroughs má designem upomínajícím na 50. a 60. léta minulého století vracet místní obyvatele do dětství. Což je věc, se kterou mají zkušenosti sami producenti série, bratři Dufferové znám jako autoři seriálového retro hitu Stranger Things. Jejich novinka chce být jakýmisi Stranger Things pro důchodce. A do jisté míry se jí to daří.

Sam odmítá účastnit se jakéhokoli dění v Boroughs. Upovídaný soused Jack v podání Billa Pullmana tak zprvu neuspěje s nabídkou, aby s ním Sam vypil několik třetinek piva a následně naplánoval grilovačku. Pozvolna si nicméně protagonista uvědomuje, že při zpracovávání zármutku samota nebude nejideálnějším společníkem.

Jenže sotva se seznámí s několika místními, hippies Judy a Artem, bývalým doktorem Wallym a rozvernou Renee, která stále ráda randí s mladšími muži, dojde k záhadnému úmrtí. Sam spatří bytost, jež příliš nezapadá do škatulek pozemské zoologie. A najednou je třeba začít na vlastní pěst pátrat, co vše je podezřelého v tomto zdánlivě chápajícím a podpůrném společenství, které založil vizionář Blaine Shaw – evidentně muž dvojí tváře.

Seriál Jeffreyho Addisse a Willa Matthewse se na rozdíl od Stranger Things nesnaží tak moc o hrátky s nostalgií a dobovou popkulturou, byť se tu objevují starodávné televizory a postavy hojně sledují černobílé filmové klasiky.

Ústřední parta kutilů a samozvaných dobrodruhů i vyšetřovatelů není skupinkou nadšených dětí, které najednou hrají Dračí doupě doopravdy. Tempo je pozvolnější, hrdinové se kromě ústřední záhady musí vyrovnávat se svými fyzickými a psychickými bolestmi, potažmo dalšími úděly stáří.

Je to v jádru sympatický nápad – dát prostor protagonistům v důchodovém věku, aniž by z nich autoři dělali akční hrdiny. Na druhé straně se to trochu podepisuje na pozvolnějším průběhu a ne vždy zcela funkční snaze smísit všední drama s nadpřirozeným dobrodružstvím.

Boroughs je místo plné záhad, v každé epizodě se objevuje další střípek skládanky, ale s ním také sílí pocit, že vše bude ještě zašmodrchanější a že věcí „mezi nebem a zemí“ se tu děje snad až příliš. Jako by tvůrci potřebovali dostat do seriálu fantaskní nápady z více různých sci-fi a hororů.

Seriál se tak místy trochu zmítá mezi snahou nachystat divákům další žánrovou jízdu v duchu Stranger Things a potřebou vyprávět civilnější drama, mimo jiné o tom, jak jsou senioři považováni za ne zcela svéprávné jedince, jak jsou udržovaní v iluzi, že žijí na báječném místě, když se přitom nacházejí pod neustálým dohledem.

V tomto ohledu je novinka stejnou měrou pozoruhodná jako docela doslovná. Podivná pastelově zbarvená městečka, do nichž podvratně vnášel temnotu David Lynch, zůstávají spíše nedostižným předobrazem.

Sam se kromě problémů v reálném světě potýká s vidinami zesnulé manželky, její „glitchující“ obraz připomínající zaseklou stopu videa je působivý, drží diváky v napětí, co za tímto přeludem je. Ale stále se vkrádá podezření, jestli tvůrci občas nedají příliš na efekt.

The Boroughs na druhou stranu dokážou i překvapovat, když se naladíme na jejich pozvolnější vyprávění. Jsou tu zábavné variace na biblické i upírské motivy, až do konce dovedou autoři být dostatečně nepředvídatelní, aby udrželi zvědavost trpělivějších diváků.

Dojde na tajné pitvy i akční sekvence, obludami tvůrci spíše šetří, ale také s nimi se hrdinové utkají tváří v tvář. Je přitom fajn vidět bojovat proti smrtícím tvorům hrdiny, kteří ve svém věku s možností smrti zápasí i na té zcela všednodenní úrovni.

Z tohoto seriálu se jistě nestane hit typu Stranger Things. Působí spíše jako uzavřená „jednohubka“, která poměrně vynalézavým způsobem vybízí k empatii vůči seniorům v konturách žánru, kde takováto optika vůbec není běžná.