Psát se naučila u mrtvol. Debutantka Maršíková vydala extravagantní knihu

„Zito, teď se otoč a zacpi si uši,“ poradil mladé ženě kolega z pohřební služby. Zrovna je čekal přesun mrtvého těla do rakve - rutinní, přesto nijak příjemná záležitost. Zita Maršíková neposlechla. A zažila tak věc, kterou ne a ne dostat z hlavy.

„To žuchnutí na rameno. To je prostě něco, co by živý člověk neudělal. Myslím, že ani kdyby byl v bezvědomí,“ popisuje okamžik mladá spisovatelka, jejíž debutovou knihu Nevěřte sněhu právě vydalo nakladatelství Paradox.

Se smrtí toho na první pohled moc společného nemá. Úvodní kapitolou mozaikovité prózy se mihne anekdota o sebevražedkyni, v další zase jedna z postav líčí, jak funguje zvířecí krematorium. Jinak jde o surreálně působící koláž, která se dá číst jako povídkový soubor i jako román. Z textových útržků se postupně rodí hlavní hrdinka, pokaždé viděná z trochu jiného úhlu. Podobně jako město Vídeň, kde se Nevěřte sněhu odehrává.

Celek je extravagantní — přesně tak, jak by člověk čekal od autorky, která od studia scenáristiky a rozhlasové i televizní dramaturgie utíkala mezi mrtvoly.

„Můj bývalý přítel mi řekl, ať jdu dělat do kavárny. Tak jsem začala pracovat u pohřební služby,“ glosuje svůj kariérní výběr Maršíková. Pravý důvod ale prozrazuje záhy. V prvním ročníku brněnské Janáčkovy akademie múzických umění dostala pocit, že ona i její spolužáci píší příliš podobně.

„Byli jsme děti, psali jsme tak nějak pěkně, ale vlastně o tom samém. Moc jsme toho nezažili a neviděli,“ vypráví dnes čtyřiadvacetiletá debutantka, která prý v práci krom sjednávání pohřbů, vypravování parte, přesypávání uren nebo líčení mrtvol také napsala plné šuplíky textů. „Najednou nikdo neumírá. Byl tam psací stroj. Co máte dělat? Psala jsem na průklepáky,“ vypráví Maršíková s dikcí profesionální bavičky. Působí jako někdo, kdo je zvyklý na sebe strhávat pozornost. Zároveň přiznává, že na životě mezi rakvemi, urnami a mrtvolami ji těšil i pocit, že se tu stává někým jiným.

Vlastně trochu připomíná hrdinku z úvodní kapitoly Nevěřte sněhu - charismatickou průvodkyni po pamětihodnostech Vídně, která si ráda vymýšlí, mystifikuje, nebo se poddává chaosu.

„Bude to prohlídka plná smyček. Už teď mě to nebaví,“ přiznává bezejmenná protagonistka příběhu plného báchorek, zmatků a přeřeků. „Je tohle vaše první potkání s Vídní? Myslím setkání, setkání s Vídní,“ opravuje se na samém začátku knihy. Zapamatovatelném a překvapivém - kdo se odhodlá začít knihu chybou? První věty Nevěřte sněhu jde číst ale i jako nápovědu odkazující k jedné z důležitých otázek celé prózy: Kde je doma člověk, který se necítí pevně ani v jazyce?

I do Vídně, podobně jako do pohřební firmy, Maršíkovou dostala touha uniknout. „Už jsem chtěla větší město. V těch menších nemůžete dělat anonymní povyk. Chybí vám takové to soukromí na nějakou nekalost, nějakou malou záškodnost,“ vysvětluje spisovatelka, která si už stačila všimnout, že v hlavním městě Rakouska panuje přirozený pořádek a hierarchie. Nejlépe se tu mají cyklisti a chodci, nejníže jsou auta. A jen o něco výš pak imigranti a expati, tvrdí Maršíková, která se prý dodnes nenaučila ani slovo německy.

Možná i to je jedna z jejích malých rebelií. Podobně jako to, že několikrát týdně navštěvuje operu, nebo že si ve svém bytě pravidelně věší rámečky, někdy s obyčejnou účtenkou. Ačkoli nájemní smlouva tvrdí, že na zdi jejího bytu nic nepatří.

Komplikovaný vztah má s celou Vídní. „Netroufnu si to město nazývat domovem,“ přiznává spisovatelka. „Možná je to i tím, jak jsem si po přestěhování okamžitě uvědomila, že jsem Češka. Bude to asi sdílená zkušenost Čechů v zahraničí. Najednou jste zarámovaní,“ uvažuje autorka, jejíž knihou jako leitmotiv prochází vtip o tom, že každý čtvrtý Vídeňák je Čech.

Sama ale ví, že nehledě na to, jak člověk sám sebe zarámuje, se v zahraničí mění. Stačí navštěvovat operu. „Když to řeknete doma, setkáte se s nepochopením. Tím pádem příště, když přijedete, už to zamlčíte. A pak přijedete potřetí. Najednou jste toho zamlčeli tolik, že si řeknete: tak zpátky už asi úplně nemůžu,“ myslí si Maršíková.

Její postavy zažívají absurdní věci. Hrdinové kapitoly Přibližná vzdálenost jsou partneři, kteří si na dálku vyprávějí o svých vzájemných nevěrách. Při rande naslepo v kapitole Co s námi si jedna z postav vymýšlí novou identitu, načež příběh končí komickou záměnou jmen. V Odyssey, nejsurreálnějším textu knihy, protagonistka neutíká z domova, ale z manéže. Jako by kočovný styl cirkusáků nestačil a chtělo to ještě nespoutanější verzi svobody. A možná jde jen o převlečený smutek člověka, který se nikde necítí doma.

„Máte pocit, že někam směřujete, odněkud utíkáte. Ve skutečnosti ale svoje doma jenom hledáte. Nevíte, odkud kam,“ vysvětluje zásadní téma své knihy Maršíková, kterou k psaní nedohání vidina dobré zápletky, ani potřeba popsat vlastní generaci, ale spíš „neurčitá, zároveň velice konkrétní emoce“. Jaká - to dokáže spisovatelka přiblížit jen barvou: oranžová. Zbytek musí říct příběh. A ten se, jak už napověděl průvodce z první kapitoly, neobejde bez překážek.

Nevěřte sněhu nedává čtenáři moc zadarmo. Chaotická próza tíhne k pábitelské upovídanosti, jindy trpí přestylizovanými dialogy nebo působí jako automatické psaní z deníku. Chvíli také trvá, než člověku dojde, že nečte soubor povídek, ale kapitoly románu, jemuž Maršíková raději říká románek.

„Nepustí nás to tak daleko. Ani do minulosti, ani do budoucnosti, ani do hloubky. Vede nás to tak jako po povrchu všude možně,“ tvrdí trochu sebeshazovačně autorka. Nemá tak docela pravdu.

Její próza připomíná strukturu města, v níž každá další kapitola otevírá novou ulici - rozšiřuje mapu, ale zároveň se napojuje na všechny předchozí i budoucí fragmenty. Na konci skládáme atlas ženy, o které dokážeme říct i to, komu lhala - protože k němu chovala příliš hluboké city.

Když Maršíková vypráví vděčné historky z pohřebního ústavu, vzpomene si ještě na jeden děsivý obraz. „Jednou jsem těsně před obřadem líčila nějakou paní. A jí prostě upadlo znaménko. Úplně jednoduše,“ líčí zaraženě spisovatelka. „Jak může někomu upadnout znaménko?“

I postavy v Nevěřte sněhu se ocitají v situacích, kdy se jim identita rozpadá pod rukama. Malou naději ale mají: Pohromadě je může udržet text. A čtenář - v jehož mysli se dá zůstat jako doma.