Doba temna není až tak temná. Zbyla po ní řada barokních skvostů

Porážka stavů na Bílé hoře jako národní tragédie. A období po ní tím nejhorším v českých dějinách, spojeným s násilnou rekatolizací a germanizací. Tak líčili události roku 1620 a další desetiletí nacionalisté 19. století. Stejný úhel pohledu převzali mnozí politici, historici a pisatelé učebnic. Díky tomu je mezi Čechy značně zakořeněný.

Dnešní historici už se na tuto dobu dívají objektivněji. Mnoho negativních věcí nelze popřít, ale rekatolizace zřejmě nebyla až tak důsledná a díky příchodu učenců z jiných zemí se společnost otevřela novým myšlenkám. A co je dnes nejvíc vidět, pozvedla se zdejší architektura a umění.

Do českých zemí přišlo baroko, které ovlivnilo nejen města a každou vesnici, ale i celkový ráz země. Jeho rozvoj nastartovaly konfiskace majetků katolickou šlechtou a církevními řády. Mnozí mu také nemohou přijít na chuť kvůli přílišnému pozlátku. Stalo se však základem malebné české krajiny, jak ji známe dnes.

Za dobu temna se často označuje dlouhé období až po nástup Marie Terezie. Seznam Zprávy se však zaměřily na stavby, které v českých zemích přibyly v období „nejtemnějším“, tedy za třicetileté války a těsně po ní. Stylově spadají do raného baroka a zpravidla jsou dílem cizinců, především Italů.

Kostel na Malé Straně, známý jako místo uložení Pražského Jezulátka, se stal prvním barokním chrámem v Praze. Nestavěl se na zelené louce, ale vznikl přebudováním staršího, pozdně renesančního kostela z počátku 17. století od architekta Giovanniho Marii Filippiho.

Původně patřil luteránům, a když ho po Bílé hoře získal katolický řád bosých karmelitánů, v letech 1625–1644 ho přebudoval na klášterní svatostánek. Původní kostel měl oltář otočený na východ, ale karmelitáni ho z praktických důvodů celý otočili. Hlavní průčelí je inspirované římským karmelitánským kostelem Trinità dei Monti.

Pražské Jezulátko, díky němuž se chrám stal poutním místem, řád získal v roce 1628 z odkazu Polyxeny z Lobkovic.

Albrecht z Valdštejna býval protestantem, ale začátkem 17. století konvertoval ke katolictví. To mu významně pomohlo ve vojenské kariéře i v mocenském vzestupu. Zvláště po porážce stavovského povstání, na níž měl podíl i jeho pluk. Zbohatl na výhodném nákupu pobělohorských konfiskátů, později se stal nejvyšším velitelem císařských vojsk a panovníkem Frýdlantského vévodství.

V době třicetileté války patřil k největším budovatelům v českých zemích. Nejvíce se angažoval v Jičíně, ale chtěl se náležitě předvést i v Praze. V letech 1923–1630 na Malé Straně vybudoval honosný palác, celý stavěný na efekt, aby zdůraznil jeho majestát a ego. Valdštejnský palác, dnešní sídlo Senátu, doplnila rozlehlá zahrada s dominantní sallou terrenou. Na stavbu kombinující městský palác s italskou vilou si Valdštejn pozval italské architekty Andreu Spezzu, Giovanniho Battistu Pieroniho a Nicola Sebregondiho.

Již zmíněný Giovanni Maria Filippi byl také autorem poutního kostela Narození Panny Marie, který v letech 1922–24 vybudoval brněnský stavitel Ondřej Erna. Spolu s rodovou hrobkou v kryptě ho nechal na podporu katolické církve postavit Maxmilián z Lichtenštejna.

S manželkou Kateřinou pak na místě založili klášter a pozvali do něj řád paulánů. Projekt kláštera pravděpodobně navrhl Giovanni Giacomo Tencalla z italsky mluvící části Švýcarska. Komplex, který díky umístění na vyvýšené terase tvoří krajinnou dominantu, se dočkal vysvěcení v roce 1642.

Hlavním symbolem pobělohorské protireformace a rekatolizace se stal řád jezuitů, přesněji Tovaryšstva Ježíšova. Jezuity v roce 1618 vzbouřené české stavy vyhnaly ze země, ale po bitvě na Bílé hoře se řeholníci do českých zemí vrátili a založili zde řadu klášterů nazývaných kolejemi. Jejich působení je vnímáno kontroverzně, protože šířili vzdělanost, ale praktikovali cenzuru, zároveň obohatili řadu míst o kvalitní architekturu.

Jezuité hodně zaměstnávali šikovného architekta Carla Luraga, k jeho dílům patří i kolej s kostelem svatých Ignáce z Loyoly a Františka Xaverského v Březnici na Příbramsku. Stavět se začalo v roce 1638, hotovo bylo kolem roku 1650.

Také dnešní Muzeum fotografie a moderních obrazových médií v Jindřichově Hradci sídlí v bývalé jezuitské koleji s gymnáziem. Větší část areálu je ještě renesanční z přelomu 16. a 17. století, tedy z doby před vyhnáním řádu.

Klášter byl původně přistavěný ke středověkému kostelu, který však těsně před stavovským povstáním vyhořel. Když se jezuité později vrátili, kostel v letech 1628–1632 přestavěli v raně barokním duchu. Památkou na gotiku je víceboký tvar kněžiště, v dolní části osvětleného okny s lomenými oblouky. Kvůli malým rozměrům lidé kostel někdy nesprávně označují za kapli.

Dalším spojením investora Maxmiliána z Lichtenštejna a architekta Giovanniho Giacoma Tencally je kostel v Bučovicích, stavěný v letech 1637–1641 a vysvěcený o rok později. Nezachoval se v původní podobě, ve 20. letech 19. století prošel klasicistní přestavbou. Při ní přibyly boční lodě, převážně raně barokní charakter si však chrám zachoval. Hlavní průčelí neobvykle téměř zakrývají dva vzrostlé stromy.

Stavba telčské jezuitské koleje začala těsně po skončení třicetileté války, díky iniciativě hraběnky Františky Slavatové. Komplex z let 1651–1654, který nelze minout při cestě z náměstí k zámku, má půdorys přibližného čtverce s vnitřním dvorem. Tři strany tvoří křídla koleje s ambitem, čtvrtou je dvouvěžový kostel Jména Ježíš.

Fasáda kláštera má secesní úpravu se třemi štíty a zdvojenými okny, vstupní portál si zachoval původní raně barokní podobu. Kostel má neobvykle umístěný hlavní vchod z boku lodi, věže se tyčí nad kněžištěm.

Do Opavy přišli jezuité na přání Karla z Lichtenštejna v roce 1625. Po vpádu Arnošta z Mansfeldu do Slezska museli místo opustit, ale když v roce 1627 město dobyl Albrecht z Valdštejna, opět se sem vrátili. Během 30. a začátku 40. let postavili kolej s gymnáziem, o čtyři desetiletí později přidali jednolodní kostel svatého Jiří, dnes svatého Vojtěcha.

V 18. století prošla kolej renovací, která její původní raně barokní vzhled zakryla. Kostel si ho však zachoval. V jeho hlavním průčelí jsou neobvyklým prvkem náznaky sloupů zvané pilastry, které nad hlavní římsou pokračují až do štítu.

V Klatovech se jezuitský řád, podporovaný katolickou šlechtou, usadil v roce 1636. Teprve 20 let nato začal se stavbou kostela Neposkvrněného početí Panny Marie a svatého Ignáce, na kterou si přizval architekty Carla Luraga a Giovanniho Domenica Orsiho.

Vysvěcení se stavba dočkala roku 1679, v dalších desetiletích následovala stavba koleje. Tři zdobné portály v hlavní fasádě chrámu jsou až ze 30. let 18. století, kdy je sem přidal přední architekt vrcholného baroka Kilián Ignác Dientzenhofer.

Valtický kostel ve stylu raného baroka se kvůli různým komplikacím stavěl celých 40 let. S budováním začal kníže Karel Eusebius z Lichtenštejna v roce 1631, o plány se postarali architekti Giovanni Carlone a Giovanni Giacomo Tencalla.

O sedm let později se však zřítila kupole a na samém konci třicetileté války pak Valtice na dlouho obsadilo švédské vojsko. Ani po jeho odchodu se ve stavbě nepokračovalo kvůli obavám z tureckého vpádu. Hotovo proto bylo až roku 1671. Jeden z obrazů na oltáři je originál od slavného vlámského malíře Petera Paula Rubense.