Posedlost zdravím jako diagnóza? Odbornice radí, jak poznat healthismus a co s ním

Obdivujeme je, protože mají silnou vůli, že dokážou zdravě jíst, pravidelně sportovat. Nevidíme přitom, že mají problém. Za každou větou typu „ty na sobě makáš“, „zdravě jíš“, „každý den ujdeš 10 tisíc kroků“ a podobně se skrývá nevyslovené, ale jasné sdělení - „jsi lepší člověk“.

Protože vynikající kondice a vyrýsovaná postava je přece cíl, o který usilujeme všichni. Jenže poslední dobou se to přinejmenším některým lidem vymyká z rukou a nese to s sebou psychické problémy. Společnost je přitom nastavená tak, že si nezdravý přístup k jídlu nebo pohybu nepřipouští. Naopak je na něj pyšná. Jsme přece zodpovědní za své zdraví, věk je jen číslo a podobně. Není to přitom tak jednoduché.

Pojem healthismus, vycházející z anglického slova health neboli zdraví, popisuje pocit, že nejsme dost dobří, pokud nejsme štíhlí a zdraví. A naopak: pokud tyto ideály splňujeme, jsme lepšími lidmi než ostatní.

Nejde přitom o nový termín. Healthismus jako koncept byl definován v 80. letech 20. století, ale jeho projevy výrazně zesílily s nástupem sociálních sítí a současné kultury zaměřené na výkon. Jeho podskupinou je ortorexie, kterou lze stručně popsat jako přehnaný zájem o zdravé stravování. Tento termín poprvé zazněl v roce 1997. Zatímco ortorexie se týká jídla, healthismus zahrnuje cvičení, pravidelný spánkový režim a třeba i přehnanou péči o své psychické zdraví.

Člověk potýkající se s healthismem, respektive ortorexií, si nedá jídlo, na které má chuť, jen proto, že nezapadá do jeho pravidel. Pod kontrolou chce mít třeba také spánek a jeho délku, klidně vstane nesmyslně brzy, aby si zacvičil. Nevěří, že jeho tělo dokáže strávit i ne zcela perfektní jídlo, aniž by mu to způsobilo zdravotní problémy.

Do hry navíc vstupuje psychosomatika - dotyčnému skutečně po konzumaci potravin, které považuje za škodlivé, může být špatně. Že se kvůli tomu všemu komplikuje běžné fungování a společenské vztahy, je nasnadě.

„Tyto tendence existovaly vždy, jen nebyly tak viditelné a neměly jasné pojmenování. Teď je umocňuje digitální prostředí, kde influenceři propagují extrémní přístupy ke zdraví a kde jsou tyto tendence často glorifikovány,“ popsaly Lada Brůnová s Terezou Makovou. Společně provozují web a instagramový profil 3pe o poruchách příjmu potravy, snaží se vyvracet omyly a nasměrovat lidi ke správnému řešení.

Lada Brůnová má sama zkušenost s mentální anorexií a momentálně prochází psychoterapeutickým výcvikem, Tereza Maková je klinická psycholožka a psychoterapeutka. Na otázky odpovídaly písemně a společně.

Healthismus sám o sobě není poruchou příjmu potravy, jde spíše o celkový přístup ke zdraví, který nahrává vzniku nějaké poruchy. Hodnota člověka se v tomto pokřiveném světě odvíjí od schopností kontrolovat tělo a zdraví, činí z toho morální povinnost. Zároveň se těžko odhaluje, protože přece zdravě jíst a omezovat se je správné. A ještě menší je šance, že si toho všimne člověk sám.

„Fyzické zdraví se stává absolutistickým zástupcem pro morální dobro. Tělo slouží jako ukázka charakteru člověka a odráží jeho zvyky a sociální status. Paradoxem je, že se tak často děje na úkor našich vztahů a pod velkým marketingovým tlakem různých produktů a služeb,“ vysvětlují Lada Brůnová a Tereza Maková.

Ortorexie se často objevuje právě u lidí, kteří propadli snaze být co nejzdravější, nejštíhlejší a nejvysportovanější. Člověk, který jí trpí, se zaměřuje na to, aby jeho jídlo bylo co nejzdravější, detailně řeší kvalitu a původ potravin a miluje doplňky stravy. „Zatímco dříve lidé s ortorexií nakupovali zejména v obchodech se zdravou výživou, nyní nakupují na fitness e-shopech, často doporučovaných rovněž influencery,“ říkají odbornice.

Vyhrocené návyky ve výživě, ale i v jiných aspektech zdravého životního stylu pak vedou k tomu, že až narušují běžný život. V případě ortorexie zatím oficiálně nejde o poruchu příjmu potravy, na rozdíl například od mentální anorexie či bulimie, ale dopady na kvalitu života jsou podobně devastující.

Poznat, že už jídelníček nebo pohyb řešíte příliš, může být složité. A to jak pro člověka samého, tak pro jeho okolí. Healthismus není diagnóza, takže nemůžeme mluvit o příznacích, hranice mezi zdravým zájmem o stravu a obsesí je navíc velmi individuální. Nicméně podle Lady Brůnové a Terezy Makové ze společnosti 3pe existují jisté varovné znaky.

„Někteří lidé mohou začít být posedlí sledováním každého detailu svého zdraví, což může vést ke stresu a úzkosti. Například stres z nesplnění denního cíle kroků může mít opačný efekt na zdraví,“ potvrzuje odborník na výživu a pohyb Pavel Suchánek z Institutu klinické a experimentální medicíny.

K tomu, aby to někteří lidé přehnali se snahou o zdravou stravu, zdravý pohyb a vůbec zdravý životní styl, kromě sociálních sítí přispívají podle Suchánka i moderní technologie. Fitness náramky, prsteny, nabušené chytré hodinky a k tomu spousta aplikací v mobilu, do kterých si píšeme, co všechno jsme snědli, a podle nichž cvičíme, běháme nebo jezdíme na kole.

To všechno může vést k přehnanému chování, například k nadměrnému cvičení nebo restrikcím v jídelníčku, a k poruchám příjmu potravy. Riziko se podle něj skrývá i v tom, že různé aplikace často umožňují srovnávat se s ostatními, což vede k pocitům nedostatečnosti či prohry.

Vyznavač zdravého životního stylu má problém, když u něj jídlo začíná okupovat mysl a rozhovory s ostatními více než jiná témata. Nedokáže v podstatě mluvit o ničem jiném, převést hovor jinam není často vůbec možné.

Chcete si povídat o novém filmu? Protějšek bude dokola řešit, že ještě musí na nákup potravin, které splní jeho nároky. V obchodě následně stráví spoustu času podrobným studiem etiket a nakonec si beztak skoro nic nekoupí, protože mu nic nebude připadat dost zdravé.

Zajít si ve městě na něco malého k jídlu a pití? Nejspíše uslyšíte, že si z nabídky nemůže nic vybrat, protože všechno je nevhodné, a že si doma raději dá tvaroh s okurkou. „Vznikají konflikty s blízkými kvůli jídlu a stravovacím návykům a objevují se výčitky, úzkost nebo strach o zdraví po konzumaci ‚neschválených‘ potravin,“ uvádí 3pe další varovné projevy.

V praxi to může znamenat, že člověk odmítá jíst večer doma s rodinou, protože jídlo ostatních příbuzných považuje za zdraví škodlivé. Žena, pokoušející se rozumně zhubnout, bude tedy dost možná jíst něco jiného než manžel a děti, ale ortoretik vnímá situaci daleko vyhroceněji. Bude si například jídlo vážit, aby měl naprosto přesný příjem nejen kalorií, ale také třeba vápníku a bílkovin. Zároveň si k němu dá několik pilulek potravinových doplňků, jejichž příjem počítá podle složitých tabulek.

To samo o sobě zabere dost času. Může to i vyvolávat napětí ve vztazích s ostatními, stejně jako situace, kdy člověk odmítne byť ochutnat pokrm na rodinné návštěvě, ačkoli kdysi babiččina svíčková patřila k jeho oblíbeným jídlům. Pokud budete chtít vysvětlit důvod, nebude to ani tak obava, že přibere, jako strach o zdraví. Když si ortoretik něco podle něj škodlivého dá, dlouze a často hlasitě si to vyčítá a zavede ještě přísnější řád, aby se to neopakovalo.

Není přitom špatně zajímat se o výživu a řešit životní styl. Jenže zatímco zdravý člověk se dokáže přizpůsobovat různým situacím a například se bez výčitek přiměřeně nají na rodinné oslavě, healthismus vede k rigidním pravidlům. „A ta člověk nemůže porušit bez silné psychické újmy,“ vysvětluje psycholožka a psychoterapeutka Tereza Maková. I v takové fázi může healthismus zůstat svým způsobem neviditelný, protože mnohé z výše popsaných projevů považujeme za projev vůle a disciplíny, které si naopak zasluhují uznání.

S nezdravým přístupem se lze setkat nejen u hvězd sociálních sítí, které šíří nebezpečné diety nebo doporučují extrémní cvičební dávky. Narazit se na něj dá i v ordinacích lékařů. 

Spadá sem třeba to, když lékař automaticky předpokládá, že obézní pacient má zdravotní problémy čistě kvůli své váze a opomíjí další aspekty. Přitom třeba vysoký krevní tlak může být podle kardiologa Aleše Linharta, přednosty II. interní kliniky kardiologie a angiologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, stejně jako vysoký cholesterol, dědičný. A štíhlý člověk, pokud se například nehýbe, může být v mnohem horší kondici.

Psycholožka Tereza Maková míní, že svůj díl viny nesou i média, která také kladou přehnaný důraz na péči o formu a vydávají články na téma „Pět způsobů, jak být zdravější ještě dnes“. K posunu vnímání přispívají i organizátoři firemních soutěží o to, kdo během roku nachodí více kroků. Nemluvě o reklamě na všemožné produkty, která se nám snaží vsugerovat, že se prostě můžeme rozhodnout být zdraví.

Moderní technologie přitom můžou lidem usilujícím o zhubnutí nebo změnu nezdravých návyků sloužit dobře, není třeba je zavrhnout jako celek.

„Sledování kroků nebo kalorického příjmu může být užitečné pro ty, kteří potřebují motivaci, nebo pro ty, kteří chtějí mírně zhubnout a nemají kondici. Aplikace mohou poskytovat cenné informace o stravě, cvičení a celkovém zdraví, což může vést ke správnějším rozhodnutím,“ míní Suchánek.

Plusem je podle něj i možnost nastavovat si různé cíle a sledovat pokrok, což může naopak zvýšit sebedůvěru, sebevědomí a upevnit zdravé návyky.

Doporučuje ale, aby si člověk předem stanovil, kolik času denně nebo týdně věnuje sledování a analýze údajů z aplikací či hodinek, a aby se těchto limitů držel. „Pokud zjistíte, že používání aplikací způsobuje stres, úzkost nebo jiné negativní pocity, může být užitečné udělat si od těchto technologií pauzu,“ radí Suchánek.

Případně je v takový moment vhodně poradit se například s odborníkem, který člověku pomůže zorientovat se v tom, co a v jakém množství jíst a jak si nastavit pohyb, aniž by ho neustálé přemýšlení o této věci ovládalo. To dokáže například nutriční terapeut, tedy vysokoškolsky vzdělaný odborník.

Péči nutričního terapeuta vám může zaplatit zdravotní pojišťovna, pokud s ním má smlouvu a jeho péči vám doporučí váš praktik nebo odborný lékař. Vyhněte se však samozvaným nutričním specialistům a výživovým poradcům, kteří své informace čerpají z pochybných kurzů a často jim chybí odborný základ.

Pokud má ovšem postižený jedinec vážnější problémy, debata s nutričním poradcem stačit nebude. I když spolupráce s ním je důležitá – mělo by jít pokud možno o odborníka, který má zkušenost s řešením poruch příjmu potravy. Nezbytnou součástí léčby je psychoterapie, díky níž by měl nemocný člověk postupně opouštět přesvědčení o nutnosti neustálé kontroly nad jídlem, pitím či spánkem.

„Ačkoli někteří lidé mohou dosáhnout zlepšení sami, zejména v počátečních fázích, u rozvinuté ortorexie je odborná pomoc obvykle nezbytná,“ dodává Lada Brůnová. Důležité je zbavit se striktních pravidel okolo jídla, přestat ho škatulkovat na zdravé a nezdravé a znovu si zvyknout na signály, které člověku dává vlastní tělo. Tedy třeba hlad nebo únavu.

Cílem je zbavit člověka s ortorexií obavy, že pokud nebude vše stoprocentní, stane se něco neodčinitelného. Díky nabyté sebedůvěře by pro něj pak mělo být snazší najít i jiné životní hodnoty, než je hledání smyslu života v dokonalé kontrole nad tělem a jídelníčkem.