„Nepochyboval jsem, že to vyjde.“ Za železnou oponu chtěl uletět balonem

V únoru 1987 bylo na Vysočině sychravo a mokro. Klikatou cestou do údolí Želetavky nedaleko Peksova mlýna jel malý Fiat 600. Seděli v něm manželé Runkasovi a jejich přítel Vladimír Moltaš. Za autem táhli vlek zakrytý plachtou, pod niž schovali proutěný koš, hořák a další součásti tajně sestrojeného horkovzdušného balonu. Chtěli ho poprvé vyzkoušet.

„Na výšku měl skoro dvacet metrů, proto jsme jeli do údolí, aby nás nikdo neviděl. Navíc ten oheň, jak to hučí, to je rachot! Nafoukli jsme balon a rychle ho zase sbalili. Byly to nervy a nějaké větší testování nebylo možné,“ vzpomíná Jiří Runkas.

První skutečnou zkouškou měl být teprve let přes hranice: útěk na Západ, kam se chtěl dostat se ženou Jarmilou a malou dcerou Janou.

Jiří Runkas se narodil 21. září 1955 v Dačicích. Vyrůstal v Moravských Budějovicích, kde jeho otec před únorem 1948 opravoval automobily a provozoval taxislužbu (živnost mu komunisté brzy po převratu znárodnili).

Zásadním životním prožitkem byl pro Jiřího počátek sovětské okupace v srpnu 1968: „U nás v rodině jsme Rusy nesnášeli… Všichni jsme byli orientováni ‚napravo‘.“ Jeho rodiče tehdy uvažovali o emigraci, k odchodu se však neodhodlali.

Po škole pracoval jako automechanik u Okresní správy silnic Třebíč, ve středisku v Moravských Budějovicích, stavěl modely lodí a soutěžil s nimi, věnoval se také trampingu. V Československu mu chyběla svoboda, především nenáviděl zadrátované a střežené hranice s „kapitalistickou cizinou“.

„Máme chatu na Vranovské přehradě, odkud je vidět do Rakouska. Jezdil jsem se tam dívat a všechno se ve mně vždycky sevřelo. Bylo mi těsno a zle, byl jsem tu za těmi dráty nešťastný. A narůstalo to,“ popisuje své tehdejší pocity.

Mnoho let se pokoušel vycestovat, ale nikdy nedostal tzv. devizový příslib. Pak si s manželkou koupili zájezd do Švýcarska, z něhož se nehodlali vrátit, účast jim však opět nebyla povolena a již zaplacené peníze propadly.

Jiří Runkas pochopil, že jeho šance na legální překonání železné opony je mizivá – a začal hledat jinou cestu, jiný způsob.

Dne 7. září 1983 uprchl z Československa reprezentant v cyklistice Róbert Hutyra s rodinou. Hranice přeletěli v koši horkovzdušného balonu vlastní výroby. Hutyru inspirovali východní Němci Peter Strelzyk a Günter Wetzel, kteří se i s manželkami a čtyřmi dětmi dostali stejným způsobem v září 1979 do Bavorska.

Hutyra pro změnu posloužil jako příklad Jiřímu Runkasovi. O jeho příběhu se dozvěděl z Hlasu Ameriky, věc ho silně zaujala a vypravil se do technické knihovny v Brně, aby načerpal základní znalosti o horkovzdušných balonech. Zjistil, že takové informace nejsou k dispozici.

V komunistické ČSSR se sice provozovalo balonové létání, bylo však pod přísným dohledem. Jak napsal básník a zakladatel a první předseda Balonklubu Praha Ivo Vodseďálek: „Nebylo v té době jiné cesty než prostřednictvím Svazu pro spolupráci s armádou (Svazarm), který měl ze zákona monopol na sportovní létání. Každý let musel být pečlivě registrován, všichni piloti byli přísně prověřováni. Činnost Aeroklubu byla zaměřena především na výchovu vojáků. Lidská touha byla odporně zneužívána pro vojenské a politické cíle.“

V roce 1985 se Jiří Runkas dočetl o soutěži v balonovém létání pořádané nedaleko Tábora. Vypravil se tam a podařilo se mu navázat kontakt s britským vzduchoplavcem. Přestože se dorozumívali lámanou angličtinou, získal od něj cenné rady a prospekty firmy Cameron Balloons.

Následovala pomalá práce. Shánění informací a materiálu zabralo měsíce, stavbě balonu předcházely výpočty nosnosti a montáž modelu v poměru 1 : 10. Potom v malé místnosti rodinného domu začala výroba, s níž Runkasovým pomáhal kamarád Vladimír Moltaš.

Technicky zdatný Jiří Runkas udělal mechanické součásti, sehnal ocelová lanka i padákové šňůry. V brněnské prodejně národního podniku ŘEMPO si koupil několik rolí zelené šusťákoviny a s nákupem rychle zmizel, aby neupadl v podezření.

Na balon bylo potřeba asi sedm set metrů čtverečních látky. Jarmila Runkasová ji nastříhala a sešila (zámkový šev prý měřil v součtu tři a půl kilometru). Hotový balon dali do vaku, který odvezli na chatu a schovali v dětské postýlce.

U postaršího košíkáře si Jiří Runkas nechal uplést balonový koš. Tvrdil, že ho potřebuje na chatu k ukládání peřin, otázky na nezvyklou hloubku koše odbýval výrokem, že má velmi dlouhé ruce.

Výroba balonu se vším příslušenstvím trvala téměř rok. Runkas do ní investoval asi třicet tisíc korun, zhruba čtrnáct svých měsíčních výplat. Mezitím chodil jako houbař do blízkosti pohraničního pásma a hledal vhodné místo ke vzletu.

Věděl, že bude muset překonat asi dvoukilometrovou vzdálenost, že o úspěchu akce rozhodne rychlost, s níž se podaří balon naplnit horkým vzduchem, a také síla větru. Přesný termín útěku nebylo možno stanovit, záleželo na počasí.

Kromě jiného vybavení si opatřil pistoli ráže 9 mm a vystřelovací nůž, počítal s tím, že případný střet s Pohraniční stráží by mohl skončit tragicky. „Na to se ale nelze připravit… Nešlo se proti nim bránit, měli auta, letadla, samopaly, reflektory i světlice. Musíte všechno vsadit na jednu kartu… Ani chvíli jsem nepochyboval, že to vyjde, jinak bych do toho nešel,“ říká.

O chystaném útěku neřekli Runkasovi ani rodičům, nikdo neměl nic vědět. Přesto v květnu 1987 zazvonil na služebně Sboru národní bezpečnosti (SNB) ve Znojmě telefon a volající oznámil, že Jiří Runkas staví potají balon a chystá se s rodinou emigrovat.

Jméno udavače není ve vyšetřovacím spisu (V-14725) uvedeno a je možné, že ho esenbáci ani příslušníci Státní bezpečnosti opravdu neznali. Jiří Runkas prý ví, kdo ho udal, nebo má přinejmenším silné podezření, chybí mu však důkazy.

Den po oznámení se vracel z Polska ze závodů lodních modelářů a na hranicích v Náchodě byl zatčen pro podezření z přípravy trestného činu nedovoleného opuštění republiky. Odtud ho vyšetřovatelé StB převezli do Brna a umístili do vazby.

V domě i na chatě Runkasových mezitím proběhla domovní prohlídka, při níž StB našla složený balon. Na osmačtyřicet hodin byli zatčeni také Jarmila Runkasová a kamarád Vladimír Moltaš. Přidělený obhájce Jiřímu Runkasovi řekl, že mu hrozí až osm a půl roku vězení. „Úplně jsem se sesypal,“ vzpomíná.

Vazbu snášel těžce. Psychicky strádal, trápil ho nedostatek pohybu, na výslechy se prý někdy těšil, protože to znamenalo, že se dostane z cely a bude se moct projít. Vyšetřovatelům tvrdil, že neměl v úmyslu utéct ze země, že balon stavěl jen ze zájmu o létání.

Jeho ženu mezitím vyslýchali příslušníci StB, kteří za ní chodili i do práce. Vyhrožovali jí, že jejich dceru umístí do dětského domova. Dne 8. června 1987 psala Jarmila Runkasová manželovi do vazby:

„Při představě, co nás ještě všechno čeká, se mi dělá mdlo. Janička je malá, a přesto je mým ‚sloupem‘. Kvůli ní prostě musím vařit, uklízet, prát, hrát si s ní, cvičit atd. Cvičíme doma a ji to moc baví. Mě ne, ale snažím se. Jirko, dovedu si představit, jak je Ti těžko. Vydrž, prosím Tě, vydrž a měj nás rád. My s Janičkou Tě potřebujeme. Obě. Je toho na mě zatím moc a do soudu je daleko. Ty měsíce čekání do soudu, to je první etapa. Dál raději o tom nebudu psát…“

Po dvou měsících Runkase propustili na svobodu. Případ poté převzala krajská prokuratura, která sepsala obžalobu. Věc převzal Okresní soud v Třebíči.

Jedinou možností, jak ovlivnit výši trestu, byla tzv. společenská záruka. Jiří Runkas proto požádal o pomoc vedení podniku Okresní správy silnic Třebíč, v němž pracoval. Dozvěděl se, že osobní záruku musí poskytnout člověk s dobrým politickým profilem, proto se obrátil na člena KSČ Šárku, který měl mezi zaměstnanci špatnou pověst spjatou s děním v padesátých letech. Většina lidí se ho bála. Ani Runkas k němu nechoval důvěru, ale neměl s ním konflikty a občas mu vyšel vstříc jako šikovný řemeslník.

A Šárka – překvapivě – opravdu pomohl, zaručil se za něj na podnikové schůzi a také na následném okresním zasedání KSČ v Třebíči. „Jsem přesvědčený, že kdyby to neudělal, odsoudili by mě. Tomuhle komunistovi jsem vděčný,“ říká dnes Jiří s úsměvem.

Okresní soud v Třebíči nakonec vynesl mírný verdikt: Runkas, jeho žena i přítel Vladimír dostali pouze podmíněné tresty. Při domovní prohlídce zabavila StB všechny součásti balonu a také zbraň a další věci, které si Runkas pro útěk obstaral či vyrobil. Přišel i o valuty zakoupené na černém trhu. Balon pak sloužil jako exponát v síni tradic ozbrojených složek.

Po listopadu 1989 byl Jiří Runkas plně rehabilitován a začal se domáhat zabavených věcí. Peníze a zbraň nedostal nikdy zpátky, balon se mu vrátil po osmi letech. Před jeho rodinným domem v Moravských Budějovicích zastavil bílý Ford Transit, z něhož vystoupili dva pracovníci Bezpečnostní informační služby a začali vynášet proutěný koš, duralové trubky, hořák, ocelová lana, kotvu, ventilátor a objemný vak se sedmi sty metry čtverečními šusťákoviny.

Zbývá doplnit, že tajně postavený balon opravdu létal. Nejdřív ho Státní bezpečnost předala k vyzkoušení do balonklubu v Brně. V roce 1998 se uskutečnil cvičný let z náměstí v Moravských Budějovicích.

Jiří Runkas chtěl získat zpět aspoň část peněz, které do výroby vložil. Zvažoval, že balon prodá muzeu Checkpoint Charlie v Berlíně, nakonec ho věnoval muzeu v Moravských Budějovicích, které spadá pod Muzeum Vysočiny Třebíč.

V roce 2018 se balon objevil jako exponát výstavy Vzduch je naše moře – 100 let letectví na Třebíčsku (jeho příběh je součástí katalogu). Na akce připomínající železnou oponu si ho půjčovalo také Sdružení Paměť, naposledy v roce 2019.

Dnes je balon v depozitáři třebíčského muzea a není veřejně prezentován, což dárce a stavitele mrzí. Podle ředitele muzea Michala Zábrše zatím není jasné, jak a kdy by mohl být vystaven, případně zařazen do stálé expozice.

Řemeslně zdatný Jiří Runkas se živí výrobou kytar. Staví je na zakázku, naučil se to v USA, kam vycestoval hned poté, co se v Československu zhroutil komunismus.

O svém příběhu říká: „Není to věc, kterou by se člověk pořád chlubil. Byl to blbý zlom v životě, stálo mě to úsilí, nervy i dost peněz. Lituju, že to všechno zůstalo nezúročené. Nerad se k tomu vracím.“

Pro Paměť národa sepsal Rostislav Šíma.