Češi už letos pili i vodu z cisteren. „Voda z kohoutku není samozřejmost“

Česko nepatří mezi země, kde jsou lidé zvyklí, že by jim sucho mohlo ohrozit dostupnost pitné vody. K omezování odběrů dosud dochází jen vzácně a nikdy ne plošně na velkých územích. Dodávky vody se u nás nezkracují na určité hodiny a úřady neodpočítávají, za kolik měsíců se vyčerpají zdroje pro miliony obyvatel, jako se to stalo například ve Španělsku nebo Jihoafrické republice.

Letošní rekordní sucho ale bylo v mnoha ohledech bezprecedentní. Mnoho řek kleslo na historická minima, Vltava se vůbec poprvé nadlepšuje vodou ze zásobního prostoru Slapské přehrady a v médiích se týden co týden objevují nové informace o pokračujících problémech.

Blížíme se tedy k bodu, kdy začnou být výrazně ohrožené už i zásoby pitné vody?

Stručná odpověď zní asi takto - Česku pitná voda zásadně nedochází a v dohledné době to ani nehrozí. Zároveň ale platí, že zdroje pitné vody nejsou vůči suchu imunní a letos se to velmi jasně ukazuje. V budoucnu by už k vážnějším problémům dojít mohlo, byť technická řešení existují.

Každé zobecnění je ale nutně zjednodušením a u tohoto tématu to platí dvojnásob. Jak tedy detailně vypadají vyhlídky do budoucna?

Začněme vodárenskými nádržemi. Těch je podle zákonného seznamu 47, jsou rozeseté napříč Českem a spravují je jednotlivé státní podniky Povodí.

Uvádí se, že jsou zdrojem zhruba 50 % veškeré pitné vody. Obecně s tím tak můžeme pracovat, byť to neplatí všude a pořád. Specifická situace je například v povodí Odry, kde jsou podle státního podniku nádrže běžně zdrojem 88 % veškeré pitné vody. Nikde také poměr odběrů není zcela konstantní a odběratelé (tedy jednotlivé vodárny) mají tendenci při suchých periodách podzemní vodu víc šetřit a kde to jde, brát víc z nádrží.

Stavy vodárenských nádrží momentálně vypadají následovně:

Dodejme, že na mapě nejsou všechny nádrže, ze kterých se pitná voda bere. Začlenili jsme jen ty, které jsou k tomuto účelu vyhrazeny primárně a jsou v zákonném seznamu. Právě proto v mapě nenajdete například nádrž Husinec, o jejímž „vyschnutí“ se nedávno psalo (jde o záložní zdroj pitné vody pro Prachatice a okolí, vyprázdněný je její zásobní prostor, ale v tzv. prostoru stálého nadržení ještě voda pro případnou zálohu zbývá).

Zároveň platí, že vodárenské nádrže mohou být sice primárně pro pitnou vodu, ale vedle toho se dají využívat i k jiným funkcím, jako je nadlepšování toků řek. To se týká třeba dalšího medializovaného případu nádrže Římov, která musela tuto funkci omezit právě proto, aby neohrozila primární úkol.

Abychom se mohli na věc podívat šířeji, sečetli jsme ještě objemy zásobních prostorů vodárenských nádrží v jednotlivých povodích i v celém Česku a z těchto údajů vypočítali jejich souhrnnou naplněnost (nejde tedy o prostý průměr naplněnosti velkých nádrží, což by bylo matoucí, protože jsou různě velké).

Jak můžete vidět, nádrže v celé ČR dohromady jsou plné z 69,12 %. Jednotlivá povodí se pak pohybují od 55,43 % do 78,33 %, přičemž nejméně má Povodí Moravy a nejvíc Povodí Labe.

Dodejme, že tato čísla nemusí perfektně vypovídat, kdo je na tom s dostupností vody lépe a hůře. Vždy totiž záleží na lokálních specifikách, jako je třeba propojenost vodárenských soustav, dostupnost podzemních vod a počet zásobovaných obyvatel. Zevrubný stav napříč Českem ale tato čísla na druhou stranu ukazují jasněji, než mapa se všemi jednotlivými nádržemi.

Jak nízké, či vysoké ale takové zásoby vlastně jsou? Podle jednotlivých Povodí se sucho do výše hladin propsalo v podstatě všude a nadále je snižuje, přičemž někde už si to vyžádalo i omezení vedlejších funkcí nádrží. Na druhou stranu ale žádné z Povodí nečelí akutním problémům.

To platí i v případě Povodí Moravy, kde celková zásoba klesla blízko k hranici 50 %.

„Situace je kvůli vysokému srážkovému deficitu vážná a již v průběhu léta si vyžádala nutnost snížení nadlepšovaného množství vody do toku, případně závlahových odběrů. Všechny vodárenské nádrže však stále mají dostatek vody na pokrývání potřeb vodárenských společností pro zásobování obyvatelstva pitnou vodou,“ uvedla k tomu mluvčí Povodí Moravy Jana Kučerová s tím, že kdyby extrémní sucho pokračovalo i příští rok, vyžádá si to „další opatření“. Dodala také, že tyto nádrže byly dimenzovány tak, aby zvládly i víceleté sucho.

Velmi konkrétní odpověď poskytlo Povodí Ohře, kde jsou nádrže jen o několik procent naplněnější než v povodí Moravy.

Tamní vedoucí hospodářského dispečinku Michal Tanajewski číslo označil za „dobrou hodnotu s ohledem na to, že zažíváme už druhý suchý rok po sobě“. Povodí podle něj má zpracované scénáře dalšího vývoje, včetně toho „nultého“, ve kterém by hydrologické sucho (chcete-li podprůměrné srážky) pokračovalo pořád dál. V takovém případě by podle něj u některých nádrží mohl nastat problém se zásobováním už za „několik měsíců“, ale takový vývoj je zaprvé málo pravděpodobný a zadruhé by se dal řešit jinak než tlakem na snižování odběrů.

„To už budeme v zimě, popřípadě v předjaří a to bývá obvykle nejvodnější období z celého roku. Navíc se jedná o nádrže, které lze do velké míry nahradit jinými nádržemi, které jsou zapojeny do stejné vodárenské soustavy. Další nádrže, které se už zastoupit nedají, by mohly mít problém nejdříve až o rok později, tedy v roce 2028,“ řekl Tanajewski a zdůraznil, že tento scénář nelze brát jako prognózu pravděpodobného vývoje, ale spíš jako vyjádření potenciálu nádrží pro nejhorší možný bezesrážkový vývoj. „Vzhledem k tomu, že nás čekají statisticky nejvodnější měsíce v zimě, můžeme být prozatím z tohoto pohledu v klidu,“ dodal.

Do Povodí Vltavy patří například již zmiňovaný Římov, který omezil nadlepšování Malše, ale zásadní problémy s pitnou vodou nikde v oblasti podle generálního ředitele Povodí Petra Kubaly v dohledné době nehrozí.

Povodí Odry sice registruje, že na vodních tocích v jeho správě přetrvávají velmi nízké průtoky, do nádrží přitéká podnormální množství vody a ty proto klesají. Jejich zásoby jsou ale podle státního podniku „přijatelné“.

Povodí Labe hlásí, že tamní zdroje „nemají ani kvantitativní, ani kvalitativní problémy a žádné riziko stran zdrojů vody nehrozí“.

Pro lepší představu o aktuálním vývoji můžeme ještě doplnit informaci, jak rychle v poslední době zásoby klesají. Například součet zásobních prostorů povodí Moravy za poslední asi měsíc (od 12. 10. do 11.11) klesl o 1,4 procentního bodu. Povodí Ohře o 3,2. Povodí Vltavy o 1,5. Povodí Odry o necelý procentní bod. Povodí Labe o 1,7. A celkový součet za celou ČR o 1,7.

Je tedy zjevné, že i kdyby se situace nadále vyvíjela stejným tempem, rezervy vydrží ještě hodně dlouho.

Přejděme k podzemním vodám, kde už je situace o něco hůř průhledná.

Plošně situaci shrnuje například měsíční zpráva Ministerstva zemědělství, v jejímž posledním vydání (zpětně hodnotí stav v září) najdeme tři z většiny červené mapy ukazující stavy hladin mělkých vrtů, hlubokých vrtů a vydatnost pramenů. V dokumentu se také dočteme, že většina vrtů má různé stupně podnormální hladiny a vydatnost pramenů je celkově mimořádně podnormální.

Zpráva vychází z dat ČHMÚ, která jsou dostupná ve větším detailu a aktuální ke dni, v této mapě. Zde dostaneme velmi podobný obrázek - drtivá většina monitorovacích vrtů má mimořádně podnormální hladiny, což je nejhorší možný stupeň.

Nic z toho ale neznamená, že by druhá polovina zdrojů pitné vody pro Česko byla bezprostředně ohrožená. Data totiž zaprvé pocházejí z monitorovacích vrtů, které neslouží k odběrům pitné vody. Dostáváme z nich tedy obecný přehled o situaci, ale nedozvídáme se z nich, kdy a kde by mohl hrozit nedostatek vody. I kdybychom navíc měli informace o podnormálních hladinách přímo ve zdrojích využívaných k výrobě pitné vody, neznamenalo by to, že daným zdrojům hrozí vyčerpání. Pouze by to ukazovalo, že jejich hladina je nižší, než je obvyklé.

Podle Martina Zrzaveckého z ČHMÚ letošní pokles podzemních vod (někdy jde podle něj o historická minima) mohli pocítit zejména lidé s vlastními studnami, popřípadě i obce, které jsou závislé na menších a mělčích zdrojích. Mělčí vrstvy v nižších desítkách metrů totiž na sucho na povrchu reagují poměrně rychle a některé letos kompletně vyschly, což se dělo i v předchozích suchých letech.

Vodárny ale podle Zrzaveckého typicky využívají podstatně hlubší vrty (až stovky metrů), přičemž do takto hlubokých vrstev voda z povrchu často protéká na mnohem delších časových horizontech než je jeden rok. „Na těch nejhlubších vrstvách se nám ještě neprojevilo ani nic ze such mezi lety 2015-2020,“ řekl hydrolog a dodal, že na pozorování trendů změn v nejhlubších vrstvách a jejich souvislosti se situací na povrchu jsou příliš krátké i datové řady sahající až do 60. let.

„Setrvačnost“ ostatně může být i mnohem delší. Část podzemní vody může být stará i stovky či dokonce tisíce let. Doba, za kterou se voda z povrchu do podzemních vrstev dostane, přitom nezáleží jen na hloubce dané vrstvy, ale i na propustnosti podloží a „délce cesty“, po níž sestupuje.

Česká geologická služba k tomu dodala, že sice existují i hluboké vrty, které dlouhodobě klesají už od roku 2015 a v řadě případů v posledních letech dosáhly historických minim, ale zásadnější problémy to nikde nezpůsobí. „Zatím nemáme informace, že by tyto poklesy způsobily významné problémy se zásobováním vodou. Nelze však vyloučit, že se v budoucnu nedostatek podzemní vody projeví i v oblastech s největšími zásobami,“ uvedl za Českou Geologickou službu Ondřej Nol.

Komentářům expertů odpovídají i praktické zkušenosti samotných vodáren, které vodu z podzemních zdrojů odebírají. Na dotazy Seznam Zpráv jich odpovědělo deset a všechny potvrdily, že akutní problémy dosud neměly a v dohledné době je ani neočekávají (ve všech případech jde o větší vodárny a zastoupeno je území všech povodí). Vliv sucha nicméně pociťují a připravují se, že do budoucna bude k zajištění dostatečných zásob potřeba řešit novou infrastrukturu.

Například brněnská Vodárenská akciová společnost potvrdila, že pro některé obce na Boskovicku a Žďársku se letos situace zhoršila natolik, že se musely omezovat odběry pro zalévání a napouštění bazénů (kompletní seznam tady) a ani to někdy nestačilo.

„V těchto obcích většinou menší zdroje nestačí pro pokrytí poptávky, mnohdy musíme přistupovat k navážení vodou do vodojemů cisternami, což je časově i finančně velmi nákladné,“ sdělila mluvčí společnosti Iva Librová a dodala, že v těchto oblastech společnost už delší dobu s obcemi a vlastníky infrastruktury hledá možnosti nového napojení na větší vodovody, nebo rovnou nové zdroje.

Stejný problém řeší i Severočeské vodovody a kanalizace zajišťující provoz v Libereckém a Ústeckém kraji. I tam některé menší a mělčí zdroje zcela vyschly. „Jejich náhradu řešíme doplňováním vodojemů cisternami. V letošním roce objem vody zavezené do vodojemů vzrostl o 50 %,“ uvedla ředitelka komunikace a marketingu společnosti Iveta Kardianová a dodala, že tyto zdroje nicméně pokrývají jen velmi malou část zásobovaného území.

Některé vodárny na sucho reagují také zvýšením odběrů z povrchových zdrojů ve snaze podzemní zdroje šetřit a většina jich v odpovědích vyzdvihla roli infrastruktury propojující více zdrojů, která pomáhá s nahrazováním vody z vůči suchu nejzranitelnějších zdrojů. Většina vodáren také uvedla, že se připravuje – s tím, jak such přibývá a zvyšuje se jejich intenzita – bude potřeba v tomto směru dělat víc.

„Nejsme v situaci, kdy bychom museli kvůli suchu omezovat dodávky pitné vody nebo zásadně snižovat odběry z našich podzemních zdrojů. Současně ale nechceme vytvářet dojem, že dostatek kvalitní pitné vody můžeme i do budoucna považovat za samozřejmost,“ řekl k tomu František Masař, generální ředitel VaK Pardubice.

Nakonec k podzemním vodám dodejme, že jejich „výhoda“ oproti povrchovým zdrojům spočívá i v tom, že jsou mnohem větší. Žádný odhad, kdy by mohly být plošně vyčerpané, neexistuje. Tato výhoda je ale svým způsobem dvojsečná, protože kde se čerpá z dlouho nastřádané zásoby, je potřeba počítat s tím, že dlouho může trvat i její následné doplnění (obzvlášť se to týká hlubinných zdrojů).

„Nedokáži si představit, že by nás u v nejbližších letech hrozilo, že bychom museli ve velkém omezovat přístup k pitné vodě. Nanejvýš se může stát, že někde vypadne lokální zdroj, bude se muset nahradit a kde nebude infrastruktura, tak to budou muset vozit cisterny,“ shrnul situaci Zrzavecký.

Dlouhodobější vyhlídky jsou ale pochopitelně podstatně mlhavější.

Téměř všechna Povodí a vodárny potvrzují, že plánují nová technická, případně i organizační řešení. Můžeme vidět, že i vláda plánuje stavbu nových přehrad a vedle toho může zásadně pomoct již zmiňované propojování zdrojů a v neposlední řadě i lepší péče o krajinu a podpora její schopnosti zadržovat vodu v půdě, která v Česku zůstává pořád z velké části nevyužitá.

Je ale zřejmé, že jde o náročný úkol a že prodleva se může Česku vymstít.

Podle ředitele Povodí Vltavy Kubaly tedy s opatřeními není času nazbyt. „Někdo si možná myslí, že voda z kohoutků poteče pořád a že to je samozřejmé. My ale z našich údajů vidíme, že to tak není,“ uzavřel hydrogeolog.