Tůně, louky i „generátor vody“. Vohančice ukazují, jak bojovat proti suchu

Na první pohled nenápadná vesnice nedaleko Tišnova má necelé dvě stovky obyvatel. Přesto se Vohančice v posledních letech dostaly do povědomí daleko za hranicemi jižní Moravy. Zatímco ještě před několika lety místní bojovali s nedostatkem vody, teď jejich obec slouží jako příklad toho, jak lze proměnit krajinu a lépe v ní vodu zadržovat. Za proměnou stojí osm let práce a investice za desítky milionů korun.

Ve čtvrtek dopoledne Vohančice působí téměř liduprázdně. „Tady všichni dojíždějí za prací, takže jsou pryč,“ vysvětluje jeden z místních, který zrovna pracuje před domem.

Jak rozsáhlou proměnou obec prošla, je nejlépe vidět v kopcích nad ní. Starosta Petr Blahák při projížďce ukazuje jednu z obnovených polních cest. Ještě před několika lety by tudy nebylo kudy projet. „Tady bylo všude jedno velké pole. Ta cesta neexistovala, byl to jeden velký lán. Žádná lavička, žádný strom, nic,“ vzpomíná.

Dnes cestu lemují stromy, mezi nimi i ovocné. Starosta vysvětluje, že je obec vysazovala také pro kolemjdoucí, aby si v sezoně mohli utrhnout ovoce. Zmizely i dlouhé nepřerušené svahy polí, po kterých voda při prudkých deštích stékala dolů.

Za změnou stojí rozsáhlý projekt. Vohančice za posledních osm let investovaly do krajinných úprav přibližně 80 milionů korun. Zhruba 55 milionů získaly z dotací, zbývajících 25 milionů musely zajistit z jiných zdrojů. Pro obec s necelými dvěma stovkami obyvatel to je mimořádně vysoká částka.

Podle starosty se proměnilo asi 40 hektarů krajiny. Jen v kopcích nad obcí se na 32 hektarech původních polí rozprostírají louky, stromořadí a soustava protierozních valů. V další lokalitě vzniklo biocentrum a v dolní části vesnice rybníky a tůně. Celkem zde podle Petra Blaháka vysadili přes šest tisíc stromů a tisíce keřů.

Péče o nově vysazené stromy, sekání luk a údržba dalších opatření stojí obec podle starosty přibližně milion korun ročně. Jen speciální zavlažovací traktor vyšel na dva miliony korun a další technika na údržbu svahů stála přibližně milion.

„Vybudování je jednorázová akce, ale pak se o to starat je velmi nákladné,“ upozorňuje Blahák. Přesto vedení obce považuje investice za nezbytné.

Starosta vysvětluje, že potíže ve vesnici začaly okolo roku 2012 a 2013. Původní zdroj vody postupně přestával stačit, a obyvatelé tak museli omezovat spotřebu. V nejhorším období se voda do obce musela dovážet.

„V prvních letech to bylo doporučení, pak to bylo nařízení a pak už jsme dospěli do takové fáze, že jsme měli v dědině cisterny,“ vzpomíná zastupitel Jan Lolek. Když podle něj ve vodovodu klesl tlak, obyvatelé si museli pro pitnou vodu docházet. Museli také zvažovat, zda se osprchují ještě ten den, nebo sprchu odloží. Na zalévání zahrad využívali zachycenou dešťovou vodu. „To není moc na dnešní moderní život pro rodinu s dětmi,“ dodává.

Někteří obyvatelé přesto na tehdejší období vzpomínají méně dramaticky. „Zákaz napouštění bazénů a zalévání zahrad se dal zvládnout,“ shodují se dva místní muži, kteří zrovna pracují před domem.

Pro obec však bylo nákladné především dovážení vody. Podle starosty Petra Blaháka vyšel jeden kubík z cisterny přibližně na 500 korun, zatímco běžná voda z vodovodu stála asi 30 korun. Zásadní změna přišla v roce 2020, kdy obec vybudovala nový hlubinný vrt a napojila se na skupinový vodovod Tišnovska. Přibyl také nový vodojem, díky kterému už podle vedení obce místním nedostatek pitné vody nehrozí v takové míře jako dříve.

Vyřešením zásobování domácností ale boj se suchem neskončil. Vohančice leží v údolí obklopeném kopci a při prudších deštích voda rychle stékala po svažitých polích směrem k obci. Vsakování navíc komplikuje jílové podloží. „Při každém větším dešti se voda prohnala obcí a my jsme z toho nic neměli, protože velmi rychle odtekla,“ popisuje Blahák.

Když se v roce 2018 stal starostou, rozhodl se začít proměnou okolních polí. Největší překážkou ale bylo získat potřebné pozemky od soukromých vlastníků. Na státní pozemkové úpravy by obec podle něj čekala až na rok 2030, a tak se do nich pustila sama. Během následujících let uskutečnila 88 směn, výkupů a prodejů pozemků. Náročné bylo také sestavit tým odborníků, kteří by jednotlivá opatření dokázali navrhnout a uskutečnit.

Ani místní se na plánované změny zpočátku netvářili příliš nadšeně. „Lidé prostě ty změny nechtěli, nedokázali si představit, že jsou potřeba,“ vzpomíná starosta na vyhrocená zasedání zastupitelstva. Někteří obyvatelé podle něj kritizovali především nahrazování polí loukami. Ty však neztratily hospodářské využití. Každoročně z nich obec podle Blaháka získává přibližně tisíc balíků sena.

Vohančice postupně vybudovaly deset protierozních valů, další tři připravují. Jejich úkolem je zpomalovat odtok vody ze svahů a umožnit jí, aby se více vsakovala do půdy. Přibyly také rybníky a tůně. Podle starosty Blaháka ale nelze vybrat jediné opatření, které by bylo nejdůležitější. Výsledky se začaly projevovat až ve chvíli, kdy se podařilo jednotlivé zásahy propojit.

Významnou součástí proměny je také biocentrum nazvané „generátor vody“. Na místě někdejšího pole obec vysadila přibližně 5500 stromů a 3500 keřů, dalších zhruba 1500 stromů přibylo v okolních kopcích. Ne všem druhům se ale daří stejně. „Nám třeba teď tady výborně rostou mandle, neuhynuly vůbec žádné,“ uvádí starosta. Na druhou stranu dubům se tolik nezadařilo, špatně snášejí vysoké teploty a sucho.

Jižní Morava patří mezi nejsušší regiony Česka. Letos do konce srpna tady oproti průměru chybělo bezmála 150 milimetrů srážek. Průměrně tak každý měsíc chybělo deset milimetrů, tedy deset litrů, které naprší na metr čtvereční.

Za jeden z nejviditelnějších výsledků považuje Blahák místní potoky. Zatímco dříve podle něj vysychaly už během května, dnes jimi voda protéká celoročně. Přispívají k tomu také vybudované nádrže, které zajišťují minimální odtok. Ani letošní horké léto je podle starosty zcela nevysušilo, přestože hladina jednoho z rybníků klesla přibližně o metr.

Petr Blahák přirovnává práci s krajinou ke své předchozí profesi v informačních technologiích. Zatímco v IT se výsledek změny projeví během milisekund, v přírodě může trvat roky. Například louky podle něj potřebují přibližně sedm let, než se dostatečně zakoření a vytvoří se vazby mezi kořeny a půdními houbami.

Ani vysazené stromy nemají úspěch zaručený. Výzkumníci z brněnské Mendelovy univerzity hodnotili ve Vohančicích více než 500 dřevin. Podle jejich výsledků má třetina stromů dlouhodobou perspektivu, dalších 53 procent střednědobou. Zbývajících 14 procent označili za neperspektivní nebo již odumřelé. Odborníci přitom upozorňují, že pro úspěch výsadby je zásadní následná péče.

Vyčíslit, kolik vody se díky opatřením podařilo zadržet, vedení obce nedokáže. Blahák připouští, že před zahájením projektu chyběla měření, která by umožnila srovnat původní a současný stav. „Možná jsme udělali obrovskou chybu, že jsme to neměřili na začátku. Ta data jsou většinou subjektivního rázu. Nedokážeme přesně objektivně kvantifikovat, kolik vody tady zadržíme,“ přiznává.

Ani Vohančicím se navíc sucho zcela nevyhýbá. Letošní horké léto podle starosty poškodilo obecní lesy, kde začaly odumírat borovice a jedle. Krajinná opatření totiž mohou zpomalit odtok dešťové vody, nedokážou ale nahradit chybějící srážky.

Přestože se projekt zpočátku setkával se skepsí, podle Blaháka se postoj místních postupně změnil. Ne všechny kroky se ale obešly bez výhrad. Zastupitel Jan Lolek připomíná například obvinění, že napuštění jednoho rybníka způsobilo vypuštění jiného. „Člověk se všem nezavděčí,“ dodává.

Vohančice mezitím za své krajinné úpravy získaly několik ocenění, mimo jiné Zelenou stuhu a Cenu za krajinu. Zkušenosti předávají také dalším samosprávám prostřednictvím konferencí a exkurzí. Podle Petra Blaháka v poslední době přijíždějí stále častěji i starostové ze Slovenska, kde některé obce čelí vážnému nedostatku vody.

Blahák nechce, aby si návštěvníci odvezli představu, že stačí vybudovat jednu nádrž nebo vysadit několik stromů. Podle něj je nejdůležitější změnit způsob, jakým se s vodou zachází v celé krajině.

„My tady neděláme žádnou raketovou vědu. Jenom se snažíme zpomalit odtok vody v krajině,“ shrnuje Blahák.