Ústavní soud je v troskách. Polský právník popisuje, co vedlo k nočnímu chaosu

Dramatická noc z pátku na sobotu otevřela další dějství jedenáctileté ústavní krize v Polsku. K varšavskému ústavnímu soudu dorazili policisté, demonstranti a krátce po půl jedné v noci také prezident Karol Nawrocki, který kvůli událostem přerušil cestu do Senegalu.

Jedna instituce teď má dvě soupeřící vedení, která se navzájem neuznávají.

„Odpovědnost strany PiS je zásadní. To ale nedává jejím nástupcům neomezené právo jednat,“ říká v písemném rozhovoru pro Seznam Zprávy profesor Varšavské univerzity Marcin Matczak. Naráží na stav, do kterého se ústavní soud dostal za osmileté vlády strany Právo a spravedlnost (PiS) Jarosława Kaczyńského v letech 2015 až 2023.

Soudkyně Anna Korwin-Piotrowská v pátek rozhodla o měsíčním odstavení dosavadního předsedy a místopředsedy ústavního soudu. Zároveň oznámila, že jeho vedení dočasně přebírá. Dosavadní vedení její rozhodnutí odmítá a prezident Nawrocki ji neuznává za ústavní soudkyni. Opozice mluví o státním převratu, vláda Donalda Tuska zas o nápravě bezpráví.

Ačkoli Matczak dlouhodobě kritizoval zásahy PiS do nezávislosti soudů, nynější pokus o výměnu vedení ústavního soudu podle něj nemá právní základ. „V právním státě musí být i člověk, který sám porušuje právo, zbaven funkce podle zákona,“ zdůrazňuje. Kritizuje také prezidenta Nawrockého, který odmítl přijmout přísahu části nově zvolených soudců.

Politici polské opozice mluví o pátečních událostech jako o státním převratu a násilném převzetí ústavního soudu. Také vy jste páteční události ostře kritizoval. Co se podle vás vlastně stalo? Lze skutečně mluvit o státním převratu?

Podle mého názoru došlo k pokusu změnit vedení ústavního orgánu státu bez dostatečného právního základu. To je závažné porušení ústavního pořádku. Označení „státní převrat“ se však v politické debatě používá v různých významech. Něco jiného je takové politické hodnocení a něco jiného připsání konkrétního trestného činu určitým osobám. To vyžaduje prokázání všech jeho zákonných znaků.

Dosavadního předsedu soudu Bogdana Święczkowského v jeho funkci hodnotím velmi negativně. Moje hodnocení mi ale nedává pravomoc ho odstavit. V právním státě musí být i člověk, který sám porušuje právo, zbaven funkce v souladu se zákonem. Jinak zavádíme zásadu, že stačí někoho označit za škodlivého a přestanou pro něj platit zákonné postupy, které ho chrání.

Zároveň si PiS nemůže vykládat tohle dění tak, jako by začalo minulý pátek. Dnešní krize je důsledkem ničení ústavního soudu od roku 2015. Když kritizuji současný způsob jeho nápravy, neberu zpět ani jednu výtku vůči těm, kteří instituci do tohoto stavu přivedli.

Vraťme se do roku 2015. Odcházející vládní koalice vedená Občanskou platformou tehdy zvolila pět soudců ústavního soudu, dva z nich ale předčasně. Nastupující vláda PiS následně odmítla respektovat i volbu zbývajících tří, kteří byli zvoleni řádně. Jak se pak soud za osmileté vlády PiS proměnil?

Odpovědnost PiS je zásadní. Ústavní soud měl kontrolovat politickou moc, místo toho jí byl podřízen. Zpochybnění volby tří řádně zvolených soudců, obsazení již obsazených míst, odmítání zveřejňovat soudní nálezy a další personální nominace byly součástí tohoto procesu.

Do soudu se později dostali také bývalí poslanci PiS Krystyna Pawłowiczová a Stanisław Piotrowicz. V jeho čele stanula Julia Przyłębská, kterou Kaczyński veřejně označoval za svou přítelkyni. Jak to poznamenalo důvěru v ústavní soud?

Důsledky jsou hlubší než pouhá změna složení soudu. Lidé přestali věřit, že ústavní soud rozhoduje podle ústavy a ne podle zájmů politických stran. Občan by v něm měl vidět instituci, která ho chrání před zneužíváním státní moci. Místo toho stále častěji viděl instituci, která chrání politiky před odpovědností a kontrolou.

Proto nesouhlasím s jednoduchým příběhem o stejné vině obou stran. PiS nese odpovědnost za vědomé podřízení ústavního soudu politické moci a za počátek současné katastrofy.

Tato odpovědnost ale nedává jeho nástupcům neomezené právo jednat. Náprava musí odstranit mechanismus politického ovládání soudu, nikoli pouze vyměnit ty, kteří z něj mají prospěch.

Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení práva na zákonného soudce a Soudní dvůr Evropské unie loni v prosinci zpochybnil nezávislost a nestrannost polského ústavního soudu. Co tato rozhodnutí znamenají v praxi? Lze ještě vůbec považovat polský ústavní soud za nezávislý?

Tyto rozsudky potvrzují, že výhrady vůči ústavnímu soudu nejsou jen názory politických odpůrců PiS.

Evropský soud pro lidská práva konstatoval porušení práva na soud zřízený zákonem, protože se na rozhodování o ústavní stížnosti podílela osoba zvolená na již obsazené soudcovské místo.

Soudní dvůr Evropské unie pak v rozsudku z 18. prosince 2025 konstatoval, že polský ústavní soud nesplňuje požadavky na nezávislý a nestranný soud zřízený zákonem. Poukázal přitom na závažné nesrovnalosti při jmenování soudců.

Polsko tak musí tato pochybení napravit a zajistit, aby se lidé mohli skutečně domoci svých práv u nezávislého soudu. Rozhodnutí polského ústavního soudu navíc nemohou sloužit k tomu, aby Polsko obcházelo unijní právo a rozsudky Soudního dvora EU.

To ale neznamená, že ústavní soud přestal existovat nebo že všechna jeho dosavadní rozhodnutí jsou automaticky neplatná. Neznamená to ani, že vláda může libovolně vyměnit jeho vedení.

Z evropských rozsudků vyplývá povinnost instituci napravit. Způsob nápravy se však také musí řídit právem.

Napsal jste, že soudkyně Anna Korwin-Piotrowská neměla právo odstavit z čela ústavního soudu Bogdana Święczkowského. Ona se přitom odvolává na konkrétní zákon, který umožňuje dočasně pozastavit výkon funkce soudce. Proč ho podle vás nemohla použít?

To, že se někdo odvolává na konkrétní paragraf, ještě neznamená, že ho opravňuje k tomu, co udělal. V tomto případě jde o článek 130 zákona, který upravuje fungování obecných soudů. Ústavní soud má ale v Polsku zvláštní postavení. Nepodléhá stejnému dohledu ministra spravedlnosti jako běžné soudy.

Pro ústavní soudce navíc platí zvláštní pravidla disciplinární odpovědnosti. Je pravda, že zákon v některých případech odkazuje také na předpisy pro ostatní soudy. Z těchto předpisů ale nemůžeme vyvozovat pravomoci, které zákon nikomu nesvěřil. Znamenalo by to obejít zvláštní postavení ústavního soudu zaručené ústavou.

Korwin-Piotrowská se ale následně ujala řízení soudu s odvoláním na svou dlouholetou soudcovskou praxi. Ani to podle vás nemá právní základ?

To je další problém. Zákon stanoví, kdo zastupuje předsedu, pokud nemůže vykonávat svou funkci. Sám o sobě ale nikomu nedává právo předsedu odstavit.

Jinými slovy: Nemůžete nejprve sami odstavit předsedu a potom z toho vyvozovat právo převzít vedení soudu.

Podle mého názoru se nepodařilo prokázat, že existoval právní základ, který by umožňoval tímto způsobem odstavit předsedu a místopředsedu ústavního soudu.

Znamená to tedy, že rozhodnutí Korwin-Piotrowské jsou neplatná?

Tak jednoduché to není. Nejdřív musíme vyjasnit, zda její rozhodnutí vůbec mají nějakou právní platnost a účinky. A také to, kdo a jak je může přezkoumat. Samotné prohlášení, že jsou neplatná, problém nevyřeší.

Ani skutečnost, že se někdo těmito rozhodnutími v praxi řídí, nemůže zpětně napravit chybějící zákonnou pravomoc. Vzniklý chaos se ale musí vyřešit právní cestou.

Pokud byl nynější postup nezákonný, co měla Tuskova vláda udělat jinak? Vedení ústavního soudu přece bránilo nově zvoleným soudcům ujmout se funkcí.

Především bylo nutné oddělit dvě věci: umožnit řádně zvoleným soudcům vykonávat funkci a odstavit vedení ústavního soudu. To, že máte právní základ pro první krok, ještě neznamená, že můžete udělat i ten druhý.

Evropský soud pro lidská práva vydal v případu Dziurda a další proti Polsku předběžné opatření. Polskému státu uložil zajistit, aby čtyřem soudcům nikdo nebránil nastoupit do funkce a vykonávat ji. Vláda měla důsledně usilovat o naplnění tohoto opatření.

Je ale potřeba zdůraznit, že se to týká pouze čtyř nových soudců, nikoli automaticky všech osmi, které zvolila současná parlamentní většina. A už to vůbec neopravňuje k odstavení předsedy ústavního soudu.

Co ale dělat s vedením soudu, které jim v práci bránilo?

Odpovědnost těch, kteří nově zvoleným soudcům bránili vykonávat funkci, se měla řešit samostatně. I při tom je ale nutné dodržovat zákonné postupy.

A je tu ještě jeden problém. Aby mohlo shromáždění soudců ústavního soudu přijímat rozhodnutí, musí se ho podle zákona účastnit nejméně deset z celkových patnácti soudců. Osm tedy nestačí. Ani když máte v soudu většinu, nemůžete automaticky přijímat všechna rozhodnutí, například ta, která se týkají zbavení imunity pro případ trestního stíhání.

Je tedy vůbec možné ústavní soud napravit bez spolupráce prezidenta a opozice?

Od začátku bylo potřeba vybírat kandidáty, jejichž nezávislost nebude vzbuzovat vážné pochybnosti. Získávat pro jejich nástup co nejširší podporu a vyvíjet tlak na prezidenta Nawrockého, který jejich nástup blokoval.

To vyžaduje trpělivost a politickou práci.

Netvrdím, že existuje rychlé řešení bez jakékoli spolupráce druhé strany. Právě v tom spočívá tragédie celé situace. Bezpráví může určitou instituci ochromit, ale samo o sobě vám nedává právo použít jakékoli prostředky, abyste ji znovu uvedli do chodu.

Jak hodnotíte postup prezidenta Karola Nawrockého? Odmítl přijmout přísahu části soudců zvolených sněmovnou (Sejmem) a teď obviňuje vládu ze státního převratu. Měl právo jejich nástup blokovat? A jakou politickou roli podle vás v celém konfliktu hraje?

Jeho postup hodnotím velmi kriticky. Soudce ústavního soudu volí Sejm. Prezident od zvolených soudců přijímá přísahu. Nemělo by mu to ale dávat právo znovu rozhodovat o tom, kdo z nich se funkce ujme.

Podle mého názoru prezident neměl právo blokovat nástup řádně zvolených soudců jen proto, že nesouhlasí s parlamentní většinou, která je zvolila.

Jeho kroky významně přispěly k eskalaci krize. Už dříve jsem v souvislosti s nimi sám použil označení „státní převrat“, protože prezident blokoval ústavní mechanismus obsazování soudu.

Moje kritika pátečních událostí neznamená, že jsem změnil názor na prezidentův postup.

Prezident by měl dbát na kontinuitu státu a dodržování ústavy, a to i tehdy, když z toho mají prospěch jeho političtí protivníci. Místo toho vystupuje jako účastník konfliktu, který má zájem na zachování vlivu vlastního politického tábora.

Chyba současné vlády navíc spočívá v tom, že mu poskytla argumenty, díky nimž může vystupovat v roli obránce ústavního pořádku. Místo aby důsledně poukazovala na jeho odpovědnost za blokování soudu, vyvolala nový spor o zákonnost vlastních kroků.

Tuskova vláda slibovala odpolitizování ústavního soudu. Jedním z nových soudců se ale stal Maciej Berek, který předtím zastával vysokou funkci ve vládě. Nehrozí jen nahrazení jedné politické závislosti jinou?

Ano, právě proto jsem Berekovu nominaci kritizoval. Když někdo přejde rovnou z vlády do ústavního soudu, který má mimo jiné kontrolovat její kroky, těžko to přispěje k důvěře v jeho nezávislost. A nejde přitom o to, jestli je Berek dobrý právník.

Nechci předjímat, jak bude jako soudce rozhodovat. Jen si myslím, že v tak hluboké krizi důvěry bylo potřeba vybírat lidi, u kterých nebude pochyb o jejich odstupu od současné vlády.

Po letech kritiky politických nominací PiS přece nemůžeme očekávat, že veřejnost přijme stejný postup jen proto, že je teď u moci někdo jiný.

Výběr soudců by měl být transparentní. Kandidáti by měli být veřejně známí s dostatečným předstihem, aby bylo možné posoudit jejich odborné zkušenosti. Měli by také projít veřejným slyšením a do výběru by se měla zapojit právnická obec.

Za úvahu stojí také pravidlo, podle kterého by politici nemohli přecházet rovnou z významné vládní funkce do ústavního soudu, ale museli by nějakou dobu počkat. Především bychom ale měli vybírat takové soudce, jejichž nezávislost dokážeme respektovat i ve chvíli, kdy rozhodnou proti nám.

Co tenhle právní chaos znamená v praxi? Mohou si Poláci být jistí, která rozhodnutí ústavního soudu platí? Jak spor dopadá na občany, firmy a fungování státu?

Především tím mizí právní jistota. Místo toho, abychom řešili, jestli nějaký zákon porušuje práva občanů, se nejdřív musíme zabývat tím, zda o něm rozhodovali správně vybraní soudci, jestli vůbec měli právo rozhodovat a zda je jejich verdikt platný.

Dopadá to především na běžné lidi. Na ty, kteří se soudí kvůli daním, majetku, sociálním dávkám nebo ochraně svých práv a svobod.

Zároveň ale nemůžeme jednoduše prohlásit všechna rozhodnutí ústavního soudu za neplatná. Ani si každý nemůže vybírat, kterými se bude řídit. U každého rozhodnutí je potřeba zvlášť posoudit, zda a jaké právní vady má a jak je možné je napravit. Rozsudky evropských soudů dávají důvody ke zpochybnění některých kroků polského ústavního soudu, ale neznamená to, že automaticky přestává platit všechno, co kdy rozhodl.

Pro firmy to znamená další nejistotu, pro soudy komplikace při rozhodování a pro občany slabší právní ochranu. Poškozuje to také důvěryhodnost Polska v Evropské unii. Vyvolává to pochybnosti, zda země dokáže zajistit nezávislé soudnictví a dodržovat své právní závazky.

Nejhorší by bylo, kdyby se v Polsku natrvalo prosadily dva různé pohledy na to, co je platné právo. Jeden pro příznivce vlády, druhý pro příznivce opozice. Pak už by nezáleželo tolik na samotném právu, ale na tom, kdo má zrovna politickou moc a dokáže si své rozhodnutí prosadit. A právě tomu má právní stát bránit.

Dá se po jedenácti letech krize ještě obnovit důvěra v polský ústavní soud a jeho nezávislost? Bude potřeba změnit ústavu, nebo stačí dodržovat současná pravidla?

Možné to je. Rozhodně ale nebude stačit jen vyměnit vedení soudu a jeho soudce.

Důvěru si soud musí znovu získat. A to tím, že bude dlouhodobě rozhodovat podle stejných pravidel bez ohledu na to, koho se jeho rozhodnutí týkají. Včetně politiků, kteří soudce do funkcí zvolili.

Základem musí být dodržování současné ústavy. To ale neznamená, že nemůžeme změnit některé zákony nebo debatovat o změnách samotné ústavy.

Můžeme například upravit způsob výběru soudců, zprůhlednit fungování soudu nebo omezit příliš silné pravomoci jeho předsedy. Zásadnější reforma by ale měla vzejít ze široké politické dohody. Neměla by být jen způsobem, jak se zbavit politických protivníků.

Jak dlouho může taková náprava trvat?

To si netroufám odhadovat. Když jsem varoval, že současné kroky mohou poškodit ústavní soud na dalších dvacet let, měl jsem na mysli především nebezpečný precedens, který vytvářejí. Příští vláda totiž může použít úplně stejné argumenty proti těm, kteří je dnes obhajují.

Jakmile jednou připustíme obcházení pravidel, která mají chránit nezávislost soudů, nic nezabrání tomu, aby stejným způsobem postupovala i další vláda.

Skutečná obnova začne ve chvíli, kdy politici přijmou možnost, že před ústavním soudem prohrají, a soudci ukážou, že dokážou rozhodovat i proti politikům, kteří je zvolili. Jinak se obmění jen lidé, a ne způsob fungování soudu.