Článek
Podívat se na místo, kde byla zavražděna kněžna Ludmila, se může zdát na celodenní výlet málo. V okolí Tetína toho však za návštěvu stojí mnohem víc.
Například sto padesát metrů dlouhý tunel někdejší železniční vlečky uzamčený mřížemi, které si výletník sám otevře pomocí přístupového kódu.
Můžete také nazdařbůh bloumat stepní krajinou mezi ovcemi a kozami, kochat se výhledy do údolí Berounky či prolézat opuštěné vápencové lomy.
Za Tetínem, starobylou vesnicí se zámkem a třemi kostely vysoko nad řekou a železniční tratí, vás čeká trochu strašidelný les s jeskyněmi a vodopády.
U jedné ze zdejších samot se kdysi udála další vražda: 27. května 1945 opilí sovětští vojáci zabili hajného, když bránil svou rodinu. O kus dál vysrážený vápenec zvaný pěnovec tvoří nádherné kaskády. A na břehu Kodského potoka založili trampové druhou nejstarší osadu v Čechách – Údolí děsu.
Vrch se čtyřmi vápencovými lomy
Výlet začínáme na opraveném nádraží v Berouně, které je příjemným překvapením. Čtyřsetmilionová investice mimo jiné umožnila rozšířit služby v odjezdové hale o několik obchodů. V původní kráse se vynořila i rozměrná vitráž, jejíž hlavní postavou je „Matka Země“, stejně jako keramický reliéf „Karel IV. na lovu“. Obě díla zdobí budovu od jejího vzniku v roce 1975.
Přímo v nádražní hale lze volně nahlížet i do prosklené posilovny. Náš dvojčlenný manželský tým ovšem místo crossfitu zvolil chlebíčkovou snídani v podniku NEJen bistro. V poledne v něm vaří i obědy a pomáhají tu lidé s hendikepem. Elegantní Peron Cafe s křesílky na nádražním ochozu se zatím pere s pravidelnou otevírací dobou a bylo zavřené.
První kroky odsud vedou po souběhu modré a zelené značky přes most nad kolejištěm a poté kolem psího cvičáku vzhůru k lesu. Objevují se výhledy na Beroun a Křivoklátskou vrchovinu. Vidět i slyšet je ovšem i dálnice D5 a romantiku snižují i sloupy a dráty vysokého napětí rozbíhající se na všechny strany ze zdejší rozvodny.
Na křižovatce „Za rozvodnou“ se scenérie začíná měnit. Osamostatňuje se tady žlutá značka, která má v terminologii Klubu českých turistů význam „spojovací, zkracovací nebo přístupové trasy“, a přibližuje nás k vrchu Damil (396 metrů), do něhož se v minulosti zakously čtyři vápencové lomy: Bílý, Modrý, Černý a Na Krétě.
Vydržte, pošlu vám kód
Nejsnáze přístupný je ten posledně jmenovaný, přesněji to, co z něj zbylo – zarostlý kráter s turistickým přístřeškem a ohništěm. Z vrcholu Damilu toho sice pro stromy není moc vidět, ale padesát metrů pod ním mohou výletníci, kteří se neperou se závratěmi, nakouknout do jícnu Černého lomu.
Obchází jej rovněž vyšlapaná cesta, po které lze dojít až na jeho dno. Hrbolatá krajina s loukami, remízky a skalními výběžky láká ke spočinutí, exotický stepní dojem dotváří stádo ovcí a koz, které se při pastvě dělí o kratičkou trávu a větve keřů. Kdyby na chvíli zvedly hlavu, viděly by až do údolí Berounky.
Pro další skvostná panoramata lze doporučit Naučnou stezku Tetínské vyhlídky, která vede i k největší atrakci této okrajové části CHKO Český kras: tunelu z roku 1942, který sloužil k dopravě vytěženého materiálu do vápenky a cementárny v Berouně a Králově Dvoře. Dolování skončilo v roce 1962, vznikla tady černá skládka. Nedávno si však radní v Tetíně řekli dost a učinili tomu přítrž. A nejen to…
Když spatříme bytelnou mříž a ceduli, že vstupenky jsou k zakoupení v tetínském infocentru, naše zklamání by se dalo krájet. Pak si všimneme telefonního čísla a zkusíme to: „Jasně, vydržte, řeknu vám kód,“ ozve se milý hlas. Vzápětí už zkoušíme číselnou kombinaci, v zámku to zavrní a cesta se otevře.
Hned u vchodu je vypínač, kterým si rozsvítíme lampy u stropu i bodové reflektory nad výstavními panely. Expozici vyprávějící o těžbě vápence si užije i výletník, který není nadšeným milovníkem technických památek.
Dozví se, jak probíhaly trhací práce, proč koňské povozy naložené vápencem byly trnem v oku cestářů, komu lomy patřily a co vzácného nyní roste a žije v opuštěných jámách. Sto padesát metrů dlouhý tunel byl pro veřejnost otevřen v dubnu 2025, informace o těžbě doplňují desítky fotografií.
Stavba roku: požární nádrž
Při sestupu do Tetína míjíme kamenný most, který sloužil jako odvodňovací propustek pod náspem úzkokolejky přepravující vápenec. Celou dobu kráčíme po Stezce svaté Ludmily, která vede z Mělníka, odkud kněžna údajně pocházela. Pokračuje přes přemyslovská sídla Budeč a Levý Hradec právě na Tetín, kde prokazatelně zemřela. Respektive zde ji vrazi, najatí zřejmě její snachou, uškrtili její vlastní šálou.
V muzeu zaplatíme vstupné, jak jsme za prozrazení kódu od štoly slíbili, a jdeme si k zámku poslechnout hodiny, které každou hodinu hrají melodii písně Nad Berounkou, pod Tetínem.
Honosná budova se po roce 1990 vrátila původním majitelům – rodině Durasových. Hospodařila tady do roku 1948, kdy byl její velkostatek znárodněn. Po revoluci se potomci rodu vrátili z Kanady a majetků, čítajících kromě zámku i šest set hektarů polí, luk a lesů, se opět ujali. Přímo v Tetíně provozují i obchůdek The Farm Shop.
V Tetíně jsou krásně opravené památky, včetně románského a barokního kostela, které se téměř dotýkají jeden druhého. Nejvíc nám ale učarovala zrekonstruovaná požární nádrž. Při jejích úpravách architekti využili materiály, jako je corten (mobiliář) a dubový masív (lavičky), kamenné zídky slouží jako obří květníky. Celé prostranství získalo v roce 2021 od Asociace pro urbanismus a územní plánování cenu Stavba roku.
Podél hřbitovní zdi u dalšího kostela nacházíme vyšlapanou pěšinu k vyhlídkám na řeku Berounku a železniční trať hluboko pod námi. Protože ale Tetín musíme opustit opačným směrem, vracíme se do centra a po prudkých kamenných schodech skrz obecní vinici a kolem umělého vodopádu scházíme do ulice V Rybářích. Věříme, že obec s devíti sty obyvateli bude mít i pořádnou hospodu… a dočkáme se: výčep s kuchyní v budově někdejší sokolovny, dnes kulturního domu, plní všechna naše očekávání.
Jeskyně, vyvěračka a pěnovec
Národní přírodní rezervaci Koda tvoří hluboké rokle porostlé neduživými listnáči – půda je tady chudá na živiny. Uprostřed tohoto lesního přítmí se nachází i Kodská jeskyně. Archeologové v ní prokázali přítomnost člověka už od paleolitu a soudě podle nálezu mincí z husitských dob se tady bydlelo ještě za středověku.
Krajina tady působí poněkud strašidelně a není divu, že trampové kdysi zvolili pro svou osadu u Kodského potoka název Údolí děsu. Hrůzyplný dojem posiluje i nápis na pamětní desce, umístěné na balvanu u jedné ze zdejších samot: „Bohumil Žíhla, hajný v Kodě, 1909–1945. Krátce po znovunabytí svobody byl v těchto místech zavražděn opilými sovětskými vojáky při obraně své rodiny.“
„Vyvěračku“, tedy krasový pramen Kodského potoka, nacházíme v kapličce u rybníka, u jehož hráze stojí bývalý mlýn – dnes pěkně opravená rekreační chalupa. Silně mineralizovaná voda odtud vytéká korýtkem, podél kterého je možné pokračovat na dno údolí a pozorovat, jak se v potůčku postupně vysráží vápenec a vzniká hornina zvaná pěnovec.
Obzvlášť působivé přírodní divadlo se odehrává v Kodských kaskádách, kde pěnovec obrůstá mechem a vytváří hráze. Jak upozorňuje infotabule, jde o velmi křehký materiál, a je proto dobré dávat pozor, kam šlapete, třeba při pořízení co nejlepšího záběru. Voda tady kupodivu jakž takž teče i uprostřed letošního mimořádně suchého podzimu, kdy mnoho podobných toků zmizelo.
Na posledním úseku k nádraží v Srbsku už nezbývá, než obdivovat zahrádky za ploty zdejších stavení či se pohoršovat nad garážemi, které ukusují stále větší plochy venkovských obydlí. Přes řeku Berounku vede v Srbsku most a osvěžoven je dostatek na obou březích. Nás však zlákala možnost doběhnout vlak, který právě přijížděl.
