Nechtěl vypadat jako Frankenstein. Příběh nejznámější hokejové masky

Prvního listopadu si hokej připomíná zlomový bod. V ten den roku 1959 si Jacques Plante z Montrealu jako historicky první gólman NHL slavně nasadil masku, kterou si už natrvalo ponechal. Tento příběh ale míří jiným směrem, k muži, který v proslulé zámořské soutěži debutoval před 65 lety.

Jmenuje se Gerry Cheevers - a z hokejové masky udělal umělecké dílo.

Vlastní obličej si začal krýt v roce 1967, v sedmadvaceti. Jakmile se po letech v řadách Rochesteru, farmářského klubu Toronta působícího v AHL, napevno usadil na nejprestižnější úrovni. Avšak v dresu Bostonu Bruins.

„Řekl jsem si, že jestli chci NHL ustát, musím si masku pořídit,“ zavzpomínal při rozhovoru s fanoušky týmu, kde nyní vyčnívá Čech David Pastrňák, stále vitální důchodce Cheevers. „Bez masky se mi totiž hrálo jinak, dost často jsem si musel měnit spodní prádlo.“

Jistěže žertoval. K tomuhle maníkovi šprýmy patří, neustále ho doprovázely a doprovázejí. Stojí koneckonců i na začátku příběhu suverénně nejznámější masky v dějinách NHL.

Přitom za jejím nositelem se nezračí žádná Vezinova trofej, žádná účast v Utkání hvězd, Cheevers si dokonce nezapsal jediný zápas na vrcholném reprezentačním turnaji. Přesto se těšil velkému obdivu, nejen v Bostonu si ho zamilovali. Částečně pro jeho povahu, zčásti coby člena nabušeného výběru Bruins s Bobbym Orrem, Philem Espositem nebo Johnnym Bucykem.

Rozhodně to ale neznamená, že by nepatřil mezi gólmanskou špičku a jen se vezl. Naopak! To Cheevers je jedním z řady průkopníků motýlku, stále aktivního stylu, při němž se proti střelám chodí do pokleku, hezky s roztaženými betony. Vynikal neústupností, s jakou daleko vyjížděl buď při snaze zmenšit soupeři střelecký úhel, anebo když sám tvořil a vyrážel s pukem klidně až do středu kluziště, aby rozehrál. O agresivitě, s jakou si střežil brankoviště, ani nemluvě.

„Dnes mi přijde zbytečné, že liga brankáře chrání a připravuje hokej o jeden z fyzických aspektů hry, ke mně by soupeř vjel jenom jednou. A tak to mívali i další kluci,“ líčil muž, který sám sebe hodnotil podle jediného aspektu: „Výkon brankáře se měří podle toho, zda za něj projde o jeden puk méně než za jeho 50 metrů vzdáleného kolegu v druhé brance.“

K hokeji se stavěl tak, jak se na kolektivní hru patří. I proto si dvakrát užíval křepčení se Stanley Cupem. Za ztělesnění profesionality by se ale taky neoznačil. Na dril si nepotrpěl, když nemusel, nehrábnul. Místo tréninků s lapačkou a vyrážečkou bral do rukou raději pivo s cigaretou. A tak ho i při slavné historce načapali.

Ukázka velkého umění Gerryho Cheeverse:

„Myslím, že jsem v sobě mohl mít tak druhé pivko, asi jsem si prohlížel dostihový program a zapaloval si cigaretku, když vtom vešel kouč Harry Sinden a poslal mě zpátky na led,“ prohodil Cheevers.

Na trenéry se předtím vytasil se svou vyčůraností. Během tréninku schytal úder pukem do hlavy, který by mu prý nic neudělal ani bez masky. Ale co by nevyužil ideální chvíle. Skácel se k ledu a předstíral vážné zranění, načež zamířil do šatny, kde už si spokojeně hověl. Proč zrovna u dostihového programu? Jezdectví miloval, sám si později založil vlastní stáj a dokonce toužil po kariéře žokeje, jak dovysvětlil pro Overtime Podcast.

„Jen jsem na to byl moc těžký a bál jsem se koní,“ pobavil suchým, až cimrmanovským konstatováním.

V realizačním týmu měl navíc po ruce dalšího velkého svéráze. Když se měl vrátit na led, zastavil ho ještě kustod John Forristall, přezdívaný Frosty, který přihlížel, jak se brankář snažil z tréninku ulít. Z legrace pak vytáhl fix, nad pravé oko mu nakreslil jizvu s osmi štychy a postaral se celému týmu o zábavu.

Navíc se vtípek vyplatil i prakticky. Maska sice Cheeversovi seděla, na rozdíl od jiného modelu, který zkoušel dřív, jenže byla celá bílá. A on bílou neměl v oblibě. Vždy ji vnímal jako znak čistoty, což s jeho osobností neladilo, jak s radostí opakuje. Tenhle problém za něj postupně vyřešily další rány do hlavy. Za každou z nich Forristall do dotčeného místa přidělával pomyslné jizvy, které by jinak dost možná zůstávaly na obličeji.

A že maska, s kterou poprvé do akce vstoupil 11. října 1967, zažila mnohé. Třeba dělovky od obávaného Bobbyho Hulla, jedinečného střelce, který spolu s chicagským spoluhráčem Stanem Mikitou stál u zrodu zahnutých hokejek – nebezpečné novinky pro každého brankáře.

Jeden z Hullových gólů provází historka, nad kterou se i s odstupem času velmi upřímně zasmál. Nečekaně tehdy pálil na branku, v níž nikdo nebyl. Cheevers si radši vyjel vedle a schoval se za bekem, jenž spíš pouze pro formu, ale úplně mimo pozici, naznačoval bránění.

„Jen si posluž. Přece se nenechám zabít kvůli gólu, na kterém nesejde,“ traduje se, že pronesl brankář, jenž se hájil už jasným vedením soupeře, proto další nebezpečnou situaci považoval za bezvýznamnou. Kdyby tehdy oba týmy od sebe dělil jediný gól, prý by se činil víc.

Při jiném setkání s Hullem, které v roce 1968 zdokumentoval i list New York Times, se vydal Cheevers výrazně za hranici pravidel, aby zápas zdramatizoval a kanonýrovi překazil jeho 401. zápis v historii střeleckých statistik. V beznadějné situaci při závěrečném risku v šesti ho zahákoval ze střídačky vlastní holí, soupeř se i tak vysmekl a skóroval. I kdyby se navíc netrefil, rozhodčí by mu zásah připsali coby technický gól.

„Meta 400 nastřílených branek pro mě tolik neznamenala, stejně jako když jsem jich poprvé v kariéře nasázel padesát za sezonu. Na svou 401. trefu ale nikdy nezapomenu,“ pravil pak s úsměvem Hull.

Také on měl Cheeverse v oblibě. V jeho blízkosti panovala dobrá nálada, která sehrála velkou roli zejména ve finále o Stanley Cup v roce 1972 proti New York Rangers. Na jejich ledě v kultovní Madison Square Garden se brankář Bostonu stal hrdinou, protože v šestém zápase vychytal po 33 zákrocích nulu (3:0) a jeho tým mohl oslavovat.

Před zápasem se přitom Bruins nenacházeli v ideálním rozpoložení, pátý duel doma i přes průběžné vedení prohráli 2:3 a jejich dotahující protivník získal psychickou výhodu. Skleslá kabina ale naštěstí čerpala novou energii ze svého showmana.

„Měli jsme týmového lékaře, doktora Wilkinsona. Ten nervózně přecházel po místnosti, kde to bylo jak na pohřbu. Úplně ticho. Tak jsem se ho zeptal, jestli jsem mu vyprávěl, co se mi stalo v létě. On odvětil, že ne, a já spustil: ‚Jednoho dne jsem se probudil a hlavou mi neustále kolovalo číslo pět. Podíval jsem se do kalendáře a tam vidím 5. květen, pátý den pátého měsíce. Šel jsem na dostihy, v pátém z nich vsadil 500 dolarů na výhru koně číslo 5. Kurz byl 5:1.‘ Doktor na mě nejdřív koukal, co jsem to zas vyváděl, ale pak se zeptal, jestli ten kůň vyhrál. ‚Ne, doktore, doběhl pátý,‘ odpověděl jsem a tím se atmosféra v kabině úplně změnila.“

Možná i tenhle jeden výbuch smíchu nakonec změnil chod hokejových dějin.

Hokejisté Bostonu slaví zisk Stanley Cupu (1972):

Určitě to ale podle Cheeverse nastalo o dva roky dřív. Krátce po konci éry Original Six, když NHL rozšířily další týmy. Mezi nimi i St. Louis, vyzyvatel Bostonu v boji o titul, při němž v souladu s očekáváními zaostávalo 0:3 na utkání. Čelilo tedy třem mečbolům.

Tady gólman Bruins pro změnu nepodržel. Ale jak hrdě hlásí, zařídil tím jeden z nejpamátnějších momentů v dějinách ligy. Ve čtvrtém klání inkasoval dva góly, jaké by „chytilo i dítě“. Sám o sobě řekl, že se ztrapnil dvěma minelami a že mu je někdo tu a tam nezapomene připomenout.

Nebýt jich, zápas by nedošel do prodloužení, v němž se prosadil létající Bobby Orr. To v tomto utkání se nebývale produktivní zadák při oslavě branky a poháru zároveň ocitl s nataženýma rukama ve vzduchu a vznikl snímek, jehož věrnou kopii si Boston hýčká v podobě sochy před vlastním stadionem. O to nezapomenutelnější tehdejší triumf nyní je.

Památný gól Bobbyho Orra i s oslavným letem vzduchem:

Cheeversův život mírou komičnosti připomíná filmového Forresta Gumpa, prožil a zařídil toho spoustu. Ale existovala menšina, kterou i pořádně děsil. Ano, řeč je o trenérech.

Sindena, mimo jiné kanadského kouče při Sérii století proti Sovětskému svazu v roce 1972, donutil nevýrazným výkonem, aby za ním poslal obránce se vzkazem: „Zkus se držet víc v postoji a nechodit při zákrocích tolik do kolen a na led.“ Kvůli dalekým výjezdům k červené čáře, kdy brankář názorně ukazoval útočníkům, jak manipulovat s kotoučem, Sinden ani jeho nástupci taky příliš neomládli.

Cheevers v sobě nezapřel útočné vlohy, jelikož začínal v poli. Jeho otec, taktéž trenér, ho v dětství poslal do branky po dvouciferném debaklu, kvůli němuž už se původní jednička k dalšímu zápasu nedostavila. Odvahu postavit místo něj někoho jiného než vlastního syna kouč nenašel.

Junior se do něj i do dalších trenérů vcítil až časem, po konci hráčské kariéry se také stal šéfem střídačky. S Bostonem míval výtečné výsledky zejména v základní části, dvakrát s ním pokořil stobodovou hranici a ovládl divizi. Jenže v play off až do finále nikdy nedošel.

Naopak ještě čelil obviněním, že si ve vážené roli trenéra počíná podobně jako během bouřlivé kariéry, kdy se objevoval sám v akci na ledě. Je fakt, že na velké analýzy nikdy nebyl, dával spíš na intuici, což dosvědčuje i další příhoda zkraje 80. let, popsaná listem Boston Globe. Cheevers tehdy řekl svému videoasistentovi, aby místo zápasu nahrál epizodu populárního seriálu M*A*S*H. Problém byl, že jako domácí tým měl Boston povinnost záznam následně poskytnout soupeři.

Hostující kouč, Roger Neilson z Vancouveru, marně čekal v útrobách, zatímco jeho protějšek s dalšími kolegy v maličké místnosti u šaten sledovali trochu jiný nahraný materiál. Cheevers pak následující den zajel do televize, aby záznam hry Neilsonovi předal a dodržel pravidla.

„Trénování na mě bylo moc těžké, musíte fungovat sedm dní v týdnu, 24 hodin denně,“ přiznával. „A já asi nejsem ten typ, takže jsem se rozhodl, že tuhle práci už dělat nebudu.“

S novou rolí sekl po takřka pěti sezonách. O dekádu později vykonával také práci scouta nebo trenéra gólmanů. Největší věhlas ale navždy budou mít jeho představení v brance. Díky nim se ve výroční sezoně Bostonu dostal před třemi lety do tamního výběru století. Už v roce 1985 ho navíc uvedli do Hockey Hall of Fame v Torontu. Tam si i jako hlavní cíl vyhlédli jeho masku, kterou chtěli vystavit do muzea.

Zápasový originál jako ceněný artefakt ale Cheevers věnoval svému vnukovi. Odmítal prosby z Toronta i nabízené horentní sumy za prodej. „Vnuk už mě k masce radši ani nepouští, abych mu ji nevzal,“ zavtipkoval muž, který se časem v brance vizáží podobal fiktivnímu Jasonu Voorheesovi z hororové série Pátek 13. Jizev na svém krytí měl zase asi tolik jako Freddy Krueger z Noční můry v Elm Street na obličeji.

Však si původně taky užil dost, v začátcích kariéry občas na šití musel. Pozdější vynález ho podle vlastních odhadů uchránil od asi 150 dalších stehů.

Ty přibývaly už jen na počmárané masce, z které se stal křiklavý symbol nepříjemnosti brankářského řemesla. Demonstrace bláznovství mužů typu Terryho Sawchuka, který na proslulém snímku pro časopis Time vypadal kvůli ranám v obličeji spíš jako filmový Frankenstein.

Právě této podobě se chtěl Cheevers vyhnout. Nebýt masky, jistě by nebyl zdaleka tak akční a nedal hokeji to, co mohl. Nešel by do něj naplno, neužil by si ho.

„Myslím, že někdy jsem si to užíval až moc,“ doplňuje. „Na rozdíl od toho, co jsem tehdy dělal já, bych možná svému mladšímu já řekl, ať tvrdě pracuje.“

Cheevers ale rozhodně nepůsobí dojmem, že by čehokoli litoval. V 86 letech se stále udržuje hraním golfu, napsal biografii, má vlastní web. Tam prodává repliky slavné masky, jejíž motivy v novém tisíciletí oživil například kanadský brankář Steve Shields, aby odkázal na jednu z největších legend, která se kdy na ledě pohybovala - a nebývale každého bavila.