Puk mu zlomil lebku, i tak dohrál třetinu. V NHL se mluví o dalším chrániči

Zadák Minnesoty okamžitě padl na led, viditelně se pral s velkou bolestí. Nicméně vstal a ještě si prsty sahal do oblasti těsně za i nad levým uchem, do malého výřezu v helmě. Shodou okolností ho letící kotouč zasáhl právě sem, pravděpodobně někam do oblasti spánkové kosti, která nevydržela.

Zní až neuvěřitelně, že s takovým typem zranění ze hry neodstoupil. Nebo spíš, že ho lékaři okamžitě nestáhli, ještě když šlo o pouhý přípravný zápas. A navíc se stalo jednomu z klíčových hráčů Wild, který spolu s Quinnem Hughesem tvoří hvězdný defenzivní dvojblok.

„Takový úraz strašně bolí, je to zásah do kůže, podkoží, k tomu do nervového zásobení obalu kolem kosti. Ohromně bolestivá záležitost. Ale beru, že hokejisti jsou hodně tvrdí chlapi, zvyklí na různé údery, hrající s posunutým prahem bolesti,“ říká pro Seznam Zprávy profesor David Netuka, přednosta Neurochirurgické kliniky v pražské Ústřední vojenské nemocnici.

Současně zmiňuje také rizika, kterých si během jednoho obyčejného zářijového utkání ještě nikdo nebyl vědom. Faber se mohl dostat klidně až do život ohrožující situace.

Zhruba v polovině utkání zadák Miro Heiskanen z Dallasu nahazoval kotouč na soupeřovu branku. Jeho pokus pak hokejkou nechtíc přizvedl Bobby Brink, spoluhráč zasaženého obránce. Ten se stihl alespoň reflexivně otočit, čímž evidentně zabránil přímému úderu do obličeje. Zlomenině už ale ne.

Jenže jak by ji poznal? Na hlavě neměl žádnou ránu, z které by mu tekla krev, nepozoroval ani žádné známky otřesu mozku. Jen odjel na střídačku a zase se vrátil. Odehrál ještě pár střídání a až při třetí třetině lékaři rozhodli, že ho zpátky nepustí. Faber zamířil rovnou do nemocnice na vyšetření, kde přišli na zlomeninu - a dokonce ho poslali na operaci.

Zranění obránce Brocka Fabera v přípravném utkání s Dallasem:

„Předpokládám, že lékař na střídačce takzvaně palpoval, tedy pohmatem projížděl oblast a jistě cítil, že místo začíná být oteklé, nicméně nerovnosti na kostech nezjistil. To tímto způsobem ani nemusí být poznat,“ ví Netuka. „Tyto úrazy můžou být dvoudobé, nejdřív je člověk v pořádku, ale s odstupem se zvětší bolest hlavy, přidá se zvracení. Další věc je, že jestli i otok progredoval (zhoršoval se), mohlo to hned vyvolat podezření na něco závažnějšího.“

Zdravotníci nakonec zareagovali správně, byť s časovým odstupem. I když hokejista nejprve neměl vážné příznaky, zlomenina lebky je zrádná a může i tak nebezpečně ohrozit mozek.

Obzvlášť pak v oblasti spánku, kde se nachází tenké části lebky a současně cévy, které vyživují mozkové pleny, vazivové obaly chránící mozek.

„Může tam vzniknout závažná komplikace, když se poškodí tepna. A to velké epidurální krvácení, kdy se krev hromadí mezi plenami a lebkou, což zvyšuje tlak na mozek a znamená i ohrožení na životě. Může přijít také pohmoždění mozku a z něho vzniknout další velké krvácení, to je při takových poraněních vždy velké riziko,“ upozorňuje profesor Martin Smrčka, který je přednostou Neurochirurgické kliniky ve Fakultní nemocnici Brno.

A všímá si, že když Faber putoval na operaci, muselo se patrně jednat o vážnější frakturu. Nikoli o malou prasklinku, která by se dala řešit konzervativně.

O to větší bylo riziko, s nímž se hráč nevědomky pouštěl do pokračování zápasu, v případě jakéhokoli dalšího nárazu. Nutnost operace ukazuje například na tříštivou zlomeninu či posun kostí směrem k mozku.

„Po rozříznutí kůže se odklopí spánkový sval a tím si uděláme přístup,“ popisuje postup zákroku u zlomeniny spánkové kosti Netuka. „Když je kost zlomená v jednom místě, takzvaně lineárně, vrátí se do původního postavení nadzvednutím, elevací. Pak se tam dají dlažky a titanové šroubky, aby se zafixovala. Když jde o tříštivou zlomeninu, můžeme si to představit jako puzzle. Pak je výhodou drobounké kousky rovnou odstranit a nahradit je umělým materiálem. Využívají se například titanové síťky.“

Co přesně se Faberovi stalo, Minnesota s ohledem na soukromí hráčů neodhalila. Uznala ale, že šlo o vážné zranění. Teoreticky mohlo také poškodit část ucha, v případě zásahu do očnice (prostor, v němž je uloženo oko) zrak nebo obličejovou část lebky při úderu do lícní kosti.

Týmový manažer Bill Guerin pro The Athletic už pár dní poté poznamenal, že se obránci daří dobře. Trenér John Hynes v polovině října dodal, že Faberovi po operaci už vyndali stehy: „Zatím u něj není povolená žádná aktivita, musí brzy znovu k lékaři, ale výsledky jsou zatím velmi pozitivní.“

Pro Minnesotu velké štěstí v neštěstí, nad kterým si právě Hynes nejprve posteskl: „Stačilo, aby puk letěl o čtvrt palce výš - a jde to do helmy.“

Za ani ne tři týdny se navíc v podstatě totožná věc stala znovu, dalšímu z jeho svěřenců. Útočník Nico Sturm před brankou schytal ze strany úder pukem a tamní Grand Casino Arena zcela ztichla.

Zranění útočníka Nika Sturma v utkání NHL s Vegas Golden Knights:

„Myslím, že to všem v hale hned secvaklo. Potom, co se stalo Brockovi, jsme asi všichni cítili totéž,“ líčil Hynes. Němec Sturm rovnou opustil halu a zamířil do nemocnice, po ráně vyvázl „jen“ s otřesem mozku. A stal se už sedmým zraněným v lazaretu, s nímž se Minnesota zkraje sezony potýká.

Někdo tuhle souhru okolností může považovat za velkou náhodu. Třeba amerického doktora Briana Sutterera, který je specialistou na sportovní medicínu a snaží se ji popularizovat, ale víc překvapuje, že k podobným zraněním nedochází častěji. Ještě v tak kontaktním sportu, jakým je hokej, když všude okolo poletují puky a hokejky. A nutno zdůraznit, že i správné nošení helmy se podceňuje a leckdy neodpovídá předpisům.

Po Faberově incidentu se v zámoří rozjela debata nad speciálním chráničem uší, která se Sturmovým zraněním ještě zesílila. Většina hráčů v NHL je dlouhodobě proti, případně tuto část výstroje ani neřeší. Malé kousky plastu nad uchem a kolem něj naopak už delší dobu nosí například Patrick Kane, Sidney Crosby nebo Mark Scheifele.

Teď se k nim přidal také Faberův a Sturmův spoluhráč Jared Spurgeon, úpravu zvažuje i zmiňovaný elitní obránce Hughes.

Jiný bek John Carlson pak nosí chránič pouze na pravém uchu. Před necelými čtyřmi lety mu ho totiž museli přišívat zpátky, když stál jako první v cestě dělovce příklepem od obránce Brendena Dillona v utkání s Winnipeg Jets: „Jen to vidím a je mi jasné, že to je hrůza. Strašná věc, tomuhle nikdy nechcete přihlížet. Brockovi přeju jen to nejlepší a brzké uzdravení, je to americká superstar.“

Tahle slova mají váhu. Vyslovil je muž, který má jakékoli zranění hlavy spojené s noční můrou. Za nevyzpytatelnou ránu, u níž žádný sportovec neví, jestli si z ní neodnese trvalé následky.

„Hrozí vám spousta nepříjemností a problémů, které ani nedovedete dohlédnout,“ povídal Carlson pro The Athletic. „A na tom, jak se cítíte, při takovém zranění moc nezáleží. Musíte toho řešit daleko víc než třeba jen otřes mozku nebo zlomeninu.“

Carlson po svém zranění válčil i se strachem, když se na led vrátil. Z úderu si odnesl také zlomeninu lebky. Stejně jako Faber neutrpěl otřes mozku, zato hned po pádu na led velmi silně krvácel. Se zlomeninou se mu přetrhla i spánková tepna. K zátěži se vracel postupně a kontroloval si tepovou frekvenci, aby nepřekročil danou hranici od lékařů. Ta se v čase zvyšovala, až po tříměsíční pauze přišel návrat k hokeji.

Na rozdíl od Blakea Geoffriona, vnuka legendy 50. a 60. let Bernieho Geoffriona, který s milovaným sportem nuceně skončil předčasně. Před čtrnácti lety v AHL po drtivém bodyčeku od Jeana-Philippa Cotea spadl právě dohrávajícímu soupeři hlavou přímo na patku nože brusle, který se mu jako dýka zaryl pár centimetrů nad ucho, přímo pod hranu helmy.

V nemocnici zničehonic dostal záchvat, okamžitě putoval na operační sál a jeho rodina trnula, jestli mu nezůstane otok na mozku, který by značil trvalé poškození. Na to naštěstí nedošlo, ale neopustil ho takzvaný postkomoční syndrom. Ten se dostavuje například po silných nebo opakovaných otřesech mozku (komocích) v podobě třeba únavy při zátěži, závratí a bolestí hlavy. V plnohodnotné formě pak už Geoffriona zpět na led nepustil.

U Fabera se snad takový scénář opakovat nebude, ale nejistoty je hodně. Podle odhadů by se mohl vrátit v řádech měsíců. Hodně záleží také na tom, jestli došlo k poškození cév, jak potvrzují i profesoři neurochirurgie Netuka se Smrčkou.

„Co se týče samotných kostí, u tohoto případu si dovedu představit, že běžný smrtelník by za jeden či dva dny po operaci šel domů a zhruba po čtrnácti dnech začal normálně fungovat. U sportovců bych čekal pauzu delší, ale odhadoval bych to stále spíš v týdnech než měsících. Kost stejně nikdy nesroste hned, to trvá řádově asi rok, stabilitu ale zaručují ty dlažky a šroubky,“ líčí Netuka. Smrčka jen připojuje, že záleží na individuálním případu, u vážnějšího poškození to ale nevidí na méně než osm týdnů, možná i na dvanáct.

Dlouhá pauza na úraz, po němž se přitom Faber zakrátko pohyboval po ledě.

A to je klidně možné, že se jeho neduh od toho Carlsonova lišil jen v otevřenosti, respektive uzavřenosti rány. Zatímco krvácející hokejista okamžitě dohrál, druhý se vrátil na led. Přitom i on mohl mít - nebo možná dokonce opravdu měl - přetrženou tepnu.

Ve fotbale zažili závažná poranění český brankář Petr Čech či mexický útočník Raúl Jiménez. Čechovi prokopl lebku rabiát Stephen Hunt, Jiménez pak pro The Guardian později popisoval, že mu lékaři říkali, že je zázrak, že po hlavičkovém střetu s obráncem Davidem Luizem vůbec přežil.

U Fabera nejprve nebyly vidět ani žádné šrámy, tím spíš je jeho případ alarmující. A vyvolává otázky, zda už nejsou definitivně pryč časy, kdy byli i drsňáci s hokejkou a priori obdivováni za to, že skousnou sebevětší bolest a jedou jako stroje dál.