Děsivá rána stvořila šelmu. Před dvaceti lety se Petr Čech podruhé narodil

Byl to první den, kdy Petr Čech ležel nehybně a v kómatu. Napojený na přístroje neotevřel oči. Doktoři v historické oxfordské nemocnici Radcliffe Infirmary nedokázali říct, jestli děsivou srážku hlavy s vystrčeným kolenem vůbec přežije.

A pokud přežije, jaké bude mít následky?

Je to přesně dvacet let, kdy se legendární fotbalový brankář podruhé narodil.

„Škaredě řečeno: Kdyby se to nestalo zrovna na stadionu v Readingu, bylo by daleko hůř. Mám vlastně nehorázné štěstí. Už tím, že tu jsem a nesedím na invalidním vozíčku,“ vykládal později. Navždy smířený s tím, že při zápasech musí nosit ochrannou helmu.

Ostatně ani před pár týdny, když ho kanonýr Milan Baroš pozval na svou velkolepou rozlučku do Ostravy, si Čech nezapomněl černou vypolstrovanou přilbu přibalit do báglu. Věděl, že bude chytat, tak aby neporušil slib doktorům, kteří ho kdysi varovali: „Mysli na to, že další podobný zásah do lebky může mít fatální následky.“

Kdo to mohl tušit v poklidný víkend uprostřed podzimu. Sobota 14. října 2006. Sparta pohodlně zašlápla Baník 3:0, v kinech bodovala Kráska v nesnázích a premiér Topolánek začínal promýšlet složení druhé povolební vlády, protože ta první nedostala důvěru od Sněmovny.

Do toho přiletěl šok z Readingu: Čecha zranili! Prokopli mu lebku!

Jakýsi Stephen Hunt, irský záložník s čertovskýma očima, se rozhodl hned po dvaceti vteřinách zápasu proti Chelsea nezabrzdit svůj sprint, načež kolenem surově vrazil do jednoho z nejlepších gólmanů planety. Byl nahecovaný do své premiérové sezony v Premier League, neúprosný odmalička, fotbalový grázl od pohledu. Jenže tohle přehnal. Petr Čech, hrdina Chelsea, si pohodlně v pokutovém území klouzal po boku za míčem, což dělá dvacetkrát za jediný trénink, ovšem triviální zákrok se kvůli Huntovi proměnil v noční můru.

„Teprve zpětně jsem zjistil, že jsem se ještě sám došoural za lajnu a mluvil na doktora. Ve skutečnosti jsem měl tmu, což bylo vlastně dobře, protože se mi vyhnul posttraumatický stres. Zpětně jsem tu chvíli nikdy neprožíval znovu. Ani ve snech nebo fantazii. Jako by se to nestalo,“ vyprávěl mi, když před sedmi lety končil skvostnou kariéru.

Opentlil ji trofejemi, vyhrál Ligu mistrů, čtyřikrát anglickou ligu, vytvořil rekord v počtu vychytaných nul, v Chelsea ho navždy budou vnímat jako ikonu. Za reprezentaci zvládl 124 zápasů, což je taky nejvíc ze všech. Ale co kdyby ho tenkrát Hunt kolenem praštil ještě hůř? Nebo se nehrálo zrovna v Readingu, hodinku od jedné z nejlepších neurologických jednotek v Anglii?

„Zachránilo mi to kariéru. A dost možná i život,“ poví Čech.

Tři dny strávil v kómatu. Ani pak moc nevnímal zrcadlo, které mu ukázalo, že má na vyholené hlavě třicet stehů po operaci. Když konečně zkusil promluvit, motal páté přes deváté. Navíc v angličtině, která mu naskočila jako první. A pak trochu ve francouzštině, kterou drtil na předchozím angažmá v Rennes.

Nevěděl, proč je ve špitálu. Nevěděl, jaký je rok.

Teprve po čtyřech dnech se uplakaná manželka Martina odhodlala přijít před fontánku u hlavního vchodu, na jehož sloupech se vinul břečťan. S velkou dávkou přemáhání se postavila před tři české novináře, kteří se hned v neděli rozletěli do Oxfordu. Ne kvůli senzacím, nýbrž za reportážemi o závažném zranění, které mohlo ukončit kariéru špičkovému sportovci. Byla to obrovská událost, byť s krajně nepříjemnou pachutí, proto bylo nezbytné o ní referovat přímo z místa.

Dneska už spolu Čechovi nežijí, i když měli pověst nerozlučného páru. Tehdy paní Martina vyprávěla, jak šílený má strach. Nikdo nedokázal odhadnout, jak dlouho se bude její Petr podivně vyjadřovat. Jestli vůbec bude chodit. O fotbale ani zmínka: „Jenže on od první chvíle opakoval, že se vrátí. Že bude znovu chytat.“

Tři měsíce po úrazu chytal ligu proti Liverpoolu, což tehdy vypadalo jako malý zázrak. A dnes tuplovaně.

Po operaci mu v lebce zbyly titanové destičky, které prasklinu spravily. Čech vzpomíná, jak na letištích neustále pípal, když procházel rentgenovými rámy: „Kapsy prázdné, boty vyzuté, pásek odložený a pořád: Píp, píp! Všude jsem říkal: Klidně se svléknu donaha, ale pípat budu dál.“

Zatímco Hunt nedostal za svůj fotbalový mord ani žlutou kartu, jeho oběť začínala prakticky od nuly. Znovu se učil formulovat věty, znovu se učil podepsat, pak pomaličku do pohybu. „Měl štěstí, že to přežil,“ orosil se ještě po pár týdnech jeho trenér José Mourinho.

Doktoři sice pacientovi důrazně doporučovali, aby na fotbal minimálně rok zapomněl, protože nejdřív musí chodit na rehabilitace a k psychologovi, aby se zbavil traumatu, jenže on si rychle vydupal zvýšené tréninkové dávky. Nejdřív v hale s tenisáky, pak rovnou na hřišti. A psycholog? „Proč, když jsem si nic špatného nepamatoval? Nic mě nestrašilo.“

I když se nejen mezi experty tradovalo, že po šíleném zranění už nikdy neměl tak excelentní formu jako dřív, on si jen poklepal na čelo: „To ani omylem. Největší trofeje jsem získal až pak.“

Skvostnou kariéru zabalil jako gólman Arsenalu, přesně 29. května 2019 po prohraném finále Evropské ligy. Paradoxně proti Chelsea. Tehdy plánoval, jak si pořídí sádrový odlitek své hlavy a osadí ho helmou, ve které musel třináct let nastupovat: „Že bych ji rituálně spálil? Ani nápad. Zůstane v mé soukromé síni slávy.“

Z bývalého gólmana se nestal rentiér, byť má vyděláno na mnoho životů dopředu. Tři roky pracoval v Chelsea jako sportovní ředitel a mezitím se natolik zlepšil v hokejové brance, že to dotáhl až do anglické ligy. Z bubeníka amatéra je pomalu mistr paliček, na univerzitě v Dublinu stihl dostudovat management a ještě má vlastní projekt, ve kterém firmám i manažerům vykládá o tom, jak zvládat extrémní tlak a jak si vybudovat respekt mezi nejlepšími. Upřímně, když oblékne oblek s kravatou a nasadí drobné dioptrické brýle, které střídá s čočkami, vypadá spíš jako uhlazený byznysmen než bývalý sportovec.

Nudu nesnáší. Jsou chvíle, kdy dělá třeba pět věcí najednou a na každou zvlášť se koncentruje. Projíždí křižovatkou, do volantu si vyťukává noty, brouká si melodii, přemýšlí nad otázkami a ještě radí řidiči v protisměru, aby příště nezapomněl zapnout blinkry.

„Odjakživa jsem nicnedělání odmítal a po úrazu hlavy stonásobně víc. Ta chvíle ve mně probudila šelmu. Pochopíte, že v jedné vteřině může být po všem, proto jsem si na podzim 2006 řekl: Žij tak, aby ses nenudil. Nikdy! Je to můj život, tak se mi do něj nepleťte. I kdybyste se stavěli na hlavu, rozhodnu si po svém,“ prohlásil, když jsme těsně po kariéře dělali bilanční rozhovor pro Magazín MF DNES.

Do fotbalové branky chodí nanejvýš při exhibicích, ale nutno říct, že instinkt mu nezmizel. Při Barošově exhibici předvedl několik tygřích skoků, za které se mu tleskalo. A jinak? Moc neběhá, protože pak ho bolí záda a poničené klouby, takže chodí jako tučňák. Správný golfový švih mu zase nedovolují operovaná ramena: „A když nemůžu něco dělat naplno, tak je zbytečné tím ztrácet čas.“ O to vášnivěji hraje oblíbený raketový sport s názvem padel, kde na malém kurtu se stěnami krotí míček nad sítí.

„Až zpětně si člověk uvědomí, co všechno se tehdy mohlo stát. Vždyť já jsem se podruhé narodil.“

Přesně před dvaceti lety.