Na výlet na Plzeňsko. Přes ovocný a květinový ráj mezi dvěma zámeckými skvosty

Přemísťovat se mezi historickými památkami autem je určitě snazší. Nahradit tuhle zvyklost pěší výpravou má však hodně co do sebe.

Vlaky sem nejezdí, k blízké železniční trati se však lze dostat autobusovými linkami. Ten, komu by jejich frekvence nevyhovovala, zvlášť o víkendech, může si přivolat taxislužbu například z nedalekého Nepomuku.

Tento ortodoxními turisty opovrhovaný způsob dopravy se mi již několikrát osvědčil. Za pár stovek takový luxus stojí, zvlášť ve dvou a více lidech, když nohy už netáhnou.

Z Plzně do Nebílovy je to dvacet kilometrů, autobus sem jede půl hodinky – pokud jej ve Štěnovicích nezbrzdí dav přistupujících školáků. Jejich projevy naštěstí pomáhá udržet na uzdě přítomnost učitelek, které cestují do stejných vesnic jako jejich žáci.

Vystoupit se vyplatí o zastávku dřív, než by napovídal pohled do mapy. Jmenuje se to tady Na rajči a je to odtud kousek do prodejny společnosti Sady Nebílovy. Regály jsou plné čerstvého i sušeného ovoce, marmelád, sirupů, limonád a moštů, takže odejít odsud s prázdnou je těžké. Protože je tu i palírna, nechybí ani lahve s kořalkou.

Téměř padesát hektarů okolních sadů patří společnosti Lukrema, která se kromě obvyklého zemědělství věnuje pěstování jablek, švestek, hrušek, třešní, kanadských borůvek a jahod. Je tu venkovní posezení a fotokoutek, děti si mohou půjčit minitraktůrek.

Ze sadařského obchodu jsou to tři minuty chůze z kopce k nebílovskému zámku. Hned naproti hlavní brány, kterou v den mé návštěvy zvědavě hlídal živý páv, je Hostinec U Bendů. Otvírá ovšem až později odpoledne, do té doby je možné se spokojit se zámeckou kavárnou jménem Tuwora.

Příběh zámku je pohnutý a nemůže za to jen „vláda lidu“, jak se logicky nabízí: „Když v roce 1784 Vojtěch Czernin po otci zdědil panství, našel dlouho neobývanou barokní rezidenci v zuboženém stavu, některým částem hrozilo zřícení,“ dozvídám se.

Mladý šlechtic nechal zámek velkoryse opravit a zvelebit, kromě jiných povolal malíře Antonína Tuvoru (někdy také Anton Tuwora) – právě jeho jméno nese kavárna. V jídelně, která sloužila i jako taneční sál, vytvořil na ploše 400 metrů čtverečních fantaskní subtropické krajiny s bujnou vegetací a zvířaty, jejich obdoba je k vidění v císařských apartmánech vídeňského Schönbrunnu nebo v zahradním pavilonu kláštera v Melku na Dunaji.

Zámek tím však neměl vyhráno. Po smrti Vojtěcha Czernina v roce 1816 zdědili panství Valdštejnové, kteří Nebílovy přestali využívat jako panské sídlo. Část zámku nechali přeměnit na lihovar, po roce 1860 byl odvezen mobiliář a interiéry sloužily jako sklady obilí, vznikly zde i chlívy pro dobytek.

Dál už to jelo v nechvalně známých kolejích: po převzetí moci komunisty v roce 1948 byl zámek přidělen národnímu výboru.

Zápis z kroniky: „Bylo rozhodnuto o opravě věže šindelovou krytinou. Stavební kombinát Klatovy nemá potřebných 60 m3 borového dřeva, technický referát také nemůže zaručit, že je sežene. Kontaktována fa Dřevona Praha, ale ani ta nemá dostatek dřeva na šindele. Proto bude krytina z pozinkovaného plechu.“

V roce 1955 už se propadaly stropy, v zachovalejší části úřadoval národní výbor, byl tu obchod Jednoty spolu se sedmi byty. „Bytové poměry v obci jsou uspokojivé – mnozí si našli byt v zámku, kde si upravili světnice a deset let neplatí nájem,“ zapsal kronikář.

V zámecké zahradě byla vybourána fontána kvůli vzniku koupaliště a hokejového stadionu. Taneční sál s malbami sloužil jako sýpka, v další části byla uskladněna umělá hnojiva a garážovaly tu traktory.

V roce 1993 získala zámek v restituci obec Nebílovy, o dva roky později ho darovala státu. Po částečných opravách jej Státní památkový ústav v roce 1998 otevřel pro návštěvníky.

Tuworovy malby jsou zpět v původní kráse, byť zbytek zadního traktu zatím působí syrově. Velkolepé prostory bez obvyklých načinčaností však mají své kouzlo, kterému pomáhají růže pnoucí se podél neomítnutých zdí.

Květinový ráj pokračuje v parku, kde kvetou například růže bourbonky, damascény či stolístky. Všechny zdejší růže pocházejí ze školek Miloslava Šípa ve Skaličanech poblíž nedaleké Blatné, kde mají růže více než stoletou tradici. Je to zásluha Jana Böhma (1888–1959), přezdívaného „Baťa v růžích“, který zde vyšlechtil sto dvacet nových druhů a v době největší slávy zaměstnával na plantážích i v administrativě osmdesát lidí, na blatenské výstavy růží byly vypravovány zvláštní vlaky.

Rekonstrukce zámku postupuje zvolna, ale viditelně. Ve volně přístupném parku se dá odpočinout na lavičkách i v trávě, zmizelo koupaliště i kluziště.

Na prohlídku zámku není čas. Autobus z dvacet kilometrů vzdálených Žinkov jede za pět hodin, a jestli potkám cestou hospodu nebo koupání, bude to tak tak. Proběhnu výstavu v zámecké galerii, koupím lahev vody a tradá na jih.

Stoupání z Nebílov mi chce usnadnit paní ve favoritu – přibrzdí a nabídne svezení. Mám ale v plánu jít po červené, která za chvíli ze silnice odbočuje a nechci si hned polevovat. Proto jen poděkuji.

Odměnou je mi objev malebného návrší Prusiny s kostelem a bývalou farní školou z roku 1774, kdy Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku. Dnes tu sídlí komunitní škola Holubník, založená rodiči, kteří nechtěli dávat své děti do školy a přitom chtěli, aby měly kamarády.

Další cesta má za příjemnějšího počasí určitě půvab. Ve třiatřiceti stupních však není bez utrpení, protože stínem příliš neoplývá. Mentálně nejnáročnější úsek představuje návrší protnuté stožáry vysokého napětí.

První naději na hospodu představují až Letiny, ale žádnou tam nenacházím v provozu. Vysvobození nabídne až požární nádrž na konci vesnice, která v létě slouží jako koupaliště. Na jejím travnatém břehu je bistro U žabáku, kromě nápojů jsou zde k mání langoše, pizza a kebab.

Mně musí stačit krátká koupel, protože mi na posledních sedm kilometrů zbývá jen hodina a pár minut. Prvorepublikové lázně, které slouží jako zařízení sociální péče, zahlédnu jen koutkem oka, neboť se dávám do mírného běhu – těch pár temp restartovalo celé tělo a chci ušetřit za taxi.

Následné stopadesátimetrové převýšení přináší výhledy na Chodsko, Šumavu i Brdy. Cesta vede loukami a těsně pod vrcholem Čihátka, což je nejvyšší bod celé trasy (615 m. n. m.).

Zakrátko už dorážím do Žinkov. Mají hezké náměstíčko a je na něm i zastávka autobusu, na kterou mířím. Hlavní atrakcí je tu zámecký areál, vzdálený ještě půldruhého kilometru po břehu rybníka Labuť. Já ho znám z minulosti, prohlídku jsme se ženou absolvovali loni na podzim, kdy noví majitelé zámek po téměř dvaceti letech zpřístupnili.

Tentokrát ho jen v duchu pozdravím na dálku a nasedám na poslední dnešní spoj. Ten, kdo by však na výlet vyrazil dřív, nevadilo by mu utratit za taxi anebo měl někde nocleh a výlet si rozdělil na dva dny, neměl by zámek vynechat.