Článek
Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.
Vliv policejně-úředního jazyka na to, jakou řečí mluvíme, není radno podceňovat. Jde samozřejmě pořád o češtinu. O tom žádná. Až na to, že lehce ochrnutou.
Nebezpečí přitom nespočívá až tak ve slovní zásobě, jako spíš v gramatice. Čas od času se na tomto poli ujme nějaký vynález, který pak z paragrafů a policejních sdělení začne přeskakovat do médií, až jednoho dne s překvapením zjistíme, že se v jazyce usalašil jako běžný provoz. Stává se takzvaným územ, mluví se tedy sice „blbě“, ale „normálně“.
Kupříkladu v redakci Šuplíku jsme už tři roky tomu nazad demonstrovali za to, aby se názvy ulic nepřestávaly skloňovat. Protože se - a zjevně za to mohou právě úřední zprávy - čím dál častěji říká „na ulici Nová“ místo „v Nové ulici“, s čímž jsme se nehodlali a nehodláme smířit. Dnes můžeme shrnout, že je nám to houby platné.
Zmíněný úzus ještě zesílil. Slabou útěchou může být, že se pořád týká jen ulic, zatímco náměstí a nábřeží mu statečně čelí. Pro názornost to můžeme vyjádřit hybridem „na křižovatce ulice Stará a Nového nábřeží“, což je, jak doufejme spolu s námi uznáte, zhůvěřilost.
Mezi aktuální trendy patří také neskloňování zločinů. Respektive, zločiny se skloňují ve všech pádech v tom smyslu, že se o nich mluví. Ale policie jim dokáže říkat „trestný čin krádež“ nebo „přečin neoprávněné užívání cizí věci“. Po čistě právní stránce tomu asi nejde mnoho vytknout - ale kromě toho se jedná, minimálně pro rodilé mluvčí, o menší jazykovou katastrofu. Dobrá čeština, včetně svého literárního bohatství, tu přece odjakživa sází 2. pád. Není to „zločin co“, ale „zločin čeho“.
Omlouváme se za opáčko na úrovni malé násobilky. Ale představa, že by se i tohle mohlo stát gramatickou normou, nás silně znepokojuje.
A vůbec, nemá jazykově-daňový poplatník nárok na to, aby se k němu státní orgány obracely vytříbenou řečí, a ne svou vlastní ofiko hatmatilkou? Jde o širší problém.
Jiný potenciálně toxický nešvar je spojen se slovem „pokus“. Tady české instituce zaplaťpámbu ještě skloňování neanulovaly. Není to tedy „pokus loupež“ (snad podle vzoru pokus - omyl), ale „pokus loupeže“. Bohužel, z našeho pohledu zase špatně. Málo se to ví, ale když se člověk o něco snaží, tak se nepokouší o 2. pád. Ne „pokus něčeho“, ale „pokus o něco“. Platí to i pro jazykové pokusy Šuplíku. Až takhle cimprlich ve své redakci jsme!
Slovo pokus s 2. pádem koho/čeho samozřejmě existuje také, ale odkazuje k osobám pokoušejících (se). To když se řekne pokus plukovníka o puč, pokus skokanky o rekord, a podobně. „Pokus plukovníka“ rozhodně znamená plukovníkův pokus, a ne pokus o plukovníka! Pokus puče i pokus světového rekordu jazyková justice zamítá a pokus odvolání se nepřipouští. Čtvrtý pád si rozvracet nedáme!
Policie, když referuje o „pokusu podvodu“ nebo „pokusu vraždy“, je v tom do jisté míry nevinně. Autoři policejních svodek jen kopírují to, co je napsané v trestním zákoníku. A ten se důsledně drží termitu „pokus trestného činu“. Po pokušení vyjádřit to lépe česky ani stopy. „Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.“
Také tohle se ve striktně právní zóně snad ještě snese. Ale jakmile se „pokus něčeho“ vyvalí do veřejné řeči, je zle. Jestli to nezastavíme včas, začneme si zvykat. A dřív nebo později uslyšíme o pokusu vtipu (humor), pokusu blafáku (hokej) a pokusu útěku (vězeňství). Nejhorší možný scénář: rozhostí se nedorozumění.
A kromě toho, pokus „o něco“ má jakoby větší váhu, zní závažněji i závazněji než pokus „něčeho“, nemyslíte? Důkazem je mimochodem i symetrická otázka: „O co se tu pokoušíte?“ Upřímně řečeno, ani nevíme - ale za pokus o něco to snad stojí.
Hezkou neděli, dámy a pánové!
