Přehlídka zboží, které si nikdo nemohl koupit: Fenomén Libereckých výstavních trhů

Liberecké výstavní trhy byly ztělesněním všeho, po čem lidé za normalizace toužili. Krásného oblečení, zboží do domácnosti, pozlátka popkultury, ať už šlo o hudební koncerty, nebo estrádní pořady. Zkrátka, objevovalo se na nich vše, co lidé chtěli, což je i parafráze názvu výstavy, která je nyní k vidění v Severočeském muzeu v Liberci.

Výstava se zaměřuje na zlatou éru Libereckých výstavních trhů (LVT), tedy roky 1960-1980. K vidění tu jsou dobové kousky oblečení, včetně spodního prádla či unikátního vlněného svetru, sklo a porcelán, doplňky do domácnosti i elektrotechnika. Dýchne zde na vás nostalgie, ale nijak zatuchlá - výstavu připravoval tým mladých lidí spolu s odbornicí na aranžování, která měla na starosti aranžování i na LVT.

Liberecké výstavní trhy letos slaví 70 let od návratu na výsluní, jejich historie ale sahá až do poloviny 19. století, kdy se v roce 1852 uskutečnila první výstava.

„Významnějšího rozmachu se liberecké trhy dočkaly roku 1906, kdy se v areálu nad přehradou konala rozsáhlá výstava německého průmyslu nazvaná Deutschböhmische Ausstellung Reichenberg, jež navštívilo přes 1,2 milionu lidí,“ píše kurátorka Tereza Knoflíčková v publikaci vydané u příležitosti výstavy Vše, co jsme chtěli.

Další rozvoj nastal v předválečné éře mezi léty 1920-1938. Kdy se po úspěchu prvního ročníku rozhodl velkotovárník Theodor Liebig prosadit výstavbu nového výstaviště, které bude specializované na velké akce. A tak vznikly na tehdejší Bayerově třídě, nedaleko od centra, ve zvlněném terénu, výstavní prostory.

Už druhý poválečný ročník se zapsal jako třetí největší textilní veletrh v Evropě a Liberecké trhy se za první republiky postupně zařadily mezi nejvýznamnější veletržní města, jako byla tehdy Praha nebo třeba Lipsko.

Stoupající hvězdu Liberce jako veletržního města utnul v roce 1938 Adolf Hitler, který se navíc osobně zúčastnil posledního ročníku, kde před dvacetitisícovým davem promluvil. Předznamenal tak další osud výstavních prostor. Během protektorátu je nacisté využívali pro svá stranická shromáždění.

Ostatně, VLT byly vždy zhmotněním společenské nálady v zemi. Po válce tu byla první výstava už v roce 1946 a nesla název Budujeme osvobozené kraje. Více než technické a textilní vymoženosti se tu prezentovaly politické názory. Výstava měla ukázat nové možnosti dosídlení oblastí, které po vyhnání Němců zůstaly prázdné. Doprovodný program jako agitaci zvolilo hned několik politických stran.

V následujících letech Liberecké výstavní trhy odrážely politický vývoj Československa. „V důsledku zestátnění podniků a združstevnění výroby postupně ubývalo soukromých vystavovatelů a výrobní činnost se začala řídit především ideologicko-politickými cíli, nikoli principy zisku a konkurence,“ uvádí Knoflíčková v publikaci. Dominantní pozornosti se tu těšil Sovětský svaz a ze zahraničních hostů se tu prezentovaly výhradně státy sdružené v rámci RVHP.

Navzdory všemu ale Liberec opět získal status výstavního města. Na tradici předválečných trhů se plně navázalo v roce 1956 - od té doby se počítá obnovená éra. Letos tak slaví 70 let, což reflektuje právě nově otevřená výstava v muzeu, která LVT představuje jako jedinečný fenomén.

Na Libereckých výstavních trzích se mělo prezentovat to nejlepší zboží, které se v té době vyrábělo. Pořádně se pochlubit, co všechno byl socialistický průmysl schopen vyprodukovat. Jenže ve skutečnosti šlo často akorát o Potěmkinovy vesnice.

„Byl úzus, že firmy musí prezentovat to, co se další rok dostane na trh. S tím byl problém, protože to většina firem nedokázala naplnit. Pak se objevovaly stížnosti zákazníků, že zboží bylo málo, nestihli si ho koupit, případně že to, co bylo prezentováno, se nakonec vůbec neobjevilo,“ říká jedna z kurátorek Kristýna Rossmanová.

Třeba některé kolekce porcelánu, které se tu vystavovaly, byly určeny pouze pro exportní trh. Koupit jste si je zde mohli až o několik let později, kdy už nebyly trendy jako v roce uvedení, případně některé kousky druhé jakosti, které měly třeba malou vadu.

„Podobné to bylo se sklem. Našli jsme i záznam, kdy ředitel železnobrodské sklárny nechtěl jezdit na LVT, protože nedokázali naplnit poptávku, že zboží bude příští rok na trhu,“ říká kurátorka.

Největší poptávka tu ale byla po dámské módě. 60. a 70. léta byla typická rozmanitými syntetickými materiály, které měly představovat pokrok. Oblíbený byl ve své době například krimplen, který je na výstavě zastoupen jedněmi šaty.

„Jde o typický materiál pro 70. léta. Krásně držel tvar a nemačkal se. Syntetika tehdy znamenala progres, ale ve skutečnosti to byly potivé materiály, které navíc škrábaly. Krimplen byl hezký na efekt, ale na nošení nic moc,“ komentuje Adéla Mende, která má v Severočeském muzeu na starosti sbírku oděvů.

I na módu se stály dlouhé fronty a na obyčejné lidi se často ani nedostalo. Kurátorka vypráví, jak její tatínek jednou vystál frontu na kozačky pro maminku, ale protože nebylo moc na výběr, vzal velikost, která jí neseděla. „Tak to prostě bylo. K širší veřejnosti se toho moc nedostalo. První dny chodily nakupovat herečky, zpěvačky a manželky funkcionářů, teprve pak se otevřely brány pro širokou veřejnost,“ říká kurátorka.

Ženy se ale často chodily na trhy zejména inspirovat, co se týče trendů a střihů. K dostání tu byly i látky, ze kterých si pak doma šily šaty. Bylo je snažší kupovat než kusové oblečení.

Měsíc, kdy se v létě konaly LVT, byl pro všechny velkou událostí. „V létě se Liberec stával výstavním městem a celý jeho chod se mu podřídil. Na výstavišti se odehrával hlavní program, včetně toho estrádního. Proměnily se výlohy, poutače směřovaly k výstavišti. Přizpůsobovaly se tomu i další instituce, jako divadla či galerie. Dokonce se dovážely filmy z karlovarského festivalu. Takže se mnohdy děti dívaly na pohádky a maminky mezitím mohly nakupovat,“ vypráví Oldřich Palata, který sám výstavní trhy pamatuje. Průměrný počet návštěvníků se tu pohyboval kolem čtvrt milionu.

Neodmyslitelnou součástí Libereckých výstavních trhů byly také estrády. Každý den zde probíhalo několik módních přehlídek, které se konaly na venkovních molech. V 60. letech se ale odehrávaly i v pavilonech a zkoušely se alternativní způsoby, jak oděvy předvést. V 70. letech tu také probíhala soutěž Pekelně se soustřeď, jejímž autorem byl Jaroslav Dietl a moderoval ji Karel Štědrý. Soutěž byla přenášena televizí a na jejím základě pak vznikla známá hra pexeso.

Konalo se tu nepřeberné množství koncertů a také hudební soutěž, ze které se etablovalo několik pozdějších hvězd. V roce 1967 se stal vítězem Karel Černoch, pro kterého to znamenalo zásadní průlom v kariéře.

Jedno z prvních vystoupení tu měl v roce 1964 i Karel Gott, v té době teprve začínající zpěvák. „Publiku se představil v duetu ‚Až nám bude dvakrát tolik‘ s Vlastou Průchovou a orchestrem Karla Vlacha. V dalších letech se v Liberci objevila i vítězka Zlatého slavíka roku 1967 Marta Kubišová či Petra Janů, vystupující pod svým rodným jménem Jana Petrů,“ uvádí publikace k výstavě.

Koncem 70. let začal Výstavním trhům Liberec pomalu docházet dech. „Chybělo zboží, snižovala se návštěvnost, zdražoval se benzin a situace si nakonec vyžádala i vrácení doby konání trhů ze tří týdnů na pouhých osm dní,“ uvádí se v příručce. S dobou se měnila i očekávání zákazníků, později se trhy dokonce proměnily tak, že jeden rok byl výstavní a druhý prodejní, čímž chtěli předejít nedostatku zboží pro zákazníky. Úplný konec přišel po pádu režimu, i přes snahy obnovit slávu VLT se to nepodařilo.