Prostituce za protektorátu jen kvetla. Nacistické úřady zřídily oficiální nevěstince

Na pražských Vinohradech, tam, kde se kříží ulice Americká a Záhřebská, je nevelké náměstí s originální fontánou. Stojí tu rovněž čtyřpatrový dům se žlutou omítkou, v jehož přízemí se nachází oblíbená kavárna s restaurací. Za nacistické okupace ale budova sloužila k úplně jinému účelu: fungoval zde první oficiální nevěstinec pro příslušníky Wehrmachtu, SS a policie v Protektorátu Čechy a Morava.

Bezprostředně po jeho vzniku v roce 1939 se německé okupační úřady byly nuceny zabývat se problematikou prostituce. V českých zemích se usadily desetitisíce mladých německých vojáků, kteří měli své sexuální potřeby. Problémem ovšem bylo, že se mezi příslušníky ozbrojených složek začaly poměrně rychle šířit pohlavní choroby, které mladé muže vyřazovaly z boje.

Okupační moc proto chtěla dostat prostituci co možná nejvíce pod kontrolu. Jedním z opatření bylo otevření zmiňovaného nevěstince v tehdejším vinohradském hotelu Orel, kde byla zavedena přísná hygienická pravidla.

Že se v hlavním městě Protektorátu Čechy a Morava nejstarší živnosti opravdu dařilo, dokládá vývoj počtu prostitutek. Zatímco na počátku okupace jich bylo podle policejních údajů okolo 440, v roce 1941 jejich počet stoupl na přibližně 5 tisíc.

Úřadovna německé kriminální policie vydala ve stejném roce zprávu s názvem Boj s prostitucí v protektorátu, kde se mimo jiné popisují zcela nehygienické podmínky v nevěstincích nevalné úrovně:

„Špinavé soukromé kabinky, vybavené úzkými lavicemi a potrhaným čalouněním, jsou skryty za chatrnými překližkovými příčkami, nebo – pokud špinavé a potrhané závěsy nestačí k tomu, aby návštěvníky kryly před pohledy ostatních hostů – jsou ukryty v každém možném koutě budovy, takže je najdou jen ti, kteří o nich vědí.“

Zpráva pokračuje popisem lehkých žen: „Tento vnější i vnitřní svět se odráží i na návštěvnicích, které lehce oděny, někdy bez spodního prádla, vyhledávají pohlavní styk s hosty, který v případě potřeby může být proveden na místě již za poplatek 5 korun = 0,5 říšské marky.“

Jak připomněla historička Pavla Plachá z Ústavu pro studium totalitních režimů ve svém textu v odborném časopise Paměť a dějiny, který byl věnován právě prostituci v protektorátu, představovaly podobné podniky poměrně výraznou atrakci pro příslušníky německé armády.

„Ačkoli se lokály pochybné pověsti nacházely pouze v zapadlých, klikatých uličkách Starého Města, příslušníci všech vojenských jednotek si přesto našli cestu do těchto podniků, kde se bohužel cítili jako doma. Po příchodu německých vojsk se mezi klienty těchto podniků navštěvovaných nakaženými prostitutkami vyskytovali civilisté jen zřídka,“ konstatuje se v citované zprávě z roku 1941.

Policejní prohlídky podle tohoto dokumentu odhalily, že si mladí vojáci nebyli vědomi zdravotního ohrožení. „Vzhledem k tomu, že většina prostitutek české národnosti ovládala němčinu, představovalo to pro německé obyvatelstvo, a zejména samozřejmě pro policejní a vojenské jednotky umístěné v protektorátu, značné riziko nákazy pohlavními chorobami,“ napsali autoři zprávy, kteří za obdobně rizikovou považovali rovněž pouliční prostituci.

Podle kolegy Pavly Plaché z Ústavu pro studium totalitních režimů Jana Vajskebra dobové dokumenty skutečně potvrzují zvýšený výskyt pohlavních chorob. „Od září do prosince 1939 bylo zaregistrováno 2 318 pacientů s kapavkou a tento trend pokračoval i v dalším roce, kdy se v prvních čtyřech měsících jejich počet zvýšil na 2 719 případů,“ uvedl historik ve zmiňovaném časopise Paměť a dějiny.

Dodal, že v daném období tak vzrostl počet infekcí kapavkou o dvacet procent, nákazy sifylidou stouply dokonce o sto procent. Podle všeho ale šlo jen o špičku ledovce, nemocných bylo výrazně více, protože nakažení Němci obvykle vyhledávali péči soukromých specialistů a ve statistice se neobjevili.

Snaha okupačních úřadů o regulaci prostituce měla vedle zdravotních také ideologickou rovinu v duchu nacistické ideologie o podřadných rasách. Například pohlavní styk s Židovkou se považoval za těžký zločin, odsuzovaly se ale také intimní poměry se slovanskými ženami.

Situací se dokonce zabýval sám Heinrich Himmler, říšský vůdce SS a náčelník německé policie, který v červnu 1942 vydal směrnici, podle níž „pohlavní styk příslušníků SS a policie s Polkami bude principiálně trestán soudně jako vojenská neposlušnost“. Posléze byl tento zákaz rozšířen také na Češky.

Povolené výjimky s českými prostitutkami byly stanoveny zvláštním rozkazem posádkového velitelství SS v Praze. „Právě v kontrolované prostituci mělo spočívat sladění sexuálních potřeb vojáků s nacistickou rasovou ideologií,“ poznamenal historik Vejskebr.

Už na konci srpna 1940 tak byl na pražských Vinohradech v hotelu Orel zřízen první německý nevěstinec, kde nabízelo služby pětadvacet žen. Zájem o ně byl skutečně obrovský. „Za pouhý jeden týden stačilo tento vykřičený dům navštívit 2 302 mužů,“ uvedl Jan Vejskebr, podle něhož téměř polovinu hostů tvořili vojáci Wehrmachtu neboli německé armády.

„Příslušníci Waffen-SS (ozbrojené křídlo nacistické strany NSDAP, pozn.red.) obsadili ve statistice ‚čestné‘ druhé místo. Se 730 vstupy tvořili téměř 32 procent všech návštěvníků. Zbytek připadal na personál Luftwaffe (letectva, pozn.red.) a protiletadlového dělostřelectva, policisty a konečně i civilisty. Největší návštěvnost připadala vcelku logicky na sobotu a neděli,“ poznamenal historik.

Zajímavostí je, že dům nebyl označen červenou, nýbrž modrou lucernou. Provoz byl regulován, každá prostitutka měla takzvanou kontrolní knížku s fotografií a otiskem dvou prstů. Do knížky se zapisovaly záznamy o pravidelných lékařských prohlídkách. Očistu po pohlavním styku musel vykonat i zákazník, k tomu byla určena místnost s červeným křížem.

Minimální částka za poskytnuté služby byla stanovena na 5 marek, ale konečná výše byla ponechána na dohodě zákazníků se sexuálními pracovnicemi. Otevírací doba byla od druhé odpoledne do čtvrté ráno. K dispozici byly také nápoje s pevně stanovenou cenou.

Obdobný vykřičený dům byl posléze zřízen také v Brně. Původně byly v nevěstincích zaměstnané pouze Němky, později ale byly povoleny také Češky. I přes zřízení oficiálních nevěstinců se ale pouliční prostituce nebo činnost „nezávislých“ podniků nikdy vymýtit nepodařilo, což dokládají dobové záznamy.

Jak připomněl historik Jan Vajskebr, pro mnoho mladých německých vojáků znamenala návštěva nevěstince vůbec první sexuální zkušenost. „A pro řadu z nich i poslední před tím, než je bojové vystoupení připravilo o život nebo jim přineslo trvalé zmrzačení,“ dodal historik.

Ačkoli se protektorátní úřady snažily držet prostituci pod kontrolou, záznamy z policejních archivů ukazují, že nejstarší řemeslo světa se provozovalo i mimo povolená zařízení. Například v Hradci Králové byla zadržena Milada T., matka tří nezletilých dětí, jejichž otec s rodinou nežil. K prostituci v tamních Lidových lázních ji přivedla tíživá finanční situace. „Když mně došly peníze, a s úmyslem, abych si něco na vánoční svátky vydělala, nastoupila jsem 13. prosince 1943 na místo v Lidových lázních,“ uvedla do protokolu. Poté, co slíbila, že se začne živit poctivě, byla propuštěna.

„Vůči ženám pečujícím o nezletilé děti uplatňovaly policejní orgány zjevně určitou míru shovívavosti,“ uvedla historička Pavla Plachá z Ústavu pro studium totalitních režimů. Týkalo se to nejspíš i nezletilých dívek, u nichž existoval předpoklad, že se napraví – jako v případě patnáctileté Růženy H. zadržené v srpnu 1943. Vypověděla, že už zhruba rok má pohlavní styk s mladými muži, převážně německými vojáky, kteří jí za to platí.

„Od února 1943 jsem bez zaměstnání, a poněvadž jsem si shora uvedeným způsobem vydělala lehce za večer větší částku peněz, než-li v zaměstnání za dva za tři dny, nesnažila jsem se ani proto, abych si nějaké řádné zaměstnání natrvalo obstarala,“ uvedla dívka. Také ona se v protokolu zavázala, že si najde normální zaměstnání.

„Ne všechny případy však končily takto smířlivě,“ poznamenala historička Plachá. Mnohé ženy končily v pracovně-výchovných táborech, což byl i případ Marie H., které byla zadržená koncem roku 1943 v hotelu Liška v Hradci Králové. Vzhledem k tomu, že neměla práci ani trvalé bydliště, skončila na tři měsíce v ženském táboře v Plzni. Prostitutkám, které neměly úřední souhlas nebo porušovaly platné předpisy, hrozila i deportace do koncentračního tábora.

„Podle vzpomínek českých vězeňkyň přicházely do Ravensbrücku celé transporty prostitutek, většinou německých, u nichž byla čerstvě zjištěna pohlavní nemoc nebo nebyla dokončena započatá léčba,“ uvedla Pavla Plachá. Dodala, že počet žen deportovaných z Protektorátu Čechy a Morava do koncentračních táborů kvůli prostituci nelze z dochovaných pramenů dohledat.