Hlavní obsah

Jsme součástí přírody, nikoliv nad ní, říká šéf přírodovědeckých sbírek NM

Foto: Archiv NM, Seznam Zprávy

Ivo Macek je ředitelem Přírodovědeckého muzea Národního muzea.

Reklama

30. 12. 2021 21:30

Národní muzeum vždy patřilo ke špičce podobných evropských institucí. Průlomovou rekonstrukcí se však dostává na absolutní vrchol. „Uvidíte mamuty, dinosaury i putování kontinentů,“ říká Ivo Macek, šéf Přírodovědeckého muzea NM.

Článek

Okna do pravěku a Zázraky evoluce – to jsou názvy dvou obrovských stálých expozic otevřených ve zrekonstruovaném Národním muzeu. Návštěvníci jsou nadšení, znalci hovoří o průlomu v českém muzejnictví, o popularizaci vědy v té nejmodernější podobě. Jednou z osobností, které stojí za průkopnickým projektem, je šestatřicetiletý ředitel Přírodovědeckého muzea Ivo Macek.

V čem spočívá největší změna?

Chtěli jsme oslovit hlavně širokou veřejnost – rodiny s dětmi, studenty… Nikoliv je učit, nýbrž inspirovat: Atraktivním a poutavým přístupem probouzet zvědavost, aby si u nás každý něco našel.

Ivo Macek (36)

Narodil se v Třebíči, vystudoval management a marketing na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a geologii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Od roku 2015 je ředitelem Přírodovědeckého muzea Národního muzea.

Žije v Pardubicích, je ženatý a má dvě děti.

Do muzea se hrnou lidé, denně se fotí u mamuta, cení zuby na tygry šavlozubé, zírají do tlamy žraloka bílého a pořizují selfíčka u krakatice obrovské.

To je největší model na světě, měří 17 metrů. Právě o to nám šlo. Design exponátů, grafika, hra světel mají udržet v sále i návštěvníky, kteří se o přírodní vědy běžně moc nezajímají. Takhle nahlédnou do expozice a jejich pozornost okamžitě strhnou výrazné exponáty. Třeba žraloci v životní velikosti požírají tělo dinosaura. Nebo uprostřed sálu stojí mořský útes, kde je 50 ptáků včetně létajícího kondora. Narazíte i na amazonský prales a všude tam ukazujeme zvířata v přirozeném pohybu…

Abychom jim vdechli nový život, spolupracovali jsme se špičkovými světovými preparátory a českou ilustrátorkou Martinou Láskovou.

Foto: Archiv NM, Seznam Zprávy

Největší a nejzáhadnější hlavonožec – krakatice obrovská – provokuje lidskou fantazii od nepaměti. Hlubinný predátor dorůstá délky až 20 metrů. V expozici bezobratlých je zavěšen u stropu největší model krakatice na světě.

Přibylo 400 nových modelů i vycpaných zvířat. Odkud jsou?

95 procent pochází ze zoologických zahrad. Odvážejí se k preparaci poté, co uhynou. Kusy z přírody se od těch ze zoo dají poměrně snadno rozeznat. V divočině bývá zvěř celkově vychrtlejší, protože není tak dobře živená.

V každém případě už to není jako za časů Emila Holuba v 19. století. Dnes potřebujete na vše papíry, jinak nepřevezete přes hranice nic. Kolem nelegálních obchodníků se zvířaty se všude na světě stahují smyčky, proto každý exponát musí mít přesně dohledatelný původ.

Hned u vchodu do přírodovědecké expozice návštěvníky dojme pohled na severního nosorožce bílého – posledního samce tohoto druhu, který žil na naší planetě.

Ano, je to nejslavnější nosorožec světa – Súdán. V 70. letech dovezl šest těchto vzácných zvířat Josef Vágner z Afriky pro safari ve Dvoře Králové. Aby se zvýšila naděje na přežití druhu, Súdán se v roce 2009 vrátil do Keni, kde se nosorožci pářili v přirozených podmínkách. Další mládě už se však nenarodilo a v roce 2019 Súdán uhynul. Na Zemi zůstaly už jen poslední dvě samice, které se právě kolegové ze Dvora Králové snaží uměle rozmnožit, aby tento druh zcela nevyhynul.

Dnes potřebujete na vše papíry, jinak nepřevezete přes hranice nic. Kolem nelegálních obchodníků se zvířaty se všude na světě stahují smyčky, proto každý exponát musí mít přesně dohledatelný původ.
Ivo Macek

Maskotem Národního muzea je kostra plejtváka myšoka. Svými 22,5 metry patří k největším na světě. Jaký je její příběh?

Začal roku 1885 v Norsku, kde rybáři našli uhynulou velrybu. Maso a tuk si nechali a kostru nabídli do celého světa k prodeji. Inzerát, že je samice plejtváka myšoka k mání za dva tisíce říšských marek (dnešních asi 200 tisíc korun – pozn. red.) doputoval i do 1 300 km vzdálené Prahy. Do hostince U Gebauerů na Perštýně, kde se scházelo 12 měšťanů, zakladatelů dobročinné společnosti. Ti se usnesli, že se na potřebnou částku složí a kostru věnují Museu Království českého, jehož budova právě rostla na Svatováclavském náměstí. A tak ji tu máme už více než 100 let.

Který exponát máte nejraději vy?

Těžko vybírat, ale asi zkamenělinu nejstarší suchozemské rostliny na světě. Jmenuje se Cooksonia Barrandei. V jejím objevení je totiž krásně ukryt příběh Národního muzea, které si od dubna 1818 za více než 200 let své existence prošlo divokými obdobími. V depozitářích se za tu dobu nashromáždilo přes 15 milionů přírodnin. Uskladnit je byl problém už od dob, kdy do Prahy přicestovala kostra plejtváka myšoka.

Bedýnky s nádhernými popisky napsanými ještě tuší se léta kupily od sklepa po střechu v historické budově na Václavském náměstí všude, kde to jen šlo. Když jsme konečně v roce 2002 otevřeli depozitáře Přírodovědeckého muzea v Horních Počernicích, začali jsme tam veškeré sbírky přírodnin přesouvat a bedýnky zatlučené hřebíčky otvírat. Tehdy v jedné od Joachima Barranda paleontologové našli zkamenělinu označenou jako řasa.

Foto: Archiv NM, Seznam Zprávy

Cooksonia Barrandei je nejstarší suchozemská rostlina na světě, která ležela 150 let zapomenutá v depozitářích Národního muzea. Teprve před třemi lety vědci zjistili, že nejde o fosilní řasu, jak se mylně domníval její nálezce Joachim Barrande, ale o 432 milionů let starou rostlinu.

Při podrobnějším zkoumání zjistili, že po 150 letech od nálezu objevili pod vlastní střechou „zlatý grál“. Nešlo totiž o řasu, jak se Barrande mylně domníval, ale o 432 miliónů let starou rostlinu. A zároveň důkaz, že už tenkrát musela probíhat fotosyntéza.

Podobně stáli antropologové i u dalšího mimořádného objevu, když přezkoumali lebku ženy z Koněpruských jeskyní.

Byla nalezena v roce 1950 v jeskyni pod návrším Zlatý kůň. Nejnovější vědecké metody prokázaly stáří 45 tisíc let, což představuje dosud nejstarší pozůstatek moderního člověka v Eurasii. Národní muzeum letos vyhlásilo anketu, jak ženu pojmenovat. Hlasovalo téměř tisíc lidí a vyhrálo jméno Velena. Její model v životní velikosti najdete v nové antropologické expozici.

Je třeba pustit do muzeí kreativce

Mnohá muzea v Česku působí, jako by se v nich zastavil čas. A zástupy lidí do nich nechodí.

Když projíždím nejmodernější expozice v zahraničí a pak se vrátím do Česka, vidím ten rozdíl. Je potřeba, aby se muzea i u nás více otevírala lidem z kreativního průmyslu jako animátorům, scénografům, ilustrátorům, grafikům, lidem, kteří umí sbírkové předměty nasvítit, a stavět na zajímavých vizualizacích, multimediálních technologiích… Jenom tak budeme schopni dělat výstavy a expozice, které budou držet krok s dobou a budou pro lidi atraktivní.

V čem je problém?

Vidím ho v tom, že většinou si expozice dělají kurátoři sami. Mají nakoupené vitríny, do nich dají předměty s cedulkami. Navíc bývají napsané tak, že jim bohužel skoro nikdo nerozumí. Návštěvník vstoupí do místnosti, a když se tam na něj vyhrnou desky nebo panely s tunami textu, tak si hned řekne: „Jé, tak já jdu raději vedle…“ A tam je zase to samé. Jestli chceme do muzeí dostat lidi, být konkurenceschopní v rámci Evropy, musíme to změnit.

Vědec, který nepopularizuje svůj obor, není vědcem třetího tisíciletí, tvrdí moderátor Daniel Stach. Souhlasíte?

Musím se svých kolegů zastat. Vědci jsou celý život drilovaní v přesnosti, pro všechna tvrzení potřebují jasné důkazy. Své odborné články musejí vystavět na datech, jinak svůj vědecký závěr nemohou publikovat. Proto mají pocit, že všechno, co do výstav chtějí dát, musí být vědecky přesné.

Jenže časy se změnily. Dokud budu v muzejnictví, budu se rvát za to, že i naše muzea mohou být atraktivní pro širokou veřejnost. A není to jen otázka peněz. Jde o změnu v hlavách vědců. Je totiž strašně těžké přehodit náhle výhybku, když po nich chcete zjednodušování, zlehčování, které se na školách neučí. Řeknete jim: „Hele, takhle to nemůžeš napsat, tomu nikdo nebude rozumět. Napiš to nějak volně.“ Většinou pak odpovídají: „Volně to nemůžu říct, protože to už nebude pravda.“

Jde o změnu v hlavách vědců. Je totiž strašně těžké přehodit náhle výhybku, když po nich chcete zjednodušování, zlehčování, které se na školách neučí.
Ivo Macek

Takže právě ta hyperkorektnost je pro odborníky nesmírně svazující, mají-li psát populární odlehčené texty srozumitelné pro laickou veřejnost. Při popularizaci vědy totiž musejí částečně rezignovat na to, co mají celý život pod kůží. Mým receptem je, aby prezentace nedělali jen kurátoři a odborníci, ale vpustili do muzeí i kreativce.

Kde je ta hranice, aby expozice působila atraktivně, ale nebyla povrchní a zůstala vědecká?

Evropské muzejnictví jde podle mě stále ještě do hloubky – chce něco lidem říct, aby se dozvěděli to důležité. Ve Spojených státech, tam jsou zase showmani. Jsou nepřekonatelní v nejmodernějších technologiích, do muzejnictví proudí velké finance, ale hloubavější člověk se tam mnoho věcí nedozví. Oni jsou geniální a inspirativní v tom, jak dokážou vystavět úžasné aranžmá a vyzdvihnout top předměty. Uvnitř jsou navíc různé atrakce, restaurace a suvenýry, které vydělávají.

+12

Úplným opakem mi připadalo Rusko. Navštívili jsme před pár lety Sibiř. Byli jsme v republice Sacha skoro u polárního kruhu v bývalém hornickém městečku Batagay. Šli jsme tam navštívit i místní geologickou službu, protože tam měli mít i muzeum.

Procházeli jsme pustými chodbami, kde se proháněl vítr, za okny sníh… Všude tam byla cítit ta historie. Pak přišla paní s klíči, odemkla a zatlačila do skřípajících dveří. „Tak to je ono, muzeum…“ řekla a vytahovala ze šuplíků věci, že nám úplně padala čelist. Ukázky minerálů a ryzích kovů jako třeba platiny, předměty obrovských hodnot. „Cože? Tohle tady máte? To není možné!“ „Jo,“ krčila rameny.

A to je ten paradox, protože ve Spojených státech by – s nadsázkou – kolem jediného z těch exponátů postavili celé muzeum.

Takže na Sibiři jste asi inspiraci pro Národní muzeum moc nehledal.

Ale ano! Tamní příroda, to je něco neskutečného. Obrovské řeky, spousta zvěře. Dokonalá učebnice geologie. Byli jsme tam, protože chceme přivézt do Prahy výstavu mamutích ostatků. V souvislosti s oteplováním taje permafrost, trvale zmrzlá půda. Z ledových stěn Batagajského kráteru vypadávají nejen kostry mamutů, ale dokonce i měkké tkáně. Tu chobot, tu noha, mládě se srstí, mamutí kly. Pevně věřím, že se nám projekt podaří dotáhnout do konce, aby se poprvé v Evropě návštěvníci mohli podívat na opravdové mamuty.

Pevně věřím, že se nám projekt podaří dotáhnout do konce, aby se poprvé v Evropě návštěvníci mohli podívat na opravdové mamuty.
Ivo Macek

Jak se vám podařilo přelomovou koncepci v Národním muzeu prosadit?

Když jsem před šesti lety převzal přírodovědecké expozice a vedení celého projektu, bylo mi 30. Měl jsem vizi, ale říkal jsem si: „Vezmou staří mazáci, kteří znají sbírky muzea mnohem lépe, když jim budu říkat, jak mají dělat expozice?“ Proto jsem vytvořil mezinárodní přírodovědecký poradní panel, složený z deseti expertů se zkušenostmi s výstavnictvím a rekonstrukcemi budov. Zároveň jsme intenzivně spolupracovali s National museum of Scotland v Edinburghu. Podobnou rekonstrukci v historické budově měli totiž právě za sebou. Tak se i naši kurátoři dozvídali, že bychom mohli jít modernější cestou, než si původně mysleli.

Jak se vlastně stane člověk ve třiceti ředitelem Přírodovědeckého muzea, největší části muzea Národního?

Na to se musíte zeptat mého nadřízeného, který měl tenkrát odvahu mě jmenovat (smích). Uznávám ale, že to se mnou mnohdy nemá jednoduché. Ta moravská zabejčenost se u mě zkrátka projevuje… Ale snad pan doktor Lukeš (generálním ředitelem je od roku 2002 Michal Lukeš, který stojí za rekonstrukcí historické budovy na Václavském náměstí – pozn. red.) úplně nelituje, že to udělal.

Působíte jako skvěle sehraný tým.

Určitě. Jsem rád, že na expozicích pracovali mladí lidé, a to hlavně mladí duchem. Jejich myšlení a snaha posouvat věci dopředu byla hlavním hnacím motorem. Jen tak jsme se mohli pustit do něčeho, co tady před námi ještě nikdo neudělal, a posunout výstavnictví v České republice – a troufám si říct i v Evropě – o nějaký ten kousek dál. Že se to povedlo, to je pro mě, jako kdybychom vyhráli olympiádu. Velký dík patří také našemu náměstkovi profesoru Michalu Stehlíkovi, který mi od začátku věřil a podporoval nás.

Jak těžké bylo napasovat moderní expozice do historického prostoru?

Měli jsme obrovské štěstí a podařilo se vybrat architekty, kteří respektovali neorenesanční budovu architekta Josefa Schulze a nesnažili se dělat si nějaký vlastní pomníček. Dokonce použili – a to nás jako muzejníky dostalo – původní mobiliář. Zrestaurovali ho a začlenili do prostoru. Je v něm uložena téměř celá geologická sbírka.

Lidé jsou jen savci

Právě geologie je váš obor. Proč se podle vás kameny netěší u veřejnosti takové oblibě jako zvířata?

Kameny nemají oči ani roztomilý čumáček. Jsou to prostě šutry, studené, tvrdé, žádná měkoučká hebká srst. Navíc mám zkušenosti, že si lidé ze školy většinou odnášejí blok z nudně vyučovaného předmětu. A to mě jako geologa samozřejmě mrzí. Přemýšlím proto, jak uchopit téma atraktivněji.

Kameny nemají oči ani roztomilý čumáček. Jsou to prostě šutry, studené, tvrdé, žádná měkoučká hebká srst.
Ivo Macek

Proto máte v expozici Národního muzea i vybájený minerál kryptonit pocházející ze Supermanovy zaniklé domovské planety Krypton?

To je vtipný příběh. V roce 2006 šel do kin film Superman se vrací. V něm hraje důležitou roli kámen, který jako jediný dokáže oslabit Supermanovy nadpozemské schopnosti. A právě z toho důvodu kryptonit ukradne z Metropolitního muzea padouch Lex Luthor. Filmový záběr na rozbitou vitrínu ukazuje i dlouhý vzorec minerálu s komplikovaným složením, které si filmaři nejspíš vymysleli.

A teď si představte, že v Srbsku v téže době nedaleko Bělehradu vědci objevili nový minerál – jadarit. Byla to mezi geology senzace, jako kdyby zoologové našli neznámý druh savce. Když pak vědci minerál popsali, zjistili, že má identické složení jako Supermanův kryptonit. Vtip je v tom, že autoři filmu o nálezu jadaritu neměli ani ponětí.

Foto: Archiv NM, Seznam Zprávy

Když v roce 2006 vědci objevili nový minerál – jadarit a popsali ho, zjistili, že má identické složení jako tajemný minerál kryptonit z filmu Superman se vrací. Vtip je v tom, že filmaři o nálezu jadaritu neměli ani ponětí.

Co máte na geologii tak rád?

Baví mě objevovat přírodní historii naší planety a sledovat, jak je v neustálém pohybu. Skály se drolí a znovu vznikají, vše se pořád dynamicky přeskupuje. Třeba před pár stovkami milionů let se tyčilo na našem území pohoří velikosti Himálaje. Teď jsme asi 200 metrů nad mořem, což je vlastně nuda. I o tom je expozice Okna do pravěku, zaměřená na vývoj našeho území. Zjistí třeba i to, že jsme se v prvohorách nacházeli na jižní polokouli.

I dnes kontinenty putují, ale my to nevidíme, protože náš život je příliš krátký.

Lidé ve vyspělých zemích si zvykli, že mají všechno, a už zapomínají sledovat přírodu kolem sebe. Soustředíme se na nové věci, každý někam spěchá, chceme víc a víc. Do lesů nás to sice pořád táhne, ale už se tam neumíme dívat jako dřív, kdy jsme byli s přírodou více ve spojení.

Ač se nám to líbí, nebo ne, jsme a budeme na ní pořád existenčně závislí. Sice už ne tak, jako když si lidé museli vytvářet zásoby na zimu, aby přežili, ale přece. Planeta se pořád mění. A pokud bude chtít a „naštve se“, tak nás může vyhladit během pár měsíců.

Stačí si uvědomit, jak se ve čtvrtohorách střídají doby ledové a meziledové.

Přál bych si, aby si návštěvníci našeho muzea aspoň na chvíli s pokorou přiznali, že jsme součástí přírody, a nikoliv nad ní. Že nejsme nic víc, než další živočichové, byť vyspělejší a inteligentnější. Že jsme jen savci, kteří mají ve své evoluční historii i několik slepých větví. Že jsme součástí něčeho většího, co ale my neovládáme.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované