V pražské zoo jako v divočině. Zvířata se i v zajetí chtějí bavit a učit

Plná miska, a hlavně žádný stres, tak si řada lidí představuje ideální život zvířat v zoologické zahradě. Jenže mít se jako v bavlnce není to, co divoká zvířata opravdu potřebují.

Naopak ocení výzvy, podněty a přiměřenou dávku napětí, se kterým se musí vyrovnávat. Jak jim to v podmínkách pražské zoo, kterou ročně projde více než milion návštěvníků, zajistit, vymýšlí Miroslava Kľučárová, specialistka na takzvaný welfare a enrichment zvířat. Jeho cílem je obyvatelům zoo co nejvíce přiblížit život v jejich původním prostředí.

Když má zvíře dost jídla, bezpečí a nic ho nestresuje, má se fajn. Tak si většina návštěvníků představí dobrý zvířecí život v zoo. Opravdu to tak je?

To je častý omyl, kterému jako lidé podléháme. Svého času jsme se v zoologických zahradách v dobré víře prospět zvířatům dopracovali až k téměř sterilním podmínkám: nesmíme zvířata rušit, nestresujme je, a hlavně jim nedělejme žádné změny. Jenže to nemá s tím, jak žijí ve volné přírodě, mnoho společného.

V divočině se zvířatům životní podmínky mění a k tomu přirozeně patří i stres. Jednou je třeba hodně sucho, což znamená omezené zdroje vody i potravy. Po něm přijde období dešťů, některá zvířata se musí schovávat před predátory a další naopak čelí tomu, že je jejich kořisti méně. Dostávají se do různých situací a musí na ně reagovat, aby přežila. Neznamená to, že bychom zvířata v zoo měli neustále stresovat, ale i ona potřebují změnu a také musí něco řešit.

Moc si neumím představit, jak něco takového v zoo zajistit. Můžete to ukázat na konkrétním příkladu?

Třeba naše kočky palawanské, což jsou jedny z vůbec nejmenších kočkovitých šelem, menší i než běžné kočky domácí. Když jsem přebírala jejich expozici, tak mi kolegyně říkala, že za osm let, co se o ně starala, viděla samce vycházet jen minimálně.

Říkala jsem si, že je to druh, jehož přirozeným prostředím je hodně zarostlý prales, který mu dává hodně úkrytů. A tak jsme postupně začali do expozice přidávat dřevěné dutiny, kameny, různé typy schovávaček, substrát z dřevěné kůry, rostliny, ale také suché listí, písek a další prvky, které umožnily, aby se kočka cítila sebevědoměji a komfortněji, protože se měla kam ukrýt.

Změnili jsme i to, jak zvíře dostává potravu. Dříve samci stačilo jen na chvíli vyklouznout z boudičky a měl krmení k dispozici. My jsme naopak začali potravu rozvěšovat na různá místa. Přidali do expozice větve, různé proutěné prvky, lana a karabiny. Zvíře tak muselo vynaložit nějaké úsilí, aby si k potravu našlo a dostalo se k ní. Podpořilo to jeho schopnosti hledání a přemýšlení, a navíc je pro návštěvníky viditelnější. A přestalo platit, že potrava je v expozici stále na jednom místě.

Povedlo se nakonec kočku z boudičky dostat?

Sice to trvalo několik měsíců, ale samec postupně změnil svoje chování, k čemuž jsme ho tak trochu „donutili“ a vystavili ho přirozené dávce nepohodlí. Nyní je pro návštěvníky mnohem atraktivnější, protože má v expozici hned několik míst, kde se může cítit dobře, a přitom ho lidé vidí. Díky pravidelnému pohybu postupně nabral svaly a celkově se zlepšil jeho zdravotní stav. Samozřejmě si i nyní rád zaleze do své boudičky, ale už to není jediné místo, kde by trávil čas.

Častým povzdechem návštěvníků zoologických zahrad je to, že některá zvířata vůbec nevidí. Co jim na to říkáte?

Že je to v pořádku. Z hlediska welfare (stav, kdy mají zvířata zajištěné své potřeby a cítí se dobře - pozn. red.) má mít zvíře vždy možnost odejít ze situace, která pro něj není komfortní. Stejně jako v přírodě se zvířata schovávají nebo se vzdálí. Je to přirozené chování a jako lidé bychom to měli respektovat i v zoologické zahradě.

Náplní vaší práce je také enrichment. Co si pod tím má běžný návštěvník zoo představit?

Je to obohacení nebo zpestření života zvířete. Z anglického enrich. Sám koncept ale prošel v posledních letech řadou změn. Když jsem jako dítě chodila na návštěvy do zoologických zahrad, zažíval enrichment svůj první boom. Často se tehdy chápal tak, že když dáme zvířeti do výběhu míč nebo něco podobného, tak bude aktivnější, bude si nadšeně hrát místo toho, aby jen leželo nebo stereotypně chodilo do kolečka.

Původní myšlenka byla vlastně dobrá: zlepšit zvířatům životní podmínky v lidské péči. Jenže dnes víme o zvířatech a jejich přirozeném chování mnohem víc. Enrichment se tak posunul od zajištění „zábavy“ k tomu, jak dát zvířeti příležitost projevovat jeho přirozené chování prostřednictvím situací, které simulují to, co by zažívalo v přírodě.

Co všechno tedy enrichment v současnosti přináší?

Základem je přemýšlet o tom, co by konkrétní zvíře dělalo v přírodě. Pro kočky to třeba znamená zavěsit potravu v expozici někde vysoko, kam běžně nemají důvod chodit. Lano, na kterém potrava visí, je jen prostředkem k tomu, aby zvíře vynaložilo úsilí podobné tomu, jež by muselo udělat v přírodě.

Jednotlivé prvky enrichmentu se navzájem prolínají. Fyzický enrichment je samotné prostředí, tedy různé prvky, které vkládáme do výběhu. To mohou být třeba větve, rostliny, vodní prvky nebo různé substráty, například kůra, ale také třeba to, že větve jsou zavěšené, ne jen položené, a když na ně zvíře vyleze, tak se začnou hýbat.

Senzorický enrichment pracuje s pachy, zvuky či chutěmi, například v podobě suchého listí, které šustí nebo trochu píchá, když na ně zvíře vstoupí. Nebo to, že do výběhu přenášíme pach jiných zvířat či vůně různých rostlin. Kognitivní enrichment podporuje přemýšlení a řešení rozličných problémů a situací, jako je třeba hledání potravy.

Sociální enrichment je pak o kontaktu s dalšími jedinci či jinými živočichy, což nakonec mohou být jak zvířata v sousedních expozicích, tak třeba zaměstnanci a návštěvníci zoo. Důležitý je také potravinový enrichment, kdy zvířatům cíleně zpestřujeme vyhledávání i konzumaci potravy a ona musí vynaložit nějakou snahu, aby se k jídlu dostala.

Člověk by ale mohl mít pocit, že je laskavější dát zvířeti krmení do misky, stejně jako to děláme doma se svými psy nebo kočkami.

To je jednodušší hlavně pro nás lidi. Zvířata, a to i psi nebo kočky, ocení, když musí trochu přemýšlet a nedostanou všechno hned. Je to dobrá prevence nudy i negativního stereotypního chování. Samozřejmě nikdo nebude do bytu nosit svému psovi srnu, aby ji mohl lovit stejně jako vlk v přírodě. Ani my nedáváme fosám (druh šelem žijících pouze na Madagaskaru - pozn. red.) do expozice živého lemura, i když je v přírodě běžně loví. Můžeme se ale snažit o to, aby fosy musely vynaložit podobné úsilí, jako když skáčou v pralese z větve na větev, aby se dostaly ke kořisti.

Občas někde zazní, že lidé jsou pro zvířata zdroj stresu. Podle vás ale mohou být součástí enrichmentu.

Sociální enrichment není vázaný jen na jedince stejného druhu, ale v zásadě může jít o jakékoliv živočichy, tedy i o člověka. Dokonce se během pandemie covid-19 změnilo chování mnoha zvířat, protože najednou v zoo nebyli návštěvníci, na které jsou zvyklá, a to pro ně bylo zvláštní. Vnímat pohyb okolo je pro zvířata potřebné a naprosto v pořádku. Naše fosy, které jsou přirozeně velmi zvídavé, dokonce sledují i psy návštěvníků a je to pro ně zajímavá podívaná. Ale samozřejmě vždy platí základní pravidlo, že zvíře, které o kontakt nestojí, musí mít možnost ze situace odejít a schovat se.

Když to celé poslouchám, není enrichment vlastně něco, co děláme i my, když máme doma psa nebo kočku?

Do určité míry ano. Samozřejmě nechci úplně srovnávat domestikovaná a volně žijící zvířata, ale principy jsou podobné. Také domácím kočkám kupujeme různé prolézačky a škrabadla. A pro psa je enrichment už obyčejná procházka, protože potkává nové pachy, nové lidi i nové psy. To všechno jsou podněty obohacující jeho život.

Někteří návštěvníci zoo kritizují, když ve výběhu, který se snaží imitovat přírodní podmínky, vidí třeba plastový míč nebo kartonovou krabici. Proč něco takového zvířatům dáváte?

Nejde o to, jak nějaký předmět vypadá nebo jak moc je „přírodní“, ale o to, co díky němu může zvířat dělat. Sama mám ráda obyčejné papírové krabice, které se dají převracet, trhat, otevírat, dá se do nich něco schovat nebo je označit pachy či vůněmi. Některé zvířata v nich dokonce spí. Obyčejná papírová krabice tak může plnit řadu funkcí.

Podobné je to i s plastovým míčem. Plast vydává odlišný zvuk než jiné materiály, míč se jinak pohybuje a rychle se odráží. Proutěný míč může zvíře zajímat méně než plastový, který se kutálí rychleji a ono s ním musí víc pracovat. Samozřejmě se snažíme, aby expozice vypadaly přirozeně. Ale pro mě je nejpřirozenější především chování zvířete. To, že nám lidem něco nepřipadá vizuálně hezké, ještě neznamená, že to pro zvíře nemá smysl.

Máte naopak v pražské zoo místo, kam už nemusíte nic moc přidávat?

Ano, je to krásně vidět u expozice Ptačí mokřady, která už je navržena tak, že velmi dobře imituje přirozené podmínky, v nichž tito ptáci žijí. Chováme tu několik druhů hus, ibisů, kachen, jeřábů a dalších vodních ptáků. Brodí se ve vodě, hledají v ní potravu, sbírají si materiál na stavbu hnízd a jsou v kontaktu s dalšími ptačími druhy, se kterými by se běžně potkávaly. Tady musím pochválit kolegy chovatele, protože ptáci se tu mohou chovat podobně jako ve volné přírodě.

Takže cílem enrichmentu je, aby přestal být jednotlivými prvky, které se přidávají, ale prostupoval celým prostředím expozice?

V zásadě ano. Ale některé zoologické zahrady už jdou ještě dál. Neřeší jen konkrétní chování, ale přemýšlejí nad tím, jakou zkušenost by zvíře zažívalo v přírodě. Například se snaží slonům napodobovat období sucha, tedy jim postupně omezují dostupnost vody v některých zdrojích ve výběhu. Samozřejmě, že sloni mají i nadále přístup k vodě v zázemí a rozhodně nežízní, ale musí upravit svoje chování. Zdroj vody ve výběhu mají třeba skrytý a ani šťavnatá potrava pro ně není tak snadno dostupná.

Může se dobře míněný enrichment také nepovést?

Stejně jako cokoliv jiného. Třeba u samčí skupiny goril v dolní části zoo. Mezi samci se přirozeně řeší dominance a vznikají různé konflikty. Enrichment může vypadat tak, že každá gorila dostane svou vlastní aktivitu a chvíli se věnuje něčemu svému místo toho, aby řešila ostatní. Kdybychom ale celé skupině dali jeden atraktivní prvek, mohlo by to být nebezpečné, protože bychom do jejich prostoru přidali něco, co bude zdrojem konfliktu. Takže vždy musíme pečlivě zvažovat, co bude přínosem, a kde jsou naopak možná rizika pro vztahy zvířat.

Nestává se někdy, že vy si dáte víc práce vymýšlením než zvíře s řešením?

Naprosto běžně. Někdy věnujeme spoustu času vymýšlení a výrobě enrichmentu a pak zjistíme, že zvíře vůbec nezajímá nebo neplní ten správný účel, nepodporuje to správné chování. Nebo je to pro ně příliš jednoduché. U inteligentních zvířat mohou chovatelé strávit přípravou několik hodin a zvíře potom přijde na řešení během pár sekund. I proto mě běžně potkáte v hobby marketu s nářadím, protože neustále přemýšlím, jak to či ono pro zvířata udělat lépe, jenže řada z nich je o dost chytřejších, než si my lidé myslíme.

Zvířata se navíc učí metodou pokus - omyl. A také pozorováním ostatních. Jakmile jedno princip pochopí, ostatní to odkoukají a hlavolam už pro ně ztrácí obtížnost. Enrichment je také skvělý prostředek k učení. Právě teď je v zoo hodně mláďat a my využíváme prvky k tomu, aby rodiče ukazovali svým potomkům, jak mají řešit různé situace. Podobně jako by se to dělo v přírodě.

Vy zvířata v zoo také trénujete?

Ano, je to oblíbená část mé práce a obecně můj nejoblíbenější typ enrichmentu. Například již zmíněné fosy, které jsou velmi agilní a zvídavé, se dokážou naučit mnoho věcí. Samozřejmě tady se zvířaty pracujeme jen skrze pozitivní podmiňování, to znamená, že odměnu dostávají jen za chování, které chceme. Fosy se tak naučily přijít na zavolání, zůstat v klidu, zvládnout třeba veterinární ošetření a nechat si aplikovat injekci. Trénujeme také gorily, žirafy, surikaty, orangutany, lemury, chápany, tapíry, slony nebo lachtany.

Tím, že zvířata učíme, aby s námi dobrovolně spolupracovala a nám se s nimi lépe pracovalo, je to pro ně menší stres. Mají ale mít možnost volby a kontroly nad situací. Například samice karakala (středně velká kočkovitá šelma podobná rysovi - pozn. red.), která má nyní mladé, je naučená na to, že při údržbě výběhu odchází do oddělené menší části. Zjistili jsme, že toho začala aktivně využívat, aby si na chvíli odpočinula od mateřských povinností.