Pravidla focení krajiny je dobré znát, ale nemusíte se jimi řídit, radí fotograf

Vojtěch Schmidt bodoval vloni na podzim v mezinárodní soutěži Natural Landscape Photography Award, kategorii Zimní krajina vyhrál, v kategorii Intimní krajina skončil druhý a mezi fotografy roku skončil na pátém místě.

„Internet je dnes plný návodů a je snadné získat dojem, že pro fotografování krajiny a přírody existuje nějaká zkratka. V terénu si ale stejně nebudete odškrtávat seznam pravidel. Spíš si postupně vytvoříte cit a vlastní způsob práce, a to chce prostě praxi a mnohokrát něco pokazit. Fotím od šesti let, ale dlouho jsem si cvakal s jednoduchým kompaktem na kinofilm a potom i prvním digitálem stylem hlava nehlava,“ říká Schmidt.

Co to znamená, cvakat hlava nehlava?

„Jé, tady je nějaká kytka, tu vyfotím!“ Prostě jsem cvakal, ale moc jsem neřešil třeba kompozici. Na střední jsem začal jezdit na hory a později jsem vyrážel na vícedenní treky i ve vyšších horách. To jsem si zamiloval – a foťák bral s sebou. Z cest jsem si přivážel fotky krajiny, o kterých jsem už kompozičně přemýšlel. Myslím, že trekování po horách byl spouštěčem mé lásky k fotografování krajiny.

Někdo rád jezdí do hor, a tak je začne fotit. Někdo rád fotí a hory přibere jako dobrý objekt.

U mě to je mix obojího. Rád fotím i v nehornatých krajinách. A když už jedu fotit hory, tak se nefixuji jen na ně, cestou mě zaujme často něco malého, detail v dálce nebo na zemi, kresba kamení nebo kmenů stromů.

Které vaše cesty považujete za zásadní?

Láká mě pocit odlehlosti a izolovanosti. Zásadní byly třeba výpravy do hor ve střední Asii, v posledních letech do Laponska. Podíval jsem se do míst, kde se žije jinak a kde je jiná krajina. Láká mě i cestovatelský rozměr, jako jsou tržiště nebo malé děti, které jezdí na koni, jako by se na něm narodily. Pořád mě to ale více táhne k focení lesů, hor, prostoru. Fotografování nemusí být jen o tom, co se do fotky snažíte zahrnout, ale i o tom, co cíleně vynecháte. Zní to abstraktně, a když jsem začínal, moc jsem nad tím takhle nepřemýšlel. Začínal jsem s digitální hračkou, u které mě fascinovala technika. Měl jsem pocit, že když budu mít velmi dobrý fotoaparát, všechno se změní.

A nezmění?

Ne. Na to přijdete velmi brzy. S dobrým foťákem mají fotky samozřejmě vyšší rozlišení nebo lepší dynamický rozsah, s dobrým objektivem lepší kresbu. Ale ve finále je to hlavně kompozice, která je mnohem důležitější. Až vás začne technika limitovat, pořiďte si lepší. Prošel jsem si taky obdobím posedlosti technikou, kdy jsem skládal panoramata fotografovaná teleobjektivem v několika rovinách zaostření se spoustou expozic. Vznikaly obrovské, precizní, vypiplané fotky. Postupně mi ale došlo, že to bylo často na úkor kompozice nebo i prožitku z focení a spontánnosti.

Když jste v horách, spíte pod vrcholem a tři dny čekáte na správné světlo?

Může být. Ale v mém případě záleží na tom, jestli jedu s přáteli, kteří nefotí, nebo jestli jedu na výpravu s fotografy. V tom druhém bych to klidně udělal. Vždy se ale snažím tomu dát hrubou domácí přípravu, jet si prstem po mapě, zjistit směr, kde chytnete světlo ráno a kde večer. Snažím se zjistit charakter počasí, postavení hvězd, protože rád fotím i v noci. Ale konkrétní fotky si nevysnívám - co přivezu, to přivezu. Pokud jedete s jasným záměrem, můžete být zklamaná, když se nenaplní. Když jste ale na místě, kde to neznáte, a reagujete na to, co vidíte, může to být příjemný balanc k cestám za specifickou fotkou.

Jak poznáte, že tohle je ten správný záběr?

To je těžká otázka. Něco je podvědomé, instinkt. Něco vám dojde až doma u počítače, když probíráte fotky a teprve zpětně vidíte, že se povedlo něco, co tak původně nepůsobilo. Na místě hodně napoví světlo a jak se promítá na reliéf krajiny nebo jak přispívá k celkové atmosféře. Pak jsou to kontrasty, prvky v krajině, které se vyjímají. Zároveň fotka může často fungovat lépe, když je jednodušší. Ale i chaos může být zajímavým prvkem, se kterým se dá pracovat. Obecně bych řekl, že cokoliv, co vás zaujme, stojí za zachycení.

Kdybyste měl poradit, jak fotit krajinu, co byste řekl?

Dá se toho předat hodně, ale nakonec je stejně nejdůležitější fotit a fotit. Technickou stránku focení krajin se člověk může naučit poměrně rychle. Existuje také spousta kompozičních pravidel a rad. Myslím, že je dobré je znát, ale nebrat je dogmaticky. Fotografie je kreativní disciplína. Pravidla jsou podle mě spíše vodítky, která vám mohou v konkrétní situaci pomoci. Koneckonců, kdo rozhodl, že horizont musí být v horní třetině záběru? A bude to fungovat pokaždé?

Nebude?

Samozřejmě, že ne. Zkuste se nějaký čas dívat na tvorbu fotografů, která vás oslovuje, a přemýšlet - proč. Je to světlem? Atmosférou? Geometrií? Pocitem, který ve vás vyvolává? Internet je dnes plný návodů a je snadné získat dojem, že existuje nějaká zkratka. V terénu si ale stejně nebudete odškrtávat seznam pravidel. Spíš si postupně vytvoříte cit a vlastní způsob práce, a to chce praxi a hodněkrát něco pokazit.

Ale kdybych měl přece jen něco poradit, zkuste brzy do výbavy zařadit i objektiv s delším rozsahem ohnisek. Krajinky jsou často spojovány s širokými záběry, ale může být zajímavé se soustředit i na výřezy, tím se naučíte pracovat s perspektivou a navíc budete pozornější.

Jak v horách vypadá vaše fotocesta prakticky?

V horách miluji fotit zejména ráno. Dokopat se k tomu a včas vstát je sice vždycky těžké, ale když už vážím dalekou cestu, nakonec většinou vstanu. Na treku v horách ale nejde jen o focení při východu slunce – je to celý den, během kterého musíte ještě někam dojít. Není možné se hned ve čtyři ráno úplně zničit. Po celém dni navíc chcete stihnout třeba i večerní světlo. Je to dlouhý, fyzicky náročný den, a ne vždy na kreativní vyžití zbude energie.

Třeba loni v Tádžikistánu jsem měl značnou část trasy problém sám se sebou – nesete těžký batoh, jste skoro pět tisíc metrů vysoko, řešíte vodu, jejíž zásoby musíte nést na zádech. A pak si uvědomíte, že focení jde trochu stranou. Díky tomu ale nemám taková očekávání a někdy z toho vzniknou fotky, které mě překvapí a působí pro mě osobně silněji než ty, které bych si dopředu naplánoval podle „fotogenických“ míst.

Kolik váží na treku v horách vaše fotografické vybavení?

Na delších přechodech se snažím vejít i se stativem do dvou a půl kilogramu, protože zbytek vybavení mívám kolem deseti kilo - a to nepočítám jídlo a vodu. Když nejde o trek, ale o jednodušší výjezd, výbava se pohybuje okolo sedmi kilogramů.

Vyškolila vás některá cesta do hor?

Byli jsme jednou v srpnu na Ťan-šanu. Bylo sice léto, ale přes noc nasněžilo půl metru sněhu. Chtěli jsme v mizerném počasí projít prudkým suťoviskem, kde pod sněhem nebylo vidět na kameny a propadliny, každý druhý krok to ujíždělo pod nohama a člověk nad tím neměl vůbec kontrolu.

Paradoxně jsou to i takové podmínky, které mě fotograficky přitahují tím, že to krajině dodá hodně silnou atmosféru. Jenže zároveň je potřeba umět poznat, kde je hranice. Pokud to v dané situaci nemáte pod kontrolou, focení by mělo jít stranou. Fotky nestojí za zbytečné riziko. Právě tohle mě naučily výpravy do odlehlých oblastí, nejen ve vysokých horách, ale třeba i v Laponsku, tedy respektu ke krajině a pokoře vůči podmínkám.

Jaké je Laponsko?

Posledních několik let se tam vracím. Poprvé jsme šli přes národní park Urha Kekkonena a úplně mě tam pohltila ta neuvěřitelná rozlehlost, jdete tři, čtyři dny od nejbližší silnice, už na ní nebyl žádný signál. Jdete a jdete, vylezete na kopeček, rozhlédnete se a vidíte stovky kilometrů tundry, kde není nic.

To je děsivé.

Na jednu stranu je. Ale já se tam cítím svobodně. Po čase zahodíte strasti z práce, všechno nedůležité jde bokem. I fotograficky mě na Laponsku láká právě ta surovost. A taky polární záře. I přesto, že je to krajina mnohem subtilnější. Ale k tomu, abyste udělala fotku, která zaujme, nepotřebujete špičaté skalnaté štíty. Ostatně i v Česku jsou místa, která jsou magická, a dá se toho na nich spoustu vyfotit, i když tady nemáme ty dramatické skalnaté vysoké hory.

Co v Česku vás uhranulo?

Jak se dynamicky mění ráz krajiny. Popojedete třicet kilometrů a krajina je úplně jiná. Během jednoho dne můžete fotit vulkanické kopce Českého středohoří, pískovcové skály v nedalekém Českém ráji a večer stát na hřebenech Krkonoš. Na takhle malém území tolik pestrosti! Často si tu krásu ani neuvědomujeme, protože jsme na ni zvyklí, ale já teď žiju ve Finsku, a právě po tomhle se mi trochu stýská. Česko mi pro krajinářskou fotografii přijde jako strašně dobré místo.

I když jde spíš o kulturní krajinu?

Když fotíte nějaký širší výhled, tak někde trčí komín, nebo vystupují pole a silnice. To však může být pro krajinářského fotografa skvělá výzva. Ultimátním cílem krajináře není nutně to vše odstínit, i hospodářská krajina může být malebná. Případně si můžete počkat na podmínky, kdy taková krajina působí neobyčejně a zároveň méně chaoticky, třeba když krajinu zalije ranní mlha.

Jak velkou musíte mít trpělivost, když čekáte třeba na mlhu?

Velkou. Trpělivost je pro krajináře důležitou vlastností. A pokora. Můžete tomu ale jít naproti.

Jak?

Jednak dobrou předpovědí počasí, pochopitelně, ale ta se nemusí vždycky vyplnit. Třeba proto krajináři říkají, že si „vyjezdí“ nějakou lokalitu.

Co to znamená?

Že na totéž místo jezdíte opakovaně a číháte na podmínky, při kterých to do sebe zapadne. Tak trochu zkoušíte štěstí, ale pak už díky tomu víte, jak to vypadá ráno, jak večer nebo odkud bude svítit slunce v různých ročních obdobích. A můžete s tím pracovat. Podíváte se na předpověď počasí a tušíte, jak to bude na tom místě, co už znáte, alespoň do jisté míry, vypadat.

Jak moc na těch podmínkách záleží? Myslím počasí, mlhu, slunce?

Když cílíte na specifický záběr, tak na tom záleží hodně. Kdybych měl však poradit začínajícím krajinářům, řekl bych, aby z toho zbytečně nedělali vědu. Jezděte hodně, co nejvíc to jde, na místa, která nemáte daleko; sledujte, co počasí dělá s krajinou, ale nečekejte na perfektní předpověď a foťte. A když podmínky nevyjdou podle představ, nemějte klapky na očích.

Často jsem jel za něčím specifickým, třeba jsem chtěl vyfotit krásně nasvícený kopec - a najednou jsem si všiml, že ty paprsky taky zajímavě osvětlují kmeny stromů. Dovezl jsem fotku, na které není ani obloha, ale stejně je silná a mám ji rád. To je ve výsledku větší radost než scéna, která je ikonická a vyfotila ji tisícovka fotografů přede mnou. Takhle je to jen vaše. Ale čím víc budete zvědaví, co je kolem vás, tím víc se naučíte. A ještě jedna věc je dobrá.

Jaká?

Jste pořád na výletě. Venku. V přírodě. A to je super, bez ohledu na to, jak uspokojivou fotku si přivezete.

Každý máme v mobilu nebo v počítači tisíce fotek. Jenomže často se na ně ani nepodíváme. Jak pracujete s tímhle?

Vždycky mi přišlo škoda, že se skvělým foťákem uděláte skvělé fotky, které skončí maximálně v malinkém rozměru někde na Instagramu, kde jí lidé v tom lepším případě věnují půl vteřiny, lajk, a tím to končí. Hodnota té fotky je v něčem jiném než v tom, komu se líbí na sítích.

V čem?

Uspokojení přijde, když přestanete fotit primárně pro reakci ostatních. To neznamená, že na nich nezáleží, ale jsou pomíjivé. Mnohem trvalejší a uspokojivější je váš vlastní zážitek z toho místa, kam jedete, a nemusí to být nic exotického, a ta fotka vám ho navíc zafixuje. A pak – máte tu fotku na harddisku. Co s ní? Tisknout! Do knih, do alb, na stěnu. Tisk je další rozměr, papír vám nic neodpustí, rušivé elementy na fotce nebo prach na čipu jsou pak mnohem výraznější. To může zpětně dále pomoci vašemu fotografování.

Prohlížíte si své fotky vytištěné v albu?

Ano, jakákoli vytištěná fotka je lepší než fotka v počítači. Nemusíte mít drahou tiskárnu. Můžu sice říct, že tisk doma je super, ale po ekonomické stránce to úplně smysl nedává. Pokud tedy fotky neprodáváte. Úplně stačí, když několik povedených fotek jednou za čas necháte vytisknout v nějakém fotocentru, kde vám mohou i poradit, jak s tím. A ty vám můžou dělat radost. Fotky zvěčníte a zpětně pak můžete vidět, jak se vyvíjíte. A kde všude jste už byla…