Nemít ruku není v golfu taková nevýhoda, jak by se mohlo zdát, říká paragolfistka

Vloni se jako osmnáctiletá kvalifikovala na paragolfový turnaj FedEx Open de France, byla nejvýše postavenou ženou v čistém světovém žebříčku paragolfu. Letos vybojovala první místo v kategorii hráčů s postižením horní končetiny na Czech Disabled Golf Masters 2026. A teď o víkendu se zúčastnila turnaje Champions Together, který spojuje profesionální sportovce s hráči se zdravotním hendikepem.

Golf hrála poprvé v pěti letech. „Dostala jsem možnost si ho vyzkoušet díky asociaci hendikepovaných golfistů na jedné akci na Černém Mostě, když jsem byla úplně malá a nadchlo mě to. Prosila jsem rodiče, abych ho mohla začít hrát. Vždycky mě ve všem podporovali, takže byli pro, ale najít trenéra pro holčičku s hendikepem nebylo snadné, několik trenérů se na to necítilo. Naši pak objevili Jiřího Zavázala a on se uvolil, že to zkusí – a trénuje mě dodnes,“ vzpomíná Tereza Sršňová.

Hrát začínala s podporou jiného paragolfového klubu, když ale skončil, zůstala jen u svého trenéra, který ji vzal mezi golfisty bez hendikepu. „Český golfový klub mě přijal skvěle, setkávala jsem se ale i s rozpačitými reakcemi. Žen v golfu moc není, lidí s hendikepem už vůbec, takže je to vlastně takové dvojí přesvědčování, když přijde mladá žena a ještě k tomu nemá ruku,“ říká Sršňová, ale dodává, že většina lidí obvykle velmi rychle změní názor, když ji vidí hrát.

A jak se hraje golf bez ruky? „Jsou golfisté, kteří tahají švih silou a spíše rukama, ale to je chyba a správně by to tak být nemělo. Já takhle jednoduše hrát nemohu. Místo druhé ruky musím použít jiné svaly. Je to vlastně o práci celého těla, potřebujete hlavně švih boků. Takže nemít ruku není zrovna v golfu taková nevýhoda, jak by se mohlo zdát,“ vysvětluje paragolfistka.

Od loňska se navíc učí fungovat s bionickou rukou, kterou jí Český golfový klub pomohl sehnat a zaplatit. Nepotřebuje ji ale na greenu. „S hendikepem jsem se narodila, jsem zvyklá mít tohle tělo a od narození mi to přijde normální, většinu věcí s jednou rukou zvládnete. Přesto je pár věcí, ke kterým bionickou ruku potřebuju. Třeba se mi špatně zapínají zipy nebo jezdí na kole. A úplná novinka je pro mě to, že mohu řídit auto, zrovna si dělám autoškolu. A řídit běžné auto by s jednou rukou nešlo,“ dodává Tereza Sršňová.

Na víkendovém turnaji nešlo jen o to zahrát si, ale zviditelnit paragolf i v souvislosti se snahou dostat tento sport na paralympiádu. Sport, který se má na paralympiádě objevit jako nový, musí splňovat řadu kritérií, mimo jiné musí mít silnou mezinárodní základnu – a tu má paragolf v Evropě, ale jinde ve světě je to horší.

Je to trochu začarovaný kruh: Aby byli v mezinárodním měřítku paragolfisté víc vidět, potřebovali by peníze na to, aby mohlo hrát víc hendikepovaných a rostla tak členská základna. Se silnější základnou by se spíše mohl dostat na paralympiádu - a díky tomu by se do něj dostalo více peněz.

„Nejde ale jen o paralympiádu, paragolf má obecně mnohem méně sponzorů než klasický golf. Přitom řada mých kolegů používá kompenzační pomůcky, bez kterých nemohou hrát, obvykle jsou dost drahé a nevydrží věčně,“ upozorňuje Sršňová.

Co by jako držitelka mnoha paragolfových ocenění vzkázala mladým hráčům a hráčkám, kteří si v souvislosti s hendikepem nevěří a pochybují o sobě? „Většinou, když mě někdo srážel, jsem si pak uvědomila, že to byla spíš závist nebo strach z toho, že budu lepší než on. Co je podle mě ale nejdůležitější, je podpora okolí a komunita, tým, který vás podrží. Najděte si kolektiv, kde je dobrá atmosféra a přijetí, pak se snáz zvládají všechny hendikepy,“ uzavírá Tereza Sršňová.