Článek
V brněnských Řečkovicích má Moravská galerie i svůj uzavřený depozitář, kde skladuje desítky tisíc děl v bednách, šanonech, uzavřených skříních a regálech. K němu ale přiléhá budova nového otevřeného depozitáře, postaveného v areálu bývalých vojenských kasáren.
„Kresba a grafika nemůže být vystavená déle než tři měsíce, delší světlo by ji poškodilo. Řada dalších uměleckých předmětů nesmí přijít do styku s kolísající teplotou nebo vlhkostí. Takže tady vidíme díla, která přítomnost lidí nebo vliv světla zvládnou,“ vysvětluje galerijní průvodce Robert Spurný přímo v přízemí depozitáře. To je věnované nábytku, hračkám, současnému designu a sbírce z výstavy Paneland.
„V klasickém depozitáři je prostor využit mnohem efektivněji než tady, jde o to, aby se tam exponáty vešly k uskladnění, ale nejsou tam proto, aby na ně bylo vidět. Tady naopak ukazujeme exponáty v prosklených vitrínách nebo policích. Instalace a umístění děl nepodléhá žádnému kurátorskému záměru, jde o to ukázat co nejvíc, co ukázat můžeme,“ dodává.
Pro srovnání: ve stálé expozici moderního umění v Pražákově paláci v centru města je umístěno zhruba osmdesát děl, tady jich je k vidění zhruba čtrnáct tisíc, z toho je moderní a současné malby asi 1300 kusů – a celkově jich má galerie v péči přes dvě stě tisíc. Od užitého umění, jako je sklo, porcelán nebo právě nábytek, až po gotické sochy, současnou malbu nebo třeba barokní kresby.
Nesahat, pot umění ničí!
Přesto i tady má vystavování děl na odiv svá omezení. Kapacita co do návštěvnosti je v depozitáři maximálně padesát lidí, víc jich sem naráz přijít nesmí. Jen jejich dech by mohl teplotu i vlhkost, kterou tady pečlivě hlídají, rozkolísat. Teplota se pohybuje mezi 19 a 21 stupni. A nesmí se na nic sahat.
„Zrovna třeba pro nábytek je lidský dotek nevhodný. Potíme se, kůže je kyselá, takže každé sáhnutí znamená, že se starému nábytku může poškodit lak. Přitom návštěvníky nábytek svádí, často říkají: Tuhle komodu nebo tonetku měla doma babička nebo prababička – a mají pocit, že sáhnout si je v pořádku. Prach, který usedá na vystavené předměty, tolik nevadí, i když sbírky pravidelně oprašujeme,“ vysvětluje Spurný.
A ukazuje směrem k posuvným plošinám, na nichž jsou jednotlivé kusy nábytku v přízemí vystavené. Klikou jednotlivé regály posouvá, takže je možné procházet skulinami, které mezi nimi vznikají. A obdivovat řady křesel, skříněk a stolečků, z nichž nejstarší je z devatenáctého století.
Starší barokní kusy by byly náchylné na zničení a jsou navíc tak prostorově náročné, že by se nevešly ani sem. Takže odpočívají vedle za zdí starého depozitáře.
Jsou tu čtyři regály plné předmětů od Dušana Jurkoviče, dva s kusy od Josefa Hoffmanna, několik plošin s ohýbaným nábytkem. A moderna, kubismus, stolky od Gočára. Nebo secesní židle od Adolfa Loose, která sloužila karbaníkům. Má totiž v opěradle výlisky na lokty – sedělo se na ní opačně, aby bylo možné mastit karty pohodlně.
V dalším fochu funkcionalismus, takže ocel, jednoduchost a strohost. A nenápadná židlička od Le Corbusiera. Vedle bruselský styl, stoleček se třemi nohami a dvěma patry na odkládání věcí, skříňka U-458, která se i dnes dá koupit v lepších bazarech.
„Tu navrhoval Jiří Jiroutek a ještě před pár lety se občas dala najít někde ve sběrném dvoře jako vyhozená nepotřebnost z nějaké pozůstalosti. Lidé netušili, jak je cenná. Firma Nanovo, která má licenci na repasování Jiroutkova nábytku, je prodává i za pětadvacet tisíc,“ dodává a posouvá další regály, míjíme skříň od Milana Knížáka a křeslo jako ze Hry o trůny od Jaroslava Šusty.
Ikonické židle Vertex z tramvají
V sousedních prosklených vitrínách vystavují stovky hraček. „S výjimkou dvou ikonických hraček od Libuše Niklové, které jsou z plastu, jde o dřevo, nejstarší pocházejí z devatenáctého století, ty nejnovější jsou současné, protože galerie nakupuje i designové hračky žijících umělců,“ vysvětluje Spurný.
A ukazuje pokojíček pro panenky z devatenáctého století, kde si mohou panenky sednout na minithonetky, věrné zmenšeniny originálu. Právě hračky se vystavují minimálně. V Uměleckoprůmyslovém muzeu, sousedícím se zmíněným Pražákovým palácem, je k vidění třeba klasická oranžová tatrovka a Niklové kočka, vyrobená z plastové „harmoniky“, která byla původně součástí splachovadla záchodu.
„To je přesně výhoda Otevřeného depozitáře – na jednom místě jsou k vidění kvanta věcí, které by se do výstavy nikdy nevešly, tam můžeme ukázat skutečně jen ta nej.“
Vracíme se opět k nábytku a z místa v prvním patře vidíme průhledy pod sebou zase další kousky. Třeba slavná sedátka z tramvají z šedesátých let od Miroslava Navrátila. Tedy designérský poklad v podobě jedné z laminátových sedaček Vertex.
Sice to na nich v sedě klouzalo, ale byly zřejmě mnohem hygieničtější, než jsou ty současné čalouněné. Sedávaly na nich miliony lidí v tramvajích až do devadesátých let minulého století, dnes za ně sběratelé platí majlant a nechávají si je instalovat jako židle či skořepinová křesla domů.
Tajemná Toyen
První patro pak ukazuje bronzové plastiky, Frantu Uprku, Myslbekovo sousoší svatého Václava ve zmenšené podobě nebo Šalounova Čerta a Káču.
„V prvním poschodí navíc platí, že návštěvníci mohou vysouvat horní šuplíky a nakukovat do nich,“ dodává Spurný a vysouvá jedno ze šuplat, podle čísla u exponátu pak můžeme dohledat, o jaký exponát jde.
Dají se tu strávit hodiny objevováním pokladů a jejich pojmenováváním. A zkoumáním dalších skleněných vitrín napěchovaných sbírkovými předměty, každá se dá obejít ze čtyř stran a pokaždé nabízejí trochu jiný pohled.
Sbírka orientu a exotických kultur, staré předměty z Indie, Japonska, z arabských zemí a Blízkého východu, cenné stolní hodiny zdobené ornamenty, porcelán, sklo a vázy. „Ale máme tu i antické Řecko a Řím, asi nejstarší exponáty v majetku galerie z doby před Kristem. A jsou tu i maghrebské vázy ze severní Afriky, což byly nejstarší akvizice Uměleckoprůmyslového muzea, ještě když v devatenáctém století vzniklo,“ vysouvá Spurný další šuplík.
Poslední sekce Otevřeného depozitáře je věnována malbě. Tak, jako se dole dal na plošinách posouvat nábytek, je možná nahoře vysouvat vertikální síta se zavěšenými obrazy. Díla jsou řazená abecedně, takže se na jednom panelu setká moderna i současnost.
„Končíme Zrzavým, ale na panelu před ním je třeba tohle překvapení – je sice pod písmenem T, ale signovaný je ten obraz jako Č1922,“ vysouvá Spurný jeden z posledních panelů s drobnou malbou, na které je zachycené mořské pobřeží.
Je to jistě moderna – a hádanka má své rozluštění. Obraz namalovala Toyen ještě před rokem 1923, kdy se zřekla svého civilního jména Marie Čermínová a začala se podepisovat právě pseudonymem.
Paradox galerijního poslání
Vytahování panelů se slavnými díly je zase na dlouho. „Když se někdo zeptá, co tu máme od Josefa Šímy, vytáhnu prostě panel se Šímou, když chce někdo Čapka, Lhotáka, Preisslera, Načeradského, Pěchoučka nebo třeba Emila Fillu, jde se podle abecedy, návštěvníci si prostě přejí jména, která mají rádi,“ směje se Spurný.
A vytahuje panel s Emilem Fillou. „Vedle sebe tady visí tři obrazy od Filly a dva, které ještě nikdo neopravil a které ještě neprošly konzervačním zásahem restaurátorů,“ říká. Zrestaurovaný Filla se liší na první pohled intenzitou barev, ale nevidět je vedle sebe, těžko by to laik poznal. I to je výhoda Otevřeného depozitáře.
Otevřené depozitáře v Česku a ve světě
- Běžné galerie vystavují jen zlomek svých děl, většinu jich uchovávají v depozitářích, aby je nepoškodilo světlo nebo výkyvy teplot.
- V souvislosti s demokratizací umění ale stále více institucí ve světě přistupuje k otevírání depozitářů a hledá rovnováhu mezi touhou ukázat exponáty veřejnosti a nutností je tím neničit.
- Největší otevřený depozitář v Evropě je v Rotterdamu, částečně otevřené depozitáře najdeme třeba v Londýně nebo v Miláně a Antverpách.
- První budova postavená cíleně jako otevřený depozitář je v Moravské galerii v Brně-Řečkovicích, objednávat se na prohlídky můžete na webu www.moravska-galerie.cz.
- Koncept otevřeného depozitáře ale už aplikovali i v jiných městech a institucích u nás – například otevřený depozitář umění Asie ve Veletržním paláci v Praze.
Po prohlídce Otevřeného depozitáře návštěvníka jako hlavní dojem napadne otázka: Když se tahle krása nevejde do výstav nebo stálých expozic, ale „jen“ sem, co za poklady je ukryto teprve v tom nepřístupném depozitáři?
Právě tohle je paradoxem galerijní práce. Jejím cílem je chránit exponáty a každé vystavení nebo dokonce převoz na výstavu mimo „ochrannou zónu“ je rizikem, znamená více či méně degradaci každého díla. Na druhou stranu, muzea umění vznikla právě proto, aby lidé mohli výtvarné umění vidět.
Balanc mezi oběma póly vytváří právě otevřený depozitář. Alespoň u těch děl, kde je to s ohledem na jejich křehkost možné.
