Vyšehrad za tmy: od tančících kostlivců až pod ocas koně

Někdo vyráží do areálu pevnosti po schodech vzhůru se psem. Jako já před pár desítkami let z nábřeží od blízkého železničního mostu. Jiný má tady na skále první rande s přítelkyní, podobně jako já před pár lety. A další sem míří sám, vezme si s sebou do kapsy jen trochu peněz – jako já v tento podvečer. Navíc beru i mobilní telefon, který letmo zachytí poznámky a fotky. Procházka je to více prožitková a postřehová než odborně historická. Proto dojdeme i ke klobásce a Šemíkovi.

Hradiště, hrad, pevnost. Co je Vyšehrad v současnosti? Zrovna teď, náhodně. Je neděle, chvíli po sedmnácté hodině. Na Prahu padá tma a historické místo spojené se starými bájemi ožívá tajemnou atmosférou, turisty, běžci, pejskaři. Ze tmy vykukují sochy i stromy. Vypravíme se na místo bývalé zbrojnice, k sochám převezeným z blízkého mostu přes Vltavu, ale i k původní soše sv. Václava, která kdysi stála v centru metropole na Můstku. K hrobu žijícího člověka to ale tentokrát nepůjde skrze mříže.

Táborská brána je otevřená, jako snad vždycky v tomto tisíciletí. Nějaký tatínek se pod masivními kamennými oblouky snaží ukázkou přesvědčit malého synka v červené bundě, že kovaná vrata už víc otevřít nejdou. „Podívej, je to úplně u zdi,“ tlačí marně do nehybného křídla, které by možná zastavilo i rozběhnutého slona. Maminka čeká trpělivě opodál, než chlapec znovu osedlá svoje odrážedlo a společně ve třech vyrazí domů, směr Pankrác. Někdo odchází, jiný přichází. Vypravit se můžete také, čtením, nebo i později po svých. Vzduch tady voní venkovem, malým městem, jinak. Klidem.

Menším průchodem pro pěší nebo velkým průjezdem po dlážděné vozovce se člověk ocitá v jiném světě. Ruch dnešní Prahy zůstává venku za zády. Oproti Pražskému hradu je tady vstup bez kontrol, dá se přijít kdykoliv i během noci. Tlumené oranžové světlo historických lamp je setmělé metropoli balzámem na oči, zvlášť když sem člověk dorazí z centra, kde jsou ulice občas osvětleny chladnějšími LED lampami. Parkuje tady jediné auto. Tam i zpět míří dvojice i hloučky lidí, dominuje překvapivě ukrajinština.

Starý kočár s loukoťovými koly jako z pohádky S čerty nejsou žerty stojí za zídkou osvětlenou spoustou žároviček. Sedadla jsou obložená bílými kožešinami, podobně jako řada laviček. Na kozlíku zrovna sedí slečna v hnědé šále a čeká, až doprovod vyřídí objednávku u blízkého okýnka. „Chybí vám kůň,“ volám na ni. – „Však na něj čekám,“ zasměje se. U občerstvení zrovna stojí v řadě pět, šest lidí. Zašlo slunce, ochladilo se, chce to do těla něco pro zahřátí. „Vůbec nevím, že tady jste. A to kousek odsud bydlím,“ říká obsluze žena, která je právě na řadě. Přesně to stejné jsem zažil před pár měsíci. Za dne člověk projde kolem zamyšlený, bez povšimnutí, ale za tmy to tady svítí a přitahuje nejen zamilované romantiky.

Hlavně totiž z okénka rychlého občerstvení skvěle voní svařák, požitek pro čich. V jedné z průhledných nádob uvnitř je zase automaticky míchána horká čokoláda, radost pro oči. Ještě asi z léta zůstává v nabídce ledová káva se zmrzlinou. Nezájem. Uprostřed osvětleného placu stojí v tuto chvíli podobně bez povšimnutí novodobý menhir s názvem Merkuriáš. Tmavý kámen tady nechal vztyčit na svém pozemku právě před deseti lety zpěvák Daniel Landa, majitel dvou místních nemovitostí.

Menhirů je v areálu Vyšehradu hned několik – další byl vztyčený v zeleni za rotundou sv. Martina už asi před dvaceti lety partou nějakých nadšenců za účasti tehdejšího primátora Pavla Béma. Nic však nenasvědčuje tomu, že by mohlo jít o rituálně uložený, základní kámen tunelu Blanka, který začal být v Praze hlouben o pár let později v roce 2007. Jiný menhir stojí před hřbitovem v rohu Karlachových sadů, utopen nenápadně mezi stromy. A další je možná za hřbitovem nedaleko sochy sv. Šebestiána – ale kdo ví, třeba je to prostě jen výrazný, placatý, na výšku postavený šutr.

Baf! Teda vlastně haf. Zpoza rohu od pozůstatků brány Špička vyjde obrovský vlkodav. Trochu se loudá, tak na něj musí jeho majitel se sluchátky na uších občas zavolat. Pořádný kus největší psí rasy světa si ale vykračuje poklidně, po svém. Připomíná mi hned místní pověst, kolem rotundy sv. Martina se má toulat černý ohnivý pes. Podle všeho je ale v časech průchodu turistů a dalších vnějších elementů zpoza hradeb neviditelný, stejně jako kostlivci, kteří mají tančit ve stejných místech. Variantou je, že si ohnivý pes zalezlý někde ve skrytu pochutnává na kostech, a strašit tak nemá kdo.

Chodník před branou Špička není osvětlen, zato je uprostřed něj postaven patník, který se měl zřejmě od koho úspěšně učit své neviditelnosti. Náhlé setkání s kamenným blokem je zatím ta nejstrašidelnější událost procházky, která pokračuje dál kolem historické zelené pumpy, ani šest vrzajících tahů dnes nestačí k proudu vody, možná je na zimu odpojená. A ulice vede dál kolem rodného domku Popelky, nejde však o princeznu s třemi oříšky, ale o spisovatelku Popelku Biliánovou – pro pořádek si přiznejme, že se narodila jako Maria Popelková. Konec pohádky, ale začátek dalšího občerstvení s názvem U Vratislava. Mají i teplou polévku!

Naproti přes silnici svítí přízemní okna Jedličkova ústavu, nejstaršího českého zařízení pro děti a mládež s tradicí od roku 1913. Na zdi mají osvětlené pamětní desky jak jeho zakladatel Rudolf Jedlička, který by si nejen díky prvnímu využití rentgenu před operací v českých zemích zasloužil samostatný článek, ale také první ředitel ústavu František Bakule, který je považován za reformního pedagoga a – jak stojí psáno – prvního českého učitele tělesně postižených dětí. Ulice V pevnosti pomalu končí, už je na dohled Leopoldova brána. Stánek po levé straně je zavřený, což je škoda, protože zde mívali v nabídce Pohlreichovu noční můru – smažený sýr s tatarkou třeba jen tak v housce. Takže zase nic strašidelného.

Lidé jsou na svých procházkách, nejčastěji tu stále zní ukrajinština. A je tu další brána, krásná, osvětlená, vede už do prostoru vnitřní pevnosti. Říkám jí soukromě díky reliéfu nad průjezdem Lví brána, ale jmenuje se Leopoldova. Ve skutečnosti to žádná brána není, je to jenom fasáda bez návazných prostor. Její osud trochu připomíná výstavbu tak nějak zpackaně postavené pevnosti, jak mi před pár lety pověděl Petr Kučera, ředitel Národní kulturní památky Vyšehrad. Špatné byly třeba sklony bastionů, tedy těch částí opevnění vybíhajících ven, které se musely přezdívat.

Petr Kučera mě také tehdy upozornil, že pevností byla v minulosti celá Praha a Vyšehrad byl speciálním opevněným místem na její jižní straně. Na severu měl být postaven podobný areál na Strahově nebo na Petříně, ale nakonec z toho sešlo. A zmíněná Leopoldova brána je podle něj spíš kulisou, která byla v druhé polovině 17. století hned po dokončení zazděná a 160 let vůbec nefungovala. Dnes se projít dá, na obě strany, dovnitř i ven. Tak hurá dovnitř, vpravo je hned vidět mezi stromy osvětlená rotunda sv. Martina. Ohnivý pes ani tančící kostlivci nikde… Naopak menhir Pavla Béma ve stínu nejstarší sakrální stavby tohoto typu u nás stojí. Vyšehrad je za tmy skvělý park na procházky.

Ulice s názvem K Rotundě tudy vede paradoxně od rotundy. Zřejmě ji kdysi slavnostně pojmenovali z druhého směru od kostela sv. Petra a Pavla. K dominantní stavbě s dvěma věžemi vede podél Karlachových sadů, pojmenovaných po někdejším proboštovi vyšehradské kapituly. Ve tmě ani nevím, jestli tam za sklem stále sedí nejslavnější místní krkavec, který se sem prý přistěhoval krátce po vylíhnutí v roce 2000.

Tato část parku naproti historické budově nového děkanství se mimo zahrádky kavárny skrývá ve tmě podobně dokonale jako patník uprostřed chodníku u brány Špička. A už je tu Čertův kámen, ale to zná každý. Jdeme dál, ke hřbitovu s památníkem Slavínem, kde jsou pochovány osobnosti naší historie. Ale ouha, boční branka je už zavřená, stejně jako ta přední i zadní. Jen do října je totiž hřbitov otevřený až do 18 hodin, teď v listopadu zavírá o hodinu dřív. Tak jenom jednu historku k dobru, jak jsem chtěl před lety dceři ukázat, že si můžeme každého novodobého vyšehradského nebožtíka dohledat na internetu, kdo to byl, kdy žil… Vážně?

Našli jsme spolu krásný kamenný náhrobek se jménem Ivan Steiger. „Tak poslouchej. Počkat! Aha, tak on ještě žije,“ řekl jsem tehdy překvapeně a celý plán byl v háji. Skutečně, ilustrátor, spisovatel, režisér a mnoho dalších profesí v jedné osobě narozený v roce 1939 odpověděl před pár lety na dotaz médií, což následně převzal i web s názvem Pohřebiště: „Je to moje dílo: český kámen nalezený v přírodě, s mým jménem a radami krále Šalamouna. Spolek Svatobor, který se o Slavín stará, si myslel, že už jsem umřel, tak napsali manželce, jak to, že tam bez jejich vědomí vznikl jeden z nejkrásnějších hrobů. To bylo hezké. Už se tam těším.“

Hodně z dálky je slyšet opravdu hodně vzdálený hukot provozu, zřejmě z Nuselského mostu. Možná i z nábřeží od Vltavy pod skalou. Není to poznat. Popojdu vedle hřbitova a kostela na upravené zelené prostranství se čtyřmi Myslbekovými sousošími. Právě tady stávala takzvaná zbrojnice, která před necelými sto lety vyhořela a následně byla zbourána. Dá se ale dohledat na internetu na historických fotografiích a stojí za to – pro představu, jak místo zažité na historickém místě v určitém duchu mohlo ještě před pár generacemi vypadat úplně jinak.

Toto je místo oblíbených letních pikniků, kde v zimním období chcípl pes. Asi ten ohnivý, protože je stále k nenalezení. Koukám na masivní sochy, kdysi jsem si dohledával v knihách na archivních fotografiích, jak vypadaly původně na Palackého mostě nedaleko Vyšehradu koncem 19. století. Při bombardování na konci 2. světové války však byl most poškozen a sochy postav z dávné mytologie putovaly o dva roky později právě sem. Tady našla své místo třeba Libuše s Přemyslem.

Procházím mezi stromy na vyhlídku u starého purkrabství, dříve známého pod názvem citadela, kde se před rekonstrukcí parku dovádělo na sportovištích Slavoje Vyšehrad a kde je dnes příjemný interiér kavárny obrostlé v nejbližším okolí vinnými keři – bohužel přes sezonu vždy zadrátovaných ošklivými provizorními ploty, aby tudy asi nemohl proběhnout ohnivý pes a napáchat škody.

Výhled na Podolí proti proudu Vltavy, tady se snad nejčastěji fotí turisté. A pak na druhou stranu pohled pro bohy – krásné panorama Pražského hradu na pozadí oranžově svítícího města předěleného tmavou hladinou řeky. Když sejdu níž k parčíku se základy dávno zaniklých historických budov, vidím v dálce přes celý park mezi stromy svítit světýlko. Kdepak perník, je to další občerstvení, které jsem v předchozím rozletu nechal omylem za zády. Tam prodává milá paní a když má čas, ráda povídá. Než se ale dostane ke slovu, přibrzdí opodál auto a přiběhne sem žena, pro klobásu.

Dáváme se do řeči, říkám jí o tomto článku. „Manžel je vozíčkář a vyrůstal od deseti let v Jedličkově ústavu. Má to tady hrozně rád a zrovna dneska tam měli nějakou sešlost. Se synem jsme zatím byli venčit pejska u České televize, ale ještě jsem teď manželovi doběhla pro klobásu. To prostě musíme, tady k paní do okýnka,“ vypráví sympatická žena z pražského Zličína, která správně odhadne, že nejsem žádný pobuda a můžeme si povídat.

Popisuje, jak se její manžel ještě jako kluk chodíval v zimě mýt k historické pumpě u brány Špička, která mi dnes vrzání navzdory nešla rozproudit, ale ještě v létě ano. Na Vyšehradě se sice s manželem poprvé nepotkali, ale hned druhé rande prý měli právě tady. A mimochodem, Zličín se prý jmenuje podle toho, že se tam stal „zlý čin“. To neověřím, ale potvrzuji, že objednaná klobása začíná vonět.

Občerstvení se jmenuje „U baziliky sv. Vavřince“. Oficiálně vzniklo krátce po revoluci už v roce 1992, ale něco podobného tu prý bylo i dříve. Vypráví to z okýnka budovy starého děkanství šestašedesátiletá Věra Švadlenová, která tu prodává posledních šestnáct let a prý si tím splnila sen z mládí. „Dělala jsem v kasematech průvodkyni a seznámila jsem se s paní, která to provozovala. A když končila, tak jsem po ní občerstvení po domluvě s kapitulou převzala. Víte, já jsem si už v patnácti letech moc přála být prodavačkou, ale moje cesty vedly jinudy,“ svěřuje se a je zvědavá, jak zvládne zdražování surovin i elektřiny: „Je mi tu dobře, ale uvidím, co bude.“

V okénku začala pracovat 1. ledna 2007, občas se střídá s kolegyní Evou. Otevřeno mají do osmi večer, nebo podle počasí a množství lidí. Jako součást pronájmu má tu má i několik místností, takže může na Vyšehradě přespávat. Vzpomíná, jak zde zažila několikery archeologické vykopávky, protože areál leží v místech pozůstatků raně gotické baziliky. „Spím vlastně na pohřebišti, ale vůbec mě to neděsí ani mi to nevadí. I když pár let zpátky šli u farní zahrady hodně do hloubky a našli tam kostry malinkých dětí. Tenkrát se prostě umíralo moc,“ zmiňuje provozovatelka ke svému zázemí. „Když ale nechci, nemusím tu být. Mám byt v Podolí,“ podotýká. Zajímavostí je, že zase kousek od hřbitova.

Často se jí lidé během objednávek ptají, odkud přesně skákal bájný Šemík. „To ale neví ani pan doktor Nechvátal, a ten už zkoumá Vyšehrad dobrých šedesát let,“ usměje se Věra Švadlenová a jde obsloužit další dva hosty – bude to svařák a káva s vaječňákem. Vida, utekla další hodina, z kostelních věží se totiž parkem rozléhá jedna z příjemných melodií zvonohry, která vícehlasně odbíjí v každou celou až do 21 hodin. Šemíka tedy nevyřešíme, ale na jednoho koně ještě dneska narazím.

Procházím k průčelí kostela, před kterým je restaurace Rio’s proslavená za covidového lockdownu načapaným ministrem zdravotnictví Prymulou. Skrze okna jsou vidět uvnitř na stěnách spousty zrcadel ve zdobných zlacených rámech, tam bych se dnes nechtěl vidět. Dovnitř nezavítám. Mířím kolem prsaté busty Elišky Přemyslovny (vlevo) a zastřešené sochy svaté Ludmily (následně vpravo), kolem schodů dolů k Vltavě, do nejvzdálenější části areálu – pohledem od vstupní Táborské brány. Tady je ten kůň, tedy… Kde? Musím pořádně zaostřit pohled, abych zahlédnul jezdeckou sochu českého patrona, která byla tou původní ozdobou Václavského náměstí v Praze. Socha je utopená mezi stromy ve tmě.

Tady si dát sraz takzvaně „pod ocasem“, tak ideálně v rámci bojovky, baterky s sebou. Svatý Václav nedaleko letní scény, kde se přes prázdniny konají divadelní představení, kouká na Podskalí a dál do centra Prahy. Kolem sebe má nově záhony s lanovým plůtkem, přístup je k němu možný doslova jen k tlamě nebo k ocasu. Před pomínkem je vyhořelá svíčka. Po hradbách pomalu směřuju zpět. Takřka bez povšimnutí se dá horem přejít Cihelná brána, která má v tento okamžik kdesi pod nohama monumentální interiér s několika sloupy a slušnou ozvěnou.

Dalo by se toho projít ještě hodně, nebo také nic. Dá se tu chodit hodiny, také se dá být za pár minut zase venku. V čase kolem osmé jsou tu v nedělním večeru k potkání sem tam osamělý pár na procházce, běžkyně, muž se psem, táta běžící se synem… Vyšehrad se oproti pozdnímu odpoledni vylidnil. Zklidnil. V Praze tam venku za hradbami se zvedají osvícené věže kostelů, vpravo linie Nuselského mostu, po kterém líně přejíždějí auta.

Už je zima na ruce, je fajn mít s sebou v tomto období rukavice nebo aspoň kapsy. Vyhýbám se hospodě Na Hradbách, která je v létě vyhlášená obří zahrádkou, a vracím se pozvolna k Leopoldově a následně Táborské bráně. Myslím cestou na tajné sklepení, kde má být podle jedné z legend ukrytý zlatý poklad. Hlídá ho prý český lev s dvanácti lvíčaty. A kdyby české zemi hrozilo nebezpečí, zařve tak mocně, že se vyšehradská skála rozlomí, ze lvíčat se stanou mocní lvi a rozsápou všechny nepřátele.