Hlavní obsah

Matějovský vrátí do Semil zaniklý obor: textilní tiskárnu

Foto: Matějovský

Zdeněk Matějovský ve vstupní hale své firmy. Luxusní skleněné schodiště navrhovala Eva Jiřičná.

Reklama

20. 7. 2020 7:12

Semily bývaly v minulém století centrem textilního průmyslu. Textilky ve městě i okolí v 90. letech skončily, neustály globalizaci. Teď tu však tiskařská textilácká tradice znovu ožije.

Článek

Tiskárnu látek se v Semilech po letech chystá spustit místní podnikatel Zdeněk Matějovský, majitel stejnojmenné firmy na lůžkoviny a bytový textil. „Budeme kupovat digitální tiskařské stroje, jsme ve fázi jednání s dodavateli. Zatím si tisk zadáváme u externích firem, do budoucna si ale chceme látky potiskovat sami,“ říká Matějovský.

Do Semil se tak vrátí dávná tradice, která zanikla před deseti lety. Tehdy v Semilech zavřel své brány poslední výrobní podnik skupiny Hybler Textil, nástupce někdejší Kolory Semily, za socialismu jednoho z největší textilních podniků v zemi. K textilní tiskařině se teď chce vrátit firma, kterou v textiláckém městě za 30 let od nuly vybudoval místní seflmademan.

Od globalizace k lokalizaci

Firma Matějovský prodává své výrobky v Česku, na Slovensku, v Maďarsku, Chorvatsku či Slovinsku. Zhruba 55 procent jejího obratu dělá ložní povlečení. Kromě toho Matějovský prodává další textil do domácnosti - od utěrek přes pleny až po záclony.

Třicet let stará firma přímo zaměstnává jen dvacet vlastních lidí. Ve vlastní režii totiž své výrobky pouze šije. Všechny předcházející výrobní operace si objednává u dodavatelů v Česku i v zahraničí. To se týká i potisku.

„Celkem pro nás u dodavatelů po celé Evropě pracuje asi tisíc lidí. Něco bereme ze Španělska, něco z Portugalska, z Itálie, z Německa, z Turecka…“ vypočítává Matějovský. U specializovaného výrobce v zahraničí si nechá utkat látku, u dalších ji nechá bílit, upravovat, tisknout. Polštáře a cíchy si pak Matějovský šije zčásti pod vlastní střechou - v areálu, který před deseti lety otevřel na okraji Semil. A zčásti u dalších dodavatelů.

Matějovský teď chce alespoň zčásti zajišťovat vlastními silami i tiskařskou výrobu. Nová semilská tiskárna by se měla rozjet v příštím roce. Má zajistit materiál pro povlečení značky Matějovský z 50 až 60 procent.

„Není složité koupit tiskařskou mašinu. Máme i výrobní prostory, nedávno jsme firemní areál rozšířili o dvě nové haly. Složité ale je zorganizovat a dobře připravit celý navazující výrobní proces. A hlavně sehnat pracovní síly,“ říká 60letý byznysmen, jeden z mála, který drží v Česku při životě více než staletou silnou textiláckou tradici. O zaměstnance prý je nouze i v době rozjíždějící se krize.

Foto: Matějovský

Firemní showroom v Semilech

Jakou bude mít jeho tiskárna produkci, zatím nechce odhadovat: „Záleží právě na tom, kolik seženeme švadlen. To je to, co nás limituje. Digitální mašina je schopná chrlit miliony metrů látek, ale musíme být schopni je zpracovat, to je pro nás teď hlavní problém. Uvažujeme i o tom, jestli by se dal pořídit nějaký šicí automat,“ líčí semilský podnikatel.

Práci švadlen u ložního prádla ale stroj úplně nahradit nedokáže. Složitější operace - jako třeba všívání zipů - automaty v lidské kvalitě nezvládají. Matějovský tuší, že v Semilech dost schopných šiček nenajde, takže bude muset vlastní potištěný materiál zpracovávat v externích dílnách na dalších místech v České republice.

Návrat na místo činu

Tiskárna firmy Matějovský obnoví na Semilsku tradiční výrobu, která tu na přelomu tisíciletí zanikla. „ I pro nás to bude zlom, vrátíme výrobu tam, kde jsme s ní začínali,“ říká majitel.

Ještě počátkem 90. let v Čechách fungovala textilních tiskáren celá řada. Fabriky byly sdruženy do koncernových podniků jako byla semilská Kolora, Tiba či Texlen. Chrlily ročně stovky kilometrů látek pro tuzemský i zahraniční trh.

Po privatizaci prakticky všichni domácí výrobci skončili, neustáli tlak levného asijského dovozu. S textilkami zaniklo učňovské a odborné školství či výroba textilních strojů, kdysi další silná stránka československého průmyslu.

Podle Matějovského byla smrt domácího textilnictví zbytečná. Velké fabriky dojely na to, že se nedokázaly adaptovat na nové podmínky. Jeho vlastní firma nabízí přesně opačný příběh.

Zdeněk Matějovský vstoupil do textilní branže jako ryzí amatér v roce 1990, když s tehdejší přítelkyní začali šít povlečení doma, na koleně. S prvními výrobky osobně objížděl obchodní domy. Postupně zvedal produkci a začal si objednávat materiál ve větších objemech u textilek v okolí. Časem firma začala s vlastními návrhy vzorů, které si zadávala u místních firem.

„Tisknout podle našich návrhů jsme začínali právě tady v Semilech,“ vzpomíná Matějovský. „Odebírali jsme také z Tiby, z Texlenu, od Hyblera z fabriky v Železné Brodě. Koncem 90. let jsem od nich už bral statisíce metrů, byla doba, kdy jsem závod v Železném Brodě prakticky sám živil. Dneska jsou z té fabriky bohužel supermarkety.“

Domácí textilky se v 90. letech většinou vracely v restitucích do rukou potomků někdejších majitelů, část se privatizovala v kuponovce. Noví vlastníci je ale nedokázali dobře řídit, často neměli zkušenosti ani vztah k oboru. A zdědili přezaměstnané molochy nepřipravené na tržní prostředí.

„Bývalá Kolora jen tady v Řekách měla počátkem 90. let 1200 zaměstnanců, z toho ale jen 600 dělníků, zbytek byli technicko-hospodářští pracovníci. Měla vysoké režie, vysoké náklady, takže prodávala i za dvojnásobné ceny proti zahraniční konkurenci,“ vypráví Matějovský. Na sklonku minulého tisíciletí se obor dostal pod tlak globalizace a textilky až na pár výjimek své pozice neustály.

Matějovský tak definitivně začal nakupovat materiál v cizině. A nejen materiál. Například zboží pro firemní e-shop fotí už léta fotografické studio v Německu. Není levné, jedna fotka přijde firmu i na 300 eur. Ale splňuje to vysoké nároky na kvalitu, na které je firma Matějovský od počátku postavená.

Vlastní jméno zavazuje

„Firma má mé jméno, to zavazuje. Donutilo mne to dbát, abych se za naši produkci nemusel stydět. Je v tom i kus ješitnosti, že chcete své jméno spojit s kvalitou, luxusem,“ říká. Nikdy prý neuvažoval o tom, že by sáhl po značce, která zní cizokrajně, tak jako to udělal jiný český úspěšný selfmademan Petr Hendrych. Ten počátkem 90. let svou vznikající oděvní firmu nazval „Pietro Filipi“. Matějovský však zvolil image české rodinné firmy. Časem se to vyplatilo, čeští zákazníci postupně začali v místním původu vidět hodnotu.

Matějovský od počátku do oboru vstupoval s tím, že chce dělat kvalitní povlečení, takové, jaké viděl v zahraničních hotelích, když se po pádu socialismu s přítelkyní poprvé dostali „na Západ.“ Nepouštěl se do cenových válek, jeho cílem byl náročný a movitější zákazník.

V 90. letech si jeho zboží brali prodejci v malém počtu, jen jako luxusní doplněk běžné levnější nabídky. „Říkali, že jsem dražší, ale že si naše povlečení lidé kupují jako dárek, na svatbu, k výročím… A tohle se někdy po minulé krizi úplně otočilo. V posledních deseti letech poptávka po kvalitním zboží stoupá. Takže naše firma vlastně celých těch 30 let, co je na trhu, pomalu roste,“ říká Matějovský.

Orientace na náročného klienta se mu vyplatila už při minulé krizi. Zatímco prodej bytového textilu v Evropě po roce 2008 klesl podle statistik o 50 až 60 procent, firma Matějovský zaznamenala jen zhruba 20procentní propad.

Koronavirový zásah necítí

Podobně letos její prodeje zatím nijak dramaticky neovlivnila ani koronavirová krize. Tři čtvrtiny zboží dnes Matějovský prodá po internetu, takže firemní e-shop vyrovnal i ztráty z kamenných obchodů nuceně zavřených během nouzového stavu. „Bohatý člověk na své potřeby vždycky víceméně má,“ říká Matějovský. „Proto trh s luxusnějším zbožím při krizích podléhá výkyvům méně než běžná spotřební produkce.“

Foto: Matějovský

Motiv Krtečka Zdeňka Millera je nejoblíbenějším vzorem pro dětské povlečení už mnoho let.

Matějovský míří do luxusního segmentu jednak kvalitními materiály, jednak originálními vzory. Část jich dělá v licencích, ať už jde o dětské motivy ze známých filmů, nebo o povlečení pro dospělé od renomovaných návrhářů. Prodejním šlágrem posledního roku je zboží s motivy od Blanky Matragi.

„Paní Matragi nás v prodeji velmi posunula a pomohlo to i jí – dostala se do nové vrstvy zákazníků,“ říká Matějovský. Dobře se ale podle něj prodává i povlečení navrhované malířkou Kateřinou Bohušíkovou. „Mně se velmi líbí její obrazy, takže jsme to zkusili, prodáváme ji asi měsíc a jde to velmi dobře,“ pochvaluje si.

Matějovský je typický selfmademan, má vystudované gymnázium a o textilu, ekonomice či marketingu nevěděl před 30 lety skoro nic. „Dneska bych o textilu mohl přednášet na vysoké,“ směje se. Jeho nástupkyně, jíž se má stát nejmladší dcera, už na tom bude jinak – studuje marketing. Otec se už dnes těší, že do firmy přinese nové impulsy a nápady. Sám prý má pocit, že podniku, který 20 let vedl sám a teprve v posledních 10 letech se o práci dělí s najatou ředitelkou, už není schopen dávat dost nových nápadů a tvůrčí energie.

Foto: Matějovský

Zdeněk Matějovský ukazuje jednu ze svých rarit. Jubilejní známky Československa z roku 1928 bude vystavovat v Národním muzeu.

Známky a povlečení

Až dcera rodinnou firmu posílí, bude mít zakladatel Matějovský alespoň víc času na svůj celoživotní koníček, filatelii. Sbírá známky předválečného Rakouska a Československa.

„Teď držíte v ruce milion korun,“ směje, když ukazuje jednu ze svých rarit – dva čtyřbloky československých známek, vydaných v roce 1928 k desátému jubileu samostatné republiky. „Tyhle známky mají jiné zoubkování než běžné, byly od začátku určené k reprezentačním účelům a po celé generace se předávaly mezi potomky jednoho bývalého ministra,“ líčí se stejným zaujetím, jako když mluví o tiskařských strojích nebo textilu.

Vyrobila vůbec filatelistova rodinná firma za těch 30 let, co je na trhu, povlečení s motivem známek, povlečení pro filatelisty? „Taky jsme to zkoušeli,“ směje se Matějovský. „Jenomže tenhle vzor neprochází u manželek. Ty totiž nesnášejí filatelii. Ani moje žena by si do povlečení se známkami nelehla, to by mě poslala spát do obýváku!“

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované