Článek
Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.
Hnutí ANO dalo volební kampani téma, to se mu musí nechat. Města a obce prý „sedí na penězích“. Ještě lépe „na miliardách“. A nejhorší v sezení je samozřejmě Praha. Ano, nejhorší, protože když se řekne, že někdo sedí na penězích, není to žádný neutrální popis reality, ale výčitka za těžký hřích.
Díky bohatství češtiny a šikovnosti Babišova hnutí se politici i média ocitli v jazykové pasti. Protože termín „sezení na penězích“ začal kolovat jako definice. A teprve po ní může následovat polemika a spor. Ale jak se chcete přít o známý fakt? Co je sporného na tom, jestli dvě plus dvě mají být čtyři?
Když se skutečnost nazve „sezením na penězích“, nezbývá prostor pro diskuzi, jestli je to dobře, nebo špatně. Bé je správně, všechno je jasné. Vyhrává ANO.
Realita je jako obvykle pestřejší. Většina radnic hospodaří - na rozdíl od vlády - v plusu, mívají přebytky, úspory, jedni s nimi zacházejí liknavěji, druzí prozíravěji, často je značná finanční rezerva nezbytností. Jako v Praze. Tohle všechno se samozřejmě do tří zapamatovatelných slov sbalit nedá - a proto od rána do večera slyšíme o sezení na penězích.
Ty peníze mimochodem patří těm městům, ne Aleně Schillerové. Takže jestli na nich radní chtějí sedět a šlapat si po štěstí i hlasech voličů, je to holt jejich právo. Stejně jako vás a vaše jmění může stát maximálně přemlouvat, ale nemůže ho zpod sedacích svalů čmajznout (dokud neuspořádá měnovou reformu).
Sugestivní rčení o „sezení na penězích“ pochází z dob, kdy se peníze, byly-li v domě, prý schovávaly i do skrýší v křeslech. Ze začátku na tom očividně nebylo nic špatného. Na penězích se nesedělo pro nic za nic, ale z dobrých důvodů. Nelibost se dostavila až později.
Sezení na penězích vyvolává samé záporné asociace. Křečkování. Syslení! Škudlení. Hamounění. Někdo se bojí pustit chlup a pravděpodobně je škrt, skrblík, lakomec. Společný jmenovatel toho všeho: je hloupý, protože kdyby na penězích neseděl, měl by se líp. A my všichni s ním - to v případě, že jde o veřejné peníze z radničních pokladen.
Když slyšíme, že někdo na penězích sedí, je to ještě horší, než kdyby se v nich topil. V obou případech cítíme, že se tu pokukuje po cizím majetku (i sezení na penězích předpokládá patřičnou úhlednou sumu, na kasičce pětikorun se sedí blbě). Ale zatímco „topení se v penězích“ vyjadřuje nejen závist, ale někdy i uznání, tak ten, kdo na penězích sedí, je především majetný trouba. Na něj si posvítíme!
Kdyby se jazyk kampaně zaměřil na to, že města se v penězích „topí“, až moc by to zavánělo útokem na bohatství a revolucí. Takhle ani ANO nemluví. Kdežto ukazovat prstem na ty, kdo na penězích „sedí“, ještě neobnáší společenský rozkol - ale zároveň identifikuje viníky. Měli by přestat s křečkováním a otevřít lidu plné obecní sýpky.
Kandidát ANO na primátora Prahy vystavuje po městě „trezor“ s magistrátem jakoby „nasyslenými“ penězi. Dá se v tom zaslechnout i podtón: Když všichni všechněm všechno dáme, tak budem všichni všechno mít dohromady. Ne konšelům - peníze Prahy patří Pražanům, pohleďte na ten nápis a radujte se!
Některé radnice skutečně s penězi nezacházejí, jak by měly (připomeňme třeba údiv, když se ukázalo, jaké sumy ležely u ruské Sberbank). Některé si neobratně nebo chytře dělají zásoby, zbytečně velké, i odpovídající. Shrnout to jako křečkování není výstižné, ale falešné.
Přesto zemí týden před volbami obchází strašidlo sezení na penězích. Nemohlo by, nebýt špatné pověsti opravdového šetření (a zdrženlivosti). A triumfu utrácení (a umožňování). Pardon, ne utrácení, správně se říká investic. Těch do našich lidí a pumpovaných přímo a hned.
