Článek
Pod názvem Šuplík vychází od roku 2023 jazyková a kulturní hlídka, kterou na Seznam Zprávách připravuje Jan Lipold. Protože slova jsou jen kapky deště.
Blíží se rozpočtový armagedon a vláda projídá naši budoucnost, zní z řad opozice. Jde o spojené metaforické nádoby. Jestli dřív nastane konec světa, anebo napřed umřeme hlady, na tom víceméně nezáleží. Metaforicky. V Poslanecké sněmovně.
Už nějakou dobu, minimálně od zatím posledních parlamentních voleb, ale pozorujeme, že katastrofická varování se míjejí účinkem. Přirovnávat ohlášený debakl státních financí k biblickému Armagedonu, kde nekajícné hříšníky ztrestá boží hněv, tam je to jasné. Tenhle typ strašení na české neznabohy neplatí. Armagedon je „pohádka“, takže ani dluh tisíc procent HDP nebude mít na vítězství dobra nad zlem žádný vliv. Víme, že žádný rozpočtový armagedon ve skutečnosti nenastane.
O trochu podrobnější zkoumání si říká to „projídání“. Což je naopak přízemní, až taková sedlácká metafora hrnce. Proč ale ani ta nedokáže přeložit opoziční poselství z čísel do sugestivní představy, že „nebude co jíst“? Kam se poděly hladové rozpočtové bouře? Proč voliči nevyjdou do ulic?
Protože teď je syté teď a projedená budoucnost je pořád budoucnost. Daleká, neurčitá, abstraktní. A i v projídání slyšíme „jídlo“, životní potřebu. Něco projíst zároveň znamená alespoň se hodně najíst. Důležité. Nějaké instinkty pračlověka, ukojit pocit hladu stůj co stůj a projedenou budoucnost u toho neřešit, pořád působí.
Projídání je kromě toho archaický, nenapravitelně zastaralý varovný prst. Máme přece životní úroveň, takže projíst zásoby je možné při dobývání severního pólu, ale rozhodně ne v prostředí, kde si proviant jdete dokoupit do samoobsluhy. Ještě líp, objednáte na e-shopu ke dveřím. Projedení něčeho, přítomnosti ani budoucnosti, do téhle kultury vůbec nepasuje. Je vlastně vyloučené.
Projíst něco se nebere ani jako neslušnost, ani jako stav zoufalství. Jsme najedeni, asi i dobře, a to není vůbec málo.
Samozřejmě, opozice by mohla zkusit říkat, že nemáme budoucnost „propít“. Sice by u toho naskakovaly asociace s prochlastanou výplatou a propitým majetkem, znělo by to naléhavěji než „projíst“, ale také dost přitaženě za vlasy, zvlášť v zemi se špičkovou spotřebou alkoholu na obyvatele. Ani tudy cesta ke znázornění krajně nezodpovědné rozpočtové politiky nevede.
Více k tématu:
Fixace na přítomnost a zaplašení budoucnosti odpovídají dominantní soudobé filozofii, kterou je něco jako epikureismus na steroidech. Epikurejci vzývali radost ze života, umění uspokojovat své potřeby. Žádné škrty, žádná askeze. „Počátek a kořen všeho dobra je slast žaludku; i moudrost a vyšší projevy života na ní závisí.“ Předkonzumní myslitelé zároveň zavrhovali nestřídmost a bažení po marnivých požitcích - ale z toho už je v 21. století s jeho možnostmi jen nenápadná sofistická poznámka pod čarou.
Rčení „užívej dne“ se vykládá spíš tak, jako by jeho druhou částí bylo „po nás potopa“. To není jen popis přístupu, jaký má vláda k důchodovému systému nebo státnímu dluhu. To je mainstream uvažování o nepodstatné společné budoucnosti. Která prostě „nastane“. A nemá cenu si kvůli ní dělat násilí například tím, že nevykácíme všechny stromy, co rostou kolem, jako kdysi své potřeby uspokojující obyvatelé Velikonočního ostrova. (I tohle má být metafora, pozn. red. Šuplíku.)
Čelit budoucnosti podle epikurejců na steroidech nedává smysl. Jako alarm před tím, co se může stát, proto líp než „projedená budoucnost“ asi zafunguje „dluhová brzda“. Ta se sice také sešlapuje až kdesi v budoucím čase (když dluh dosáhne 55 procent HDP, musí vláda začít škrtat), ale zároveň zní přítomně a současně.
Že se blíží brzda, zpomalení a omezení, to by v jazyce plném zrychlení, tempa, nakopávání a umožňování mohlo přece jen znázornit opravdovou hrozbu. Vždyť brzdění, ubírání, se bere jako nežádoucí úkaz, protiklad rozvoje. To je ale nedorozumění. „Brzdění“ dokonce nepřekáží ani té žádoucí „slasti žaludku“. Vážně.
