Že je gay, farář poprvé přiznal během kázání. Církev ho odsunula z Česka

Při vstupu do Husova sboru v pražských Vršovicích upoutá návštěvníka nezvyklý detail. Prostoru dominuje mohutný dřevěný kříž, Ježíšovi na něm ale okolo krku splývá duhová šála.

Mohlo by se zdát, že shlíží na tři muže, kteří sedí na židlích pod krucifixem. Všichni jsou součástí církve, zároveň ale otevřeně mluví o identitě, která v náboženském prostředí stále bývá spíše výjimkou než normou. Sešli se, aby debatovali o tom, jaké je být queer duchovním.

„Říct, že homosexualita je hřích, je ten nejnebezpečnější mýtus, který tady může být, který ničí lidské životy,“ varuje farář David Čechovský.

Mluví přitom i z vlastní zkušenosti s obdobím, kdy se víra, jeho identita a očekávání okolí dostaly do hlubokého konfliktu.

„Během několika měsíců jsem se dostal do takového vnitřního napětí, kdy se mi doslova zhroutil svět, pro který jsem žil, který jsem měl a ve kterém jsem byl šťastný. Všechno se zhroutilo a mě to vedlo až k pokusu o sebevraždu,“ popisuje.

Podobně o těžkém hledání své cesty mluví i farář Českobratrské církve evangelické Richard F. Vlasák. „Chce se vám to všechno zabalit a říkáte si: proč už to nikdo neslyší, proč tady není nikdo pro mě, proč tady není ten, kterému se všude říká cesta, pravda, život. Proč tady není ten, kdo by mě měl rád takového, jaký jsem. V takové chvíli jsme opravdu všichni hrozně sami,“ podotýká.

K přijetí sebe sama došel po dlouhé cestě, na níž se musel vyrovnávat s šikanou, předsudky i odmítáním – a to často i ze strany těch nejbližších.

Jejich coming out, tedy přiznání vlastní sexuální identity, měl různé podoby, jedno ale sdílejí všichni: nebyl snadný.

Davida Čechovského napadlo promluvit o své orientaci nečekaně, přímo během kázání. „Způsobilo to zašumění v kostele, nebylo to plánované,“ říká dnes už s úsměvem.

„Já jsem o tom nepřemýšlel jako o nějaké úlevě. Potřeboval jsem jenom podtrhnout vše, co jsem říkal v tom kázání. A podtrhl jsem to sebou,“ dodává vysvěcený římskokatolický kněz, který později přešel do Starokatolické církve.

Reakce ale přišla tvrdá a pro něj šokující. Ztratil možnost zpovídat i kázat a dostal pokyn odejít do zahraničí, aby „nebyl na očích“.

Vyústilo to v jeho odchod do civilního života, mimo církev. Až později se přidal ke Starokatolické církvi. Právě tam byl podle svých slov přijat s otevřenou náručí.

Břetislav T. Karal je jáhen v církvi československé husitské, tedy pomocný duchovní v církevní službě. I on s „vyoutováním“ dlouho otálel.

Nejdříve se svěřil faráři, kterému dělal tajemníka. „Řekl mi na to: ,A co?‘ Pomodlili jsme se zdrávas, dali jsme si panáka a bylo to dobrý,“ vzpomíná.

Mnohem těžší pro něj bylo říct to rodině. Sepsal jim čtyřstránkový dopis, ve kterém jim otevřeně popsal svou situaci. „Bylo to nejdelších deset minut mého života. Pocitově to trvalo dva dny,“ říká o čekání na jejich reakci. Nakonec ale přišlo přijetí.

Richard F. Vlasák zažil naopak odmítnutí – od jednoho z nejbližších členů rodiny. Přesto říká, že mu tato zkušenost dnes pomáhá v práci s druhými. „Každá bolest je dobrá k tomu, abych chápal bolest ostatních. Myslím si, že to je moje úloha.“

Všichni tři muži se shodují, že se na ně často obracejí zejména mladí lidé, kteří hledají sami sebe a potřebují v tom oporu. „Nejsem tady jen pro LGBT, jsem tady pro všechny. Ale samozřejmě ta osobní zkušenost je určující pro život člověka,“ domnívá se David Čechovský.

Zároveň dodává, že považuje za svůj závazek dělat maximum pro bourání mýtu, že homosexualita je „proti církvi“.

Podobně to vnímá Břetislav Karal. „Prali jsme se se sebepřijetím, máme trochu větší pochopení pro trable, když se lidé s něčím perou, nemusí to být toto téma.“

„Rád bych, aby jednou nastala doba, kdy nebudeme řešit, kdo je kdo, ale že je to člověk,“ uzavírá Richard Vlasák.

Debata vznikla v rámci multižánrového festivalu V barvách duhy, moderovala ji novinářka Renata Kalenská z Deníku N. Festival vyvrcholí v neděli 17. května u příležitosti Mezinárodního dne proti homofobii, bifobii a transfobii (IDAHOBIT), zakončí ho ekumenická bohoslužba v Husově sboru ve Vršovicích.