Hlavní obsah

Privatizace? Debata o uspokojování společnosti se změnila na to, kdo byl víc okraden, říká novinářka Klímová

Novinářka Jana Klímová o privatizaci, velkých byznysových kauzách, PPF i Andreji Babišovi. (Video: Tomáš Svoboda, Vojtěch Veškrna, Seznam.cz)

7. 11. 13:00

Podle některých to byl velký úspěch, který se zapíše do učebnic ekonomie. Kritici privatizace však namítají, že zemi si za nejasných pravidel rozdělila skupina mocných a běžní občané často naletěli podvodníkům. Privatizace státního majetku v devadesátých letech budí emoce do dnešních dní. Novinářka Jana Klímová z Hospodářských novin v rozhovoru mluví nejen o kuponech a odstátnění majetku. Popisuje i neochotu předních českých miliardářů čelit otázkám novinářů.

Článek

Když řeknu dva pojmy: 90. léta a privatizace – co Vás napadne?

Jako první mě určitě napadne kuponová privatizace, protože to byla obrovská věc, která byla dost výjimečná v rámci střední Evropy. Od začátku byly velké debaty, jestli jít touto cestou, nebo jestli zapojit přímé investory. Myslím si, že z politického i sociální důvodu se rozhodlo, že se to národní bohatství a majetek této země dá do rukou lidí. Bylo to strašně zajímavé rozhodování, bylo zajímavé to pozorovat a slyšet ty argumenty. To mluvíme o úplném začátku po roce 1990. Potom se to začalo měnit ve smyslu různých podvodů, kdy se do kuponové privatizace vložily investiční fondy, a ta debata o uspokojování společnosti a všech lidí se změnila na to, kdo byl víc okraden.

Lze privatizaci nazvat úspěchem? Nebo to šlo udělat jinak, lépe?

Myslím si, že do dneška asi není jednotný názor na to, zda kuponová privatizace ano, nebo ne. Já osobně si myslím, že to bylo správné rozhodnutí, které vedlo k rychlému odstátnění majetku a určitému pocitu, že společnost se podílí na zásadních změnách toho státu. Minimálně to úspěch byl.

Když se podíváme na Slovensko, které po rozpadu Československa ustoupilo od druhé vlny kuponové privatizace, tak vidíme, že majetek skončil později v rukou pozdějších oligarchů. Ne všechny ty společnosti, které tam skoupily majetek, se k němu dostaly nějakým voňavým způsobem. V České republice bylo několik úspěšných privatizací, třeba Škodovka v Mladé Boleslavi. Ta nebyla v kuponové privatizaci, ta se vyjmula a to bylo určitě správné rozhodnutí. Špatně byla ta teze prosazovaná dneska bychom řekli „starou ODS“ kolem Václava Klause, že musí být co nejméně regulace. To se promítalo i do velmi pomalého přijímání zákonů, které regulovaly kapitálový trh. Tím vzniklo podle mě zbytečně moc tunelování prostřednictvím různých investičních fondů. Ať to byl Viktor Kožený, dnes odsouzený podvodník, za nímž se táhne ztráta majetku za 10 miliard. Tohle bylo určitě špatně, ono je to tak asi vždycky. Nemůžeme být naivní, že při transformaci ekonomiky je všechno ideální, ale zpoždění legislativy za privatizací byla chyba.

Když použiji argument kritiků, že privatizace byla úspěšná jen pro hrstku vyvolených, mají ti kritici pravdu?

Záleží, jak se to vezme. Určitě bychom našli z kuponové privatizace řadu lidí, kteří vydělali díky kuponům, spousta lidí zase nevydělala nic. Dobře, přišli o tisícovku, kolik stál ten kupon, což není zase tolik. Spíš při těch dalších vlnách přišli o potenciální majetek, který mohli mít a získaly jej ty fondy. Přemýšlím, jak by se to dalo udělat jinak. Jednu tezi razil Miloš Zeman v době sociální demokracie, že budou jakési zaměstnanecké akcie, ale to by nefungovalo. Ten majetek musí mít konkrétního vlastníka. To, že někdo je schopnější než jiný, tak je. Jsou lidé, kteří jsou všehoschopní, a to je otázka, zda správně funguje justice a jestli jsme dokázali potrestat ty, kteří se k tomu dostali neprávem. Tady si myslím, že je velký dluh z minulosti.

Jestli vydělala hrstka vyvolených? Vyprofilovali se tu nejbohatší lidé typu Petr Kellner a PPF – První privatizační fond. Československá skupina Penta, která také vznikla díky skupování podniků. Samozřejmě také Andrej Babiš, který začínal na Slovensku, ale to nebyla kuponová privatizace. Jsou lidé, kteří byli ve správný čas na správném místě. Nespravedlivé samozřejmě je, pokud měl někdo výhodu v přístupu k bankám. Takové ty „kamarádšofty“, komu půjčovala dnes už dávno zkrachovalá Investiční a poštovní banka – IPB. Tam ty osobní vazby hrály velkou roli a to je ta nespravedlnost, kdy někteří lidé měli lepší podmínky než ostatní. Obávám se, že takhle to funguje bohužel všude a je to otázka následného trestu, který také nebyl ideální.

Když Vám řeknu spojení Mostecká uhelná. Co se Vám vybaví?

Je to jeden z nejdéle se táhnoucích případů divoké privatizace. Ten případ začal před více než dvaceti lety. Můžeme říct, že to dění a skupování akcií začalo někdy v roce 1996 nebo 1997. To je už 22 let. Je to také jedna z mála privatizačních kauz, která byla rozsouzena dříve v zahraničí než v ČR. Je to jeden z největších případů, alespoň ze švýcarské strany, prokázání praní špinavých peněz. Je to také příklad toho, že když měl proti sobě stát chytré podnikatele, kteří si dokázali najít vazby na veřejnou správu a ten stát přetlačili, tak stát, Fond národního majetku, ministerstva nebo úředníci nebyli schopní zabojovat o majetek.

Byla to slabost státu nebo to mohl být záměr, který se někomu zkrátka hodil?

Určitě to byla kombinace, že stát nebyl schopný si uchránit svůj majetek, ale měl proti sobě alespoň podle švýcarského rozsudku manažery, kteří páchali podvod. A ten byl velmi sofistikovaný. Manažeři Mostecké uhelné do poslední chvíle tvrdili, že mluví pravdu, nepáchají nic skrytého, neskupují skrytě akcie Mostecké uhelné za její vlastní peníze. Když se podívám, jak jsme o tom tehdy psali, tak ještě před dokončením privatizace státního podílu stát začal bít na poplach, že ztrácí většinový podíl. Manažeři ještě v roce 1998 tvrdili, že k žádnému skupování nedochází. Vyhrožovali trestními oznámeními na vládu nebo na zástupce státu a opravdu nebylo jednoduché se k tomu dostat. Ani stát, který tam měl téměř poloviční podíl, nebyl schopen se dostat k dokumentům své vlastní firmy v té době.

Jednal tehdy stát jako řádný hospodář?

My samozřejmě nevidíme do hlav těch lidí a nevíme, co skutečně věděli o tom akcionáři. Minimálně než to došlo do situace, kdy v roce 1999, když už ale vláda věděla, že má ve firmě majoritního akcionáře, tak si nemyslím, že stát jednal jako dobrý hospodář. Fond národního majetku upozorňoval v roce 1997 a 1998 na to, že v Mostecké uhelné se něco děje, že se tam skupují akcie. Jedinou politickou reakcí bylo, že část ČSSD začala tlačit na odvolání tehdejšího šéfa Fondu národního majetku s tím, že poškozuje vládu, stát, tu společnost a ekonomiku vůbec.

Před soudem stojí manažeři těch společností, ale neměla policie prošetřovat i to politické zastoupení z té doby?

Kde není žalobce, není soudce. Nevím, kdo by měl dnes v ruce dostatek důkazů na to, aby mohl žalovat vládu. Nesmíme zapomínat na to, že minimálně v českém procesu je teď před soudem v Praze společně s manažery Mostecké uhelné také bývalý náměstek ministerstva průmyslu a obchodu, který je obviněn a obžalován z možné korupce, takže částečně tu ta zodpovědnost je.

Jak těžké je psát o velkých byznysových kauzách a jejich napojení na politiku nebo o tzv. oligarchizaci? Je to dnes těžší?

Je tu velký rozdíl – média jsou z velké části v rukou významných podnikatelů, to tu v 90. letech nebylo. Byly tu silné noviny MF Dnes a Lidové noviny, které byly v rukou německého vydavatelství. Vlastnili je lidé, kteří se živili vydáváním novin a neměli podnikatelský zájem ve veřejném prostoru v České republice. To se samozřejmě změnilo. Jestliže někdo utratí miliardy, aby si koupil noviny, tak lze předpokládat, že chce mít určitý vliv na to, co bude vycházet. Bohužel tu ale funguje i určitá autocenzura těch novinářů samotných, že se jim nechce psát o svém majiteli. To je jeden rozdíl, noviny jsou na tom vlastnicky úplně jinak, než byly předtím.

Na druhou stranu, když děláte kauzu s podezřením na něco nezákonného, tak ta rizika, která novinář podstupuje dnes, jsou stále stejná. Ti lidé v byznysu nejsou politici. Nemůžete apelovat na jejich povinnost zpovídat se veřejnosti z toho, co dělají. Oni trochu tahají za ten silnější konec, je to obchod a podle nich vám do něj nic není. Můžete si podat žádost podle zákona 106, ale to můžete jen u státních firem a i tam se o to novináři stále soudí, zda to je, nebo není možné. A samozřejmě jsou ty firmy bohatší, mají lepší právníky než v 90. letech, a nesete tak riziko, že se můžete dostat do vážného právního sporu. Na druhou stranu jsme v době, kdy lze spoustu věcí dohledat na internetu, sehnat lidi na mobilním telefonu, což je rozdíl oproti práci v 90. letech. Spoustu věcí dohledáte v obchodním rejstříku. Média prošla odtučňovací kúrou v době krize po roce 2009 a redakce se zeštíhlovaly i s nástupem internetových portálů. Novináři, kteří se mohou soustředit na byznysové kauzy a pátrací žurnalistiku, to mají těžší i právě proto, že ty redakce jsou menší.

Jsou velcí hráči byznysu novinářům přístupní?

Záleží, na co se jich jdete zeptat. Pokud se budete ptát, čím to je, že jsou tak úspěšní, tak většina přístupná je. Pokud ale řešíte nějakou kauzu, že ta firma dělá něco, co by neměla, tak asi nikdo není přístupný. Ale záleží, pokud je ten člověk normální, tak vám to chce vysvětlit. Když si vezmeme největší soukromou skupinu PPF, tak Petra Kellnera si nemůžete ani vyfotit. Poslední rozhovor dal novinářům před sedmi lety. Jako byznysmen býval dostupný Andrej Babiš, který si všechno vždycky dělal sám, takže si i vše komunikoval sám. Je to spíše těžší se k nim dostat. Obzvláště v momentě, pokud po nich chcete něco nepříjemného.

Jak změnil práci novinářů Andrej Babiš a jeho možný střet zájmů – politika, byznys a média?

Je to úplně nový fenomén. Vstup Andreje Babiše do politiky s jeho obrovským byznysem, kdy Agrofert je podle obratu jedna z největších firem v zemi a je ekonomicky široce rozkročená, to tady do té doby nebylo. Vznikl obrovský střet zájmů. Od roku 2013, kdy Andrej Babiš a jeho hnutí bylo druhé ve volbách a vstoupilo do vlády, až do začátku roku 2017 byl Andrej Babiš několik let akcionář Agrofertu, zároveň ministrem financí a vlastníkem největšího novinového vydavatelství v zemi. To je úplně nová situace a mělo to obrovský dopad na novinařinu. Bylo by nenormální, kdyby to novináři nesledovali, ale na druhou stranu to vyřadilo jedno velké vydavatelství.

A zvládli to novináři? Nehledali někteří novináři sebemenší chybu na Babišovi a nevedli s ním někdy svoje osobní spory? Nevedlo to až k situaci, kdy dnes projdou Babišovi věci, které by třeba před lety vedly k rezignaci celé vlády?

To, že jsme hledali každou chybu, je naprosto v pořádku. V momentě, kdy se z něj stal politik s obrovským střetem zájmů, který podle mě přetrvává, tak není možné tyto věci nesledovat. Je to úloha novinářů sledovat kroky politiků a ověřovat, když něco není, jak by mělo být. Je možné, že si někdo vyřizuje osobní účty, ale nemyslím si, že by to překračovalo nějaké hranice. To samé bych mohla říci o Andreji Babišovi, on je dost impulzivní, že on sám to někdy převede do osobní roviny. Myslím, že v jakékoliv jiné zemi, kdyby se stalo to, co se stalo u nás, že by se takový byznysmen stal ministrem financí a premiérem, by se novináři chovali úplně stejně.

Doporučené