Článek
Kde končí Evropa a kde začíná Asie, to už dnes není otázka jen pro politiky nebo geografy.
Klidně by se tímto problémem mohli v historicky krátké době začít zaobírat i fotbaloví funkcionáři. Rusové totiž pátrali a možná ještě pátrají po tom, jak obejít okolním světem uvalené sankce.
Na serveru Bolnews vyšla v úterý zpráva hovořící o tom, že Ruská fotbalová federace velmi vážně uvažuje o přesídlení pod křídla Asijské fotbalové konfederace (AFC). UEFA a FIFA totiž, byť velmi váhavě, ruské fotbalisty po zločinném útoku Ruské federace na Ukrajinu vyloučily ze všech svých soutěží. Jak klubových, tak reprezentačních.
Rusové si možná chvíli říkali, že AFC k nim v tomto ohledu bude milosrdnější a dovolí jim hrát všechny dostupné soutěže. Přece jen poměrně velká část zemí asijského kontinentu nezaujala k Rusku po přepadení Ukrajiny vyloženě negativní postoj a především obchody běží v mnoha případech neztenčeným tempem.
Ale na druhé straně alespoň v téhle věci zůstávají představitelé ruského fotbalu, když ne nohama, tak aspoň špičkami na zemi. Vědí dobře, že přechod do asijské fotbalové rodiny by byl velmi složitý. Nulové koeficienty, celá řada zemí zaškatulkována v rodině nepřátel, méně peněz než v Evropě, ztráta prestiže. To není vábná představa.
Sankce co nejdéle
Je samozřejmě otázkou, kdy dospěje válka na Ukrajině ke konci a hlavně co bude následovat po ní. Nejsem politolog, to ani v nejmenším, ale dle mého názoru by sankce ze strany „Západu“ měly fungovat co nejdelší dobu. A týká se to i těch ryze sportovních. Mistrovství světa a Evropy, Ligu mistrů i další soutěže si bez ruských mužstev ještě nějakých pár sezon dovedu představit. Tak se uvažované kličce ruských bafuňářů do Asie ani nedivím.
Ale když přijmeme hypotézu, že by se něco podobného mohlo stát, ohlasy by na asijské straně byly rozhodně velmi rozmanité. Pokud se budeme bavit ryze o kvalifikaci na mistrovství světa, což je teď žhavé téma, do budoucna by s účastí Rusů měly určitě velké problémy nejsilnější asociace asijského světadílu. Co si budeme povídat, Korea či Japonsko jsou v podstatě stálými postupujícími na vrcholný turnaj (a zároveň velkými americkými spojenci), stejně se v posledních letech může tvářit i Saúdská Arábie a nedosti na tom, ve hře je i Austrálie. A nikdo asi nechce na přehledně rozděleném smetišti přivítat dalšího silného kohouta.
À propos, Austrálie. Ta udělala podobnou zkušenost s přesídlením do jiné kontinentální federace, ovšem nikoli z politických důvodů. Dlouho hrála pochopitelně australskou a oceánskou kvalifikaci, kde byla s přehledem neotřesitelnou jedničkou. Jenže přečasto se „Kangaroos“ na světový šampionát nedostali, protože museli hrát ještě baráž, v níž většinou čekal první přímo nepostupující z jihoamerické kvalifikace. Proto se Australané velmi snažili o změnu statutu a od roku 2006 fotbalově patří k Asii. Podobnou cestou šel i Kazachstán. Ten ovšem právě z lůna asijské federace prchl relativně nedávno do evropského náručí.
Z čehož je patrno, že pohled na glóbus vskutku mate. Opravdu zní poněkud divně, že jedete hrát kvalifikační zápas pro mistrovství Evropy do Arménie či Ázerbájdžánu, o Kazachstánu už šla řeč. O utkání posledního evropského šampionátu v Baku ani nemluvě. Přitom třeba Turkmenistán nebo Uzbekistán usilují o asijské body. Není jednoduché se v tom vyznat…
Pokud bychom hledali průkopníka v disciplíně stěhování se na jiný fotbalový kontinent, nemůžeme minout Izrael. Ovšem v tomto případě jde o věc výsostně politickou. Židovský stát, z dnešního pohledu poněkud kuriózně, patří k zakládajícím členům AFC, tedy Asijské fotbalové konfederace, na konci čtyřicátých let minulého století ještě pod jménem Britský mandát Palestina. Jenže arabští sousedé nebyli, mírně řečeno, zrovna nadšeni nutností nastupovat proti reprezentaci s Davidovou hvězdou ve znaku. Do stavu ad absurdum situace došla během kvalifikačních bojů pro účast na mistrovství světa v roce 1958. Tehdy hrávaly africké a asijské země ještě ve společné předturnajové fázi. V prvním kole se měl Izrael utkat s Tureckem. Jenomže Turkům se nelíbilo, že nejsou zařazeni do evropské části (jakkoli absolutní většina Turecka leží v Asii) a proti Izraelcům nenastoupili. Čili následoval postup izraelského výběru a v další fázi čekala Indonésie. Její fotbaloví představitelé žádali, aby se zápas s Izraelem hrál na neutrální půdě. Když neuspěli, tak se rozhodli, vedeni příkladem Turků, proti soupeři vůbec nenastoupit a Izraelci se mohli připravovat na finálové klání o postup se Súdánem. Jenomže Súdán je zemí s velkým počtem muslimského obyvatelstva. Tudíž se cítil být vázán rozhodnutím vedení Ligy arabských zemí, které znělo: nenastupovat proti žádnému izraelskému týmu.
Náboženství a politika zválcovaly sport na první dobrou, čehož výsledkem bylo, že izraelští fotbalisté postoupili na největší světový turnaj bez toho, že by vůbec kopli do míče. Tato výsada byla doposavad vyhrazena jen obhájcům titulu a pořadateli závěrečného turnaje.
Jak to bude s ruským fotbalem, to je ve hvězdách. Zatímco tamní fotbalisté a trenéři plivají na Poláky, kteří proti nim odmítli v baráži nastoupit, mnozí jejich ukrajinští kolegové bojují a umírají kvůli ruské agresi.
To se ale vcelku pochopitelně nelíbilo šéfům FIFA, takovýto precedens nechtěli dopustit, a proto po poměrně složitém hledání vytáhli z klobouku Wales, který se ze skupiny na šampionát neprobojoval, a dali mu ještě jednu možnost. Velšané ji využili, doma i venku dokázali zvítězit 2:0 a mohli se vydat do Švédska, kde mimo jiné narazili i na reprezentaci Československa.
Přes veškeré potíže zůstával Izrael stále ještě členem organizace, kterou spoluzakládal. Dokonce v roce 1964 hostil závěrečné boje Asijského poháru. A nedosti na tom. V poněkud klidnějších časech se mu podařilo v roce 1970 premiérově probojovat na mistrovství světa. A nebylo to úplně marné vystoupení – remíza se Švédskem 1:1, další plichta 0:0 s pozdějším finalistou Itálií, porážka s Uruguayí. Jediným vstřeleným gólem na tomto klání se vepsal do izraelské historie Mordechaj Spiegler.
Ovšem v roce 1976 byl Izrael z politických důvodů z AFC vyloučen a musel hledat jiné cesty, jak nebýt odstřižen od velkého fotbalového světa. Pro MS 1982 hrál evropskou kvalifikaci, o účast na dvou následujících turnajích se snažil v části oceánské. V roce 1991 povolila UEFA účast izraelských klubů v pohárových soutěžích a o tři roky později se izraelský fotbalový svaz stal plnohodnotným členem Evropské fotbalové federace. Historická paralela se čtyřicetiletým blouděním lidu Mojžíšova po poušti naštěstí nebyla okopírována dokonale.
Jak to bude s ruským fotbalem, to je ve hvězdách. Zatímco se tamní fotbalisté a trenéři vztekají a plivají na Poláky, kteří proti nim odmítli v baráži nastoupit ještě před rozhodnutím evropských a světových orgánů, aniž by si uvědomili, že zatímco oni by čutali do meruny, mnozí jejich ukrajinští kolegové bojují a umírají kvůli ruské agresi, pokouší se vrcholní funkcionáři navázat jednání, která by jim otevřela dveře zpět do světa západního civilizačního okruhu. Na druhou stranu skoro 80 procent rozlohy Ruské federace jest součástí asijského kontinentu. Tak jaképak s tím štráchy, chce se napsat.
Upřímně řečeno, eventuální stěhování do Asijské fotbalové konfederace by byla jediná iniciativa, v níž bych byl ochoten Rusům přát úspěch. Jinak se totiž může za nějakou dobu stát, že mnoho evropských reprezentací nebude proti Rusku, kterému bude opět umožněno soupeřit v našem teritoriu, ochotných nastoupit. A co si pak počnou šéfové UEFA?
