Článek
Gunnar Vatnhamar, stoper faerské reprezentace, slíbil před víkendem tátovi, že mu na pastvinách pomůže s ovcemi, až se v neděli navečer dohraje. Jak by ne. Spoustu ovcí na farmě porazí, zbytku ostříhá vlnu. Zpotí se a na pár hodin zapomene, že prožil nejkrásnější fotbalovou pohádku kariéry. Pak se vrátí na Island, kde válí za Vikingur.
Mezitím porazil Česko v kvalifikaci o mistrovství světa 2026 v Americe.
Vatnhamarovi byl rok, když Česko hrálo finále mistrovství Evropy 1996. O osm let později, už jako docela zkušený farmář na ovčích ostrovech, oceňoval českou reprezentaci, když marně bojovala o evropské finále v Portugalsku. Tehdy Faerské ostrovy nebyly nic, zatímco Pavel Nedvěd si hýčkal Zlatý míč.
A teď? Faery jsou důvodem, proč by měli vicemistři Evropy z roku 1996 přemýšlet o léčbě šokem a Pavel Nedvěd coby manažer reprezentace hřmí, že nehodlá akceptovat podobné reprezentační výkony.
Děkujeme, Gunnare Vatnhamare!
Fotbalové Česko si tak dlouho myslelo, že všechno dělalo dobře, až v jednom nedělním podvečeru pochopilo, že je vlastně docela trapné. Prohrálo 1:2 na Faerských ostrovech. Zaslouženě, protože vystřelilo jedinkrát na branku.
Prohrálo v zápase, který měl zodpovědět na otázku, jestli si český fotbal pořád myslí, že pracuje dobře. Ne, nepracuje.
Česko prohrálo svou fotbalovou důstojnost.
Reprezentace není dost dobrá.
Ivan Hašek. Jeho realizační tým. Jeho vybraní hráči. Jeho strategie.
První místo v kvalifikační skupině je fuč, přímo do Ameriky na mistrovství světa 2026 český tým nepostoupí. Může pogratulovat Chorvatům a popřát jim, ať se stárnoucí generace kolem čtyřicetiletého kapitána Modriće pokusí o další medailový přesah.
A Česko? Nic! Velké NIC.
Zatímco malé, rozjásané a mořem rozjuchané Chorvatsko zase a znovu slaví, desetimilionová země ve středu Evropy, která každý ligový víkend oceňuje vzrůstající úroveň svojí ligy, fňuká. Mistrovství světa uniká.
Jako tolikrát za posledních dvacet let:
2006? Nádherná výhra 3:0 nad USA, pak dvakrát nic a rychlý konec.
2010? Nic.
2014? Nic.
2018? Nic.
2022? Nic.
2026? Nejspíš nic.
Jestli slovíčko nejspíš chcete překlopit na doufáme nebo snad, dost se toho musí změnit. Okamžitě.
Kvalifikační listopadový závěr s odpadlíky Gibraltarem v tom nehraje žádnou roli.
Pokud se nezmění trenér!
Do jarní baráže, která je těžká sama o sobě bez rozlosování, se musí český fotbal rozhodnout, jestli chce pokračovat v klinické smrti.
Na Faerských ostrovech, kde je víc ovcí než lidí, se čeští fotbaloví milionáři ztrapnili.
Václav Černý se před kamerou urazí, když dostane otázku, jestli neměl bránit líp.
Pavel Nedvěd, manažer reprezentace, se omluví a před kameru se ani nepostaví. Raději to rozdýchá a nadiktuje vyjádření přes tiskový aparát.
Vyjádření Pavla Nedvěda
“Omlouvám se všem fanouškům za dnešní výkon české reprezentace na Faerských ostrovech. Z mé pozice generálního manažera českých reprezentací to vnímám jako svoji povinnost. Prohra 1:2 i předvedený výkon v důležitém utkání kvalifikace o postup na mistrovství světa byly neakceptovatelné.
Jsem velmi zklamaný z přístupu, nasazení i organizace hry, což vnímám jako naprostý základ pro každé reprezentační utkání. O to více, že všechny tyto atributy jsem viděl ve čtvrtečním velmi dobrém utkání proti Chorvatsku. I proto jsem očekával, že na tento výkon na Faerských ostrovech dnes dokážeme navázat. Absolutně se to, bohužel, nenaplnilo.
Nastalou situaci vyhodnotíme po návratu do Česka.”
Národní tým je zralý na velký třesk.
Čím dřív, tím líp.
A jestli má přijít třesk, tak odjinud. Jindřich Trpišovský, nejlepší tuzemský trenér poslední dekády, je zaháčkovaný ve Slavii a nehodlá zvedat kotvy.
Když ne on, tak cizinec, který rozbourá zavedené pořádky. Brian Priske to ve Spartě (nadvakrát) dokázal.
Kdo to dokáže u reprezentace?
A kdy?
