„Zemřel mi před očima.“ Tragický osud krále fotbalového Slovenska

/Od našeho zpravodaje ve Španělsku/

Pořád se jí oči lesknou, když vypráví o svém milovaném fešákovi, který ji nestihl požádat o ruku. Poznali se na bratislavském gymnáziu Ivana Horvátha. Ona chodila do prváku, nesmělá kudrnatá černovláska s uhrančivýma modrozelenýma očima. On vysportovaný třeťák, kterého trenéři ve Slovanu zrovna chtěli povýšit k dospělým.

Hodili se k sobě, povahou, životním stylem i prioritami. Pokukovali po sobě, jen se ostýchali. Museli je dát dohromady spolužáci.

On, to už byl fotbalová celebrita, po třinácti společných letech objednal u nejlepšího zlatníka v Oviedu snubní prsten s malým diamantem. Vyzvedl si ho v krabičce a přivezl k rodičům, aby svou lásku překvapil. Osud mu však nedovolil, aby Zlaticu požádal o ruku. Zemřel jí před očima a lístek s objednávkou nechal v peněžence.

Letos červnu to bylo 26 let, kdy se Peter Dubovský zabil. Nešťastně spadl na thajském ostrově Ko Samui z kaskádovitého vodopádu, na jehož cípu si jako vášnivý fotograf dělal obrázky na památku.

„Peťo byl jedinečný chlap. Zhroutil se mi svět, když bez rozloučení odešel. Když se to stalo, rok a půl jsem se nedokázala smířit, že je to pravda. Neexistovala jsem,“ říká Zlatica Čarabová. Při exkluzivním rozhovoru pro Seznam Zprávy sedí v oblíbené restauraci Casa El Marmío kousek od centra Ovieda, dokonalou španělštinou si objedná „una cerveza Victoria“, takže jedno pivo, a každou chvilku si pohladí lesklý kamínek na levém prsteníčku. Ten prsten by dostala záhy, kdyby tehdy v Thajsku na srázu nesklouzla Petrovi noha: „Když jsem z Thajska letěla domů, už bez Peťa, v jeho peněžence jsem našla ústřižek ze zlatnictví. Stálo na něm: Anillo de copromiso. Snubní prsten.“

Dubovský je fotbalová legenda. Kdo ho nikdy neviděl s míčem u nohy, těžko uvěří, co dokázal za finty. Dost možná to byl nejlepší československý technik, který se kdy narodil v moderní éře. Před Nedvědem, před Poborským, před Rosickým. Famózní hráč, jemný tanečník a drsný gólový zabiják v jednom. Nutno dodat, že měl taky zápasy, ve kterých se mu nechtělo makat a jen se po hřišti loudal.

Slovan Bratislava přivedl na jaře 1992 k federálnímu titulu, přemohl i téměř nepřemožitelnou Spartu. Nastřílel u toho 27 gólů. Nejčastěji levačkou, kterou obdivoval svět, ale taky druhou nohou nebo po centrech hlavou, dorážkami, z dokonale kopnutých přímých kopů, z penalt. Když na to přišlo, prokličkoval kus hřiště a pálil, kam se mu zachtělo.

Už ve dvaceti byl jinde než ostatní a další rok hrál v Realu Madrid. Jako vůbec jediný Čechoslovák v dějinách. „Přiletěli jsme do Madridu, neznali jediné španělské slovo a ze všeho byli paf. Naivně jsme si mysleli, že já se dorozumím anglicky a Peťo německy. To byly naše maturitní jazyky,“ vzpomíná Zlatica. Ona čerstvě přijatá na právnickou univerzitu, Peter už studoval ekonomickou.

Pardon, neříkejte jí rodným jménem, pokud můžete. Španělé měli problém s jejím příjmením Čarabová, natož aby jí zkoušeli oslovit Zlatica. Ostatně ona má v křestním listě jméno Aurelia, což se za minulého režimu nesmělo používat, protože mělo nádech zbytečné provokace. Zlato se latinsky řekne aurum, tudíž Aurelia. Pro Španělsko ideální.

A hodí se dodnes, jinak ji přátelé ani neznají: „Mám svátek poslední den v októbri, na Halloween. To asi taky o něčem vypovídá.“

Příjmení, které v Oviedu komolili, změnila nedávno na bratislavské matrice. Vyškrtla v něm koncovku -ová a jmenuje se Čaraba po tatínkovi, který před jedenácti lety zemřel. Neboli Karaba, jak je ve Španělsku zvyklá.

V restauraci Casa El Marmío kousek od centra Ovieda si sedne hned naproti vchodu. Při setkání letmo políbí na obě tváře a řekne: „Ahoj, jsem Aurelia.“ Ročník 1975, postava třicátnice, černé kudrny pořád stejně nepoddajné. Po smrti milovaného muže zůstala sama, ale až na pár poznámek nepoznáte, že by si stěžovala: „Tenkrát v Thajsku se mi zhroutil svět. Rok a půl jsem se s tím nechtěla smířit a pak jsem musel začít žít. Bez Peťa. Ale s ním v srdci.“ Když se nesoustředí a ležérně usrkne piva, klidně poví tři čtyři věty ve španělštině. Pak se zarazí a omluví se: „Disculpa. Prepáč.“

Na hrudi se jí houpe zlatý křížek a lesklé srdce, které patří jedenáctileté dceři Daniele. Na zápěstí má hromadu kroužků, nikdy je nesundavá. Jeden, ten modrožlutý, patří Realu Oviedo. Aurelia je držitelkou sezónní permanentky. Ostatně na dnešní zápas s Českem v Lize národů si jako každý ze stabilních fanoušků druholigového klubu mohla koupit vstupenku se slevou 30 procent. Jenže zapomněla - a všechny lístky zmizely.

Fotbalové Oviedo slaví letos 100 let, souboj s Českem do oslav pasuje. Stejně jako pocta Dubovskému, který se řadí mezi klubové ikony vedle prvního brankáře Oscara, meziválečného kanonýra Isidra Lángara, záložníka Berta nebo spolehlivého Santiho Cazorly, což je odchovanec místní akademie a dvojnásobný mistr Evropy (2008, 2012).

„Když se fanoušci scházejí na náměstí u stadionu, velmi časti narážím na dresy s desítkou a jménem Dubovský. Ptám se těch mladých lidí, jestli tuší, kým Peťo byl. Vždyť ho nikdy nemohli vidět hrát,“ nadechne se v monologu Aurelia a rychle pokračuje: „Odpovídají mi, že pro dědečka nebo pro tatínka byl Peter fotbalový bůh.“

Kousek od stadionu má od loňska svou promenádu, na dohled od Plaza de Italia. Paseo de Peter Dubovský se jmenuje. „Legenda žije. To mi úplně stačí,“ řekne jeho láska.

Poprvé se potkali kdysi v Bratislavě. Ona byl o dva roky starší: „Spolužačky mě přihlásili do soutěže Miss gymnázium. Nechtěla jsem, bála jsem se ostudy.“ Ale to ještě není pointa, protože Dubovský si krásné černovlásky nevšiml. „Nebo si všimnout nechtěl,“ zasměje se Aurelia po letech. Až při večírku u společného kamaráda to zajiskřilo, Peter se projevil jako galantní mladý muž: „Išiel ma odprevadiť domov trolejbusom.“

A bylo!

Snad jen Tomáš Rosický nebo Milan Baroš měli jako náctiletí podobně senzační start do fotbalové kariéry jako on na začátku divokých devadesátek. Dubovského bylo všude plno. Milovali ho fanoušci Slovanu Bratislava. V rozhádané porevuluční době ho zbožňovalo celé Slovensko. Velký respekt, protože vášní se to nazvat nedalo, mu projevovalo také Česko. V červnu 1993, už jako mistr československé ligy, třemi góly Dubovský sestřelil Rumunsko v kvalifikaci o mistrovství světa v Americe. Ale vzhledem k tomu, že Československo na turnaj nakonec nepostoupilo, se rychle zapomnělo - a Dubovský začal oblékat dres samostatného Slovenska. Už jako hráč Realu Madrid.

„Na první dojem možná působil jako frajírek, ale pravda byla úplně jiná. Tím, že se koncentroval na fotbal a na svůj výkon, ignoroval všechno ostatní. Vypadal nepřístupně. Choval se odtažitě. Mluvil málo. Ale pod slupkou byl naprosto výjimečný,“ rozplývá se Aurelia.

Co měl rád? Jak se choval? Proč tak otálel se svatbou? Chce se vám klást otázky, na které zná odpovědi jen ona, ale zároveň vnímáte, že ji všechno pořád bolí.

„Když Oviedo zjistilo, že jsem Peťova priateľka, nenechali mě pracovat. Nikde. Nijak. Tak jsem se s tím smířila, čekala doma a rozmazlovala svého přítele.“ Nejradši měl krupicovú kašicu posypanou kakaem. Prakticky každý pátek, když Oviedo nemuselo na soustředění, si koupil lístky do kina. A bylo mu jedno, jestli zrovna hrají romantiku nebo střílečku. „Páteční kino byl Peťův rituál.“

Dodnes se přesně neví, jak na Dubovského přišel právě Real Madrid. Nejspíš se v něm zhlédl prezident Ramón Mendoza a prosadil si svou. Za historicky nejslavnější klub tehdy hrály veličiny Butragueňo, Alkorta, Míchel, Hierro, Sanchíz, Zamorano, Vásquez, Luis Enrique, Prosinečki, Milla nebo brankář Buyo.

Dnes Real Madrid ve světě reprezentují miliardoví Mbappé, Vinícius, Bellingham nebo Courtois. Pořád je zvláštní, jak si kdysi mohli všimnout útočníka Slovanu Bratislava.

„Protože byl jedinečný,“ přispěchá s odpovědí jeho Aurelia.

Nejenže mu dělala krupicovou kaši, ale na cédéčkách, která má v Oviedu pořád doma složené v kumbále, mu pouštěla soundtracky z filmů, mexického zpěváka Luise Miguele nebo klasickou hudbu od Schuberta, Chopina a Mozarta: „Dělala jsem to, co měl nejradši.“ Připomenout by se mělo, že na VHS kazety nahrávala všechny zápasy Ovieda: „A Peťo si je pozeral, pretáčal, pretáčal a pretáčal.“

Chtěl vidět chyby, které udělal. Chtěl se z nich poučit.

Když Aurelia vypráví o svém osudovém muži, často se podívá do stropu, jako by ho tam hledala. Prožila s ním diskotékovou éru ve Slovanu i přestup do Realu Madrid, kde jako němčinář neměl ahnung, jak se domluvit. Nastřílel pár gólů, taky oslavil španělský titul, ale jakmile se po laskavém Benitu Florovi stal trenérem drsný Jorge Valdano, bylo utrum: „Valdana nesnáším, protože Peťovi nevěřil.“ Nevěřil, protože měl argumenty, aby upřednostnil mladičkého Raúla.

Aby Dubovský nemusel přicmrndávat, vzal nejlepší možnost, která se mu v létě 1995 nabízela. Ne konkurenční Atlético, ale taky Real, jen úplně na severu Španělska s provinční nálepkou. Real Oviedo: „Kdyby mi Peťo neumřel, jsem si jistá, že jsme tu pořád. Na stejné adrese. Se stejnou sympatií. Oviedo ho zbožňovalo a vůbec se tomu nedivím.“

Jakmile to paní Čaraba dořekne, vletí do dveří kamarád a juchá: „Ola! Jak se máš? Až skončíte rozhovor, pokecáme.“

Všechno je jinak. Peter, na Slovensku přezdívaný Bobo nebo Dubák, zemřel. Na dovolené, kterou si vysnil.

Jeho černovláska rok a půl nemluvila. Viděla ho umírat před očima. O čtvrt století, v baru uprostřed Ovieda, vypráví: „Dva týdny dovolené v Thajsku, takový jsme měli plán. Na konci prvního týdne, když se zkazilo počasí, jsme odjeli za vodopády. Kde je dneska turistická oblast, byla tehdy džungle.“

Ostrov Ko Samui. Osudové místo.

„Peťo byl vášnivý fotograf. Zatímco my byli ucamraní z chození, on ještě vyšel nahoru. Kaskádovitý vodopád se valil dolů a my si říkali: Je to krásné, ale stačilo. Jenže Peťo si chtěl jako správný turista udělat ty nejlepší záběry. Najednou slyšíme, jak chrčí vysílačky: Někdo spadl. Někdo spadl.“

Mobilní síť nedostupná, zato španělský deník Marca okamžitě zveřejnil nekrolog: „Peter mluvil s míčem na nohách. Neměl jiný jazyk, kterým by komunikoval. Slovenština nestačila, ale jeho spoluhráči mu rozuměli od prvního dne a viděli v něm výjimečného fotbalistu.“

O osudovém okamžiku víc poví paní Aurelia: „Peťo sa zošmykol a padol na hlavu.“ Ne z dvacetimetrové výšky, jak to chrlily světové agentury. Dubovského zabil nekontrolovaný pád z pár metrů. Zemřel na krvácení do mozku.

„Dýchal, reagoval, poznal mě. Všichni jsme byli mokří, jak se na nás valil proud vody. Nevím proč, ale místo svého oblečení jsem na sobě měla jeho tričko. Peťo nekrvácel, jen byl tichý, příliš klidný. Prosil, ať ho vezmeme domů. My volali první pomoc. Nejdřív marně, než jsem řekla, že z kreditní karty zaplatím cokoli za pomoc, protože je to slavný fotbalista ze Španělska. Najednou se začaly dít věci, novináři za zády a vrtulník šustil nad útesem. Bohužel nemohl přistát mezi stromy a my museli čekat na nosítka.“

Černovlasý fotbalový poeta Peter Dubovský podlehl smrtelným zraněním 23. června 2000. Bylo mu osmadvacet.

Domů na Slovensko se vrátil v rakvi.

„Všechny cennosti, prstýnky nebo zlaté řetízky, si vždycky nechával doma. Tehdy do Thajska si vzal jen hodinky, rolexky. Plus peněženku, ve které jsem našla vzkaz: Anillo de copromiso.“

Lesklý snubní prsten, který od Dubovského v létě 2000 nestačila dostat, nosí na levém prsteníčku. Trofeje, které legendární útočník v kariéře získal, oprašuje v obýváku. A jedenáctileté dceři Daniele láskyplně vypráví ve slovenštině: „Peťo bol tvoj ujo, tvoj strýko.“

Odkaz kultovního a elegantního československého střelce Petra Dubovského tak žije dál.