„Je mi líto našich soupeřů.“ Fotbalisté se postaví neporazitelné bestii

/Od našeho zpravodaje ve Španělsku/

Po umělé trávě a po atletickém tartanu, které oddělují zónu před fotbalovým hřištěm, kopačky skoro necvakají. Jen lehounce ťuknou. Zvuk, který očekáváte, se utlumí na minimum. Kdybyste na maličké tribuně nedávali pozor, ani nepoznáte, že se kolem míhají fotbaloví mistři světa.

Jako první symbolicky vyjde ten suverénně nejzajímavější. Lamine Yamal, zázračný chlapec, který má v devatenácti letech odehráno pětatřicet zápasů za španělskou reprezentaci. Je mistrem Evropy i mistrem světa. Zvládl už deset gólů. Proti Česku v sobotu večer možná zůstane zprvu mezi náhradníky a vy nevíte, jestli je to dobrá, nebo špatná zpráva.

Poslední dva reprezentační souboje v Lize národů rozjel Yamal ďábelsky, konkrétně gólem ve druhé minutě. Nejdřív proti Angličanům, pak proti Chorvatům. Ti se ani jednou nestačili dotknout míče, než je Yamal potrestal nemilosrdnou a milimetrově přesnou střelou.

A teď jsou na řadě Češi.

Rovnátka na zubech. Dlouhé rukávy. Lehce stažené trenýrky. Zelené bezšňůrkové adidasky, které si houfně kupují holky a kluci po celém světě, protože chtějí být alespoň trochu jako on. Jako Yamal. Dost možná budoucí držitel Zlatého míče.

Vedle něj Pedri, spoluhráč z Barcelony, peroxidem obarvený na blond. Za chvíli se přidá záložník Rodri, pán fotbalového času, který zkazí přihrávku zhruba jednou za uherský rok. Rozevlátě přichází kudrnáč Marc Cucurella, od léta obránce Realu Madrid. S tmavým culíkem taky David Raya, brankář Arsenalu, který by byl jedničkou ve všech reprezentacích světa. S výjimkou té španělské, které vládne Unai Simón z Bilbaa.

„Až je mi někdy líto soupeřů, že stojí proti takové mašině, která nemá slabinu,“ zamyslí se Miguel Angel Lara, renomovaný reportér z deníku Marca.

Proti Česku se hraje v Oviedu. Na severu Španělska ve vlídné provincii Asturie, zhruba třicet kilometrů od Atlantiku. I proto španělská federace před posledním tréninkem poslala přes sociální sítě vzkaz fanouškům: „El último antes de Oviedo – Naposledy před Oviedem.“

Když z údolíčka od řeky Nora začnete stoupat k obdélníkovému stadionu Carlose Tartiereho, který má coby první klubový prezident mezi tribunami drobnou sochu, musíte vyšlapat 131 schodů. Anebo to můžete vzít parkem okolo - uličkami, které nejsou tak strmé. Stejně postupně narazíte na vchody, které pojmenovali po legendách. Pětku má legendární kapitán Herrerita, desítku Tensi, devatenáctku klub věnoval všem oddaným fanouškům, u turniketu 1 je fotka brankáře Óscara, který ve své bekovce debutoval přesně před 100 lety.

Celý Real Oviedo vznikl oficiálně v březnu 1926 a utkání proti Česku považuje za ceremonii, která připomene jubileum. Byť hraje aktuálně druhou španělskou ligu.

„Všichni držitelé permanentek si mohli koupit na reprezentaci vstupenku se slevou třicet procent. Jen já jsem zaspala a přišla pozdě. Věřte mi, že pro celé město to bude událost roku. Oviedo prožije velký fotbalový den,“ vyprávěla Zlatica Čarabová, jejíž bývalý partner se mezi klubové legendy taky řadí. Nedaleko stadionu, hned za tenisovými kurty, má dokonce vlastní ulici. Od loňska nese jméno Paseo de Peter Dubovský. Na bronzové plaketě je dopsáno: Jugador Del Real Oviedo.

Dubovský hrál československou ligu za Slovan Bratislava už v sedmnácti. Ve dvaceti vystřílel sedmadvaceti góly federální titul a sám sobě korunu pro krále kanonýrů. V Oviedu je nesmrtelnou ikonou. Přišel v roce 1995 ze slovutného Realu Madrid, což pro Oviedo byla jedna z nejdůležitějších událostí minulého století. Modrý dres Ovieda nosil Dubovský pět let, než tragicky zemřel při pádu u thajského vodopádu.

Klidné město, které sami Španělé považují za ráj pěších zón a parků, se od té doby nijak zvlášť nezměnilo. Nepočítáme-li sochu amerického režiséra Woodyho Allena, kterou odhalili v roce 2003 u Campo de San Francisco.

Gotická katedrála San Salvador v centru dál kyne turistům, místní hospůdky sidrerías čepují voňavé jablečné pivo a hora Monte Naranco se zachovalým předrománským kostelem se občas, když je větrno, úplně ztratí v mracích. Dnes ne. Bylo jasno, krásně, ideálně na procházku v kraťasech. Jen mistry světa jste v Oviedu potkat nemohli. Trénovali totiž 350 kilometrů odsud, kousek u Madridu, v Las Rozas. V místě, kterému říkají La Ciudad del Fútbol. Fotbalové město.

Sportovní komplex, který leží na dvanácti hektarech, slouží všem reprezentacím. Bez rozdílu věku a pohlaví. Španělé se snaží mužské a ženské týmy nerozlišovat, vždyť oba vyhrály poslední mistrovství světa. Ženy v srpnu 2023 v Austrálii, muži letos v červenci v USA.

Pro český národní tým, který od srpna vede španělský trenér Santi Denia, to bude výzva a svátek v jednom. Na těžšího soupeře by aktuálně Češi narazit nemohli. Španělé čtyřicet zápasů v řadě neprohráli a nepochybují, že sérii ještě notně prodlouží. Na jejich tažení je kromě jiného zajímavý fakt, že při domácích zápasech pravidelně mění stanoviště. S výjimkou Barcelony, na obrovitý stadion Camp Nou jim totiž politické půtky a separatistické nálady nedovolují vstup.

Zato do menších arén Španělé zajíždějí rádi, což je také případ Ovieda.

„Zákaz vstupu. Dneska ještě ne,“ durdil se strážník u novinářského vchodu. A protože v krátkém monologu třikrát přidal slovo mañana, bylo jasné, že neustoupí. Stačilo se však ztratit za rohem a drze vejít otevřenou bránou. Den před utkáním po trávníku ledabyle klouzala sekačka a slunce příjemně pražilo na třicet tisíc modrých sedaček, které budou zítra plné vášnivých fanoušků.

Od září 2021 hráli Španělé 25 domácích zápasů a vystřídali u toho 16 stadionů. Oviedo bude sedmnáctým. La Roja, jak se nejlepší reprezentaci světa přezdívá, se skoro nikam nevrací. Jen do Sevilly, kterou považuje za domovský stánek. Jinak pendluje. Od Zaragozy přes Badajoz, Tenerife, Palmu, Elche, Valencii a Murcíi až po Málagu nebo Cornellu de Llobregat. Rotace umožňuje lidem po celé zemi, aby se mohli s národním týmem ztotožnit.

Začátek října patří Oviedu, které se těší, jak Španělé zatočí s dalším soupeřem.

Vzepře se Česko osudu?