Článek
Severoatlantická aliance bez Francie? Scénář, který se zdál donedávna nemyslitelný, nabírá s blížícími se volbami do Elysejského paláce na obrysech.
Nejsilnější prezidentští kandidáti - krajně pravicová Marine Le Penová i radikálně levicový Jean-Luc Mélenchon - NATO dlouhodobě kritizují. A slibují, že pokud po dubnových volbách stanou v čele země, francouzskou roli v Alianci zásadním způsobem změní.
Le Penová, která dlouhodobě vede v předvolebních průzkumech, požaduje odchod z integrovaného vojenského velení NATO. V pořadí druhý Mélenchon pak volá dokonce po kompletním odchodu.
Obě varianty by NATO výrazně oslabily, a to v kritický okamžik. Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa v současnosti zpochybňují své závazky vůči evropské obraně, mezitím sílí obavy z toho, že se Rusko pokusí o další výpad, tentokrát přímo na území Severoatlantické aliance.
Místo výzev k bližšímu sepětí provázejí kampaň před volbami hlasitá volání po odstupu od transatlantických spojenců.

Jean-Luc Mélenchon.
„Nemáme co dělat v NATO ani v amerických válkách,“ vzkázal Mélenchon minulý víkend během předvolebního shromáždění na pařížském předměstí. „Francie musí vybudovat celosvětovou frontu nezúčastněných zemí,“ doplnil.
Francouzská bezpečnostní expertka Amélie Zima přibližuje, že u Mélenchona a jeho strany Nepoddajná Francie jde odpor vůči NATO ruku v ruce s antiamerikanismem. „Mají za to, že NATO je struktura zcela ovládaná Spojenými státy, a proto nemá smysl být její součástí,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
„Kromě toho NATO podle nich vytváří antagonismy s jinými bloky, politickými silami a zeměmi, ve skutečnosti tedy nemusí nutně představovat bezpečnostní záruku pro Francii,“ doplňuje výzkumnice Centra bezpečnostních studií při Francouzském institutu pro mezinárodní vztahy (Ifri).
Kdo se zapojil do boje o Elysejský palác?
Prezidentský souboj se blíží, stále je ale plný otazníků. Přes dvacet politiků už potvrdilo svou kandidaturu a odstartovalo kampaň, o dalších jménech se spekuluje.
Favoritkou voleb je dlouhodobě Marine Le Penová z krajně pravicové strany Národní sdružení, která oznámila záměr kandidovat poté, co jí soud snížil trest v případu zpronevěry fondů Evropského parlamentu.
Na druhém místě se drží šéf radikálně levicové strany Nepoddajná Francie Jean-Luc Mélenchon, který se stal tváří probíhajících studentských protestů.
Pozice dalších kandidátů už tak jednoznačné nejsou a jsou závislé na tom, kdo všechno se nakonec do voleb zapojí. Řeč je v tomto případě zejména o dvou kandidátech středu - bývalých premiérech Édouardu Philippovi a Gabrielu Attalovi, kteří oba oslovují podobnou voličskou skupinu.
Poměrně silnou pozici si v tuto chvíli drží také europoslanec Raphaël Glucksmann, který zvítězil v primárkách francouzského levého středu.
Kartami by mohl zamíchat také francouzský sportovní šampion Teddy Riner, který k překvapení mnohých v pondělí oznámil svou kandidaturu. Pětinásobný olympijský vítěz v judu bez předchozích zkušeností s politikou se nehlásí ani k pravici ani k levici a doufá, že se mu podaří oslovit širokou skupinu voličů. Z úterního průzkumu IFOP vyplývá, že podporu Rinera zvažuje 22 % Francouzů.
Le Penová mezitím zůstává ve svých výrocích zdrženlivější. V září vzkázala, že jejím cílem je vystoupit z integrovaného vojenského velení, neučiní tak ale, „dokud bude na prahu Evropy probíhat válka“.
Zima podotýká, že ani takový postoj není pro francouzské spojence v rámci NATO příliš povzbudivý. Le Penová totiž chce po svém nástupu do čela Francie ukončit finanční pomoc Ukrajině, což do celé otázky vnáší jistou dávku nejistoty.
„Pokud bychom postupovali podle toho, co říká Marine Le Penová, tedy že Ukrajině nebudeme pomáhat, válka by skončila. A Národní sdružení by pak podle této logiky z NATO velmi rychle vystoupilo,“ vysvětluje.
Kandidáty, kteří k NATO zaujímají značně kritický postoj, v tuto chvíli podporuje okolo poloviny všech francouzských voličů.
Experti v souvislosti s tím poukazují, že Francie nikdy nepatřila k nejvíce proatlanticky orientovaným členům NATO. Podle interního šetření v rámci Aliance, ke kterému se dostal bruselský server Politico, je zhruba 54 % francouzských voličů pro to, aby Francie v NATO zůstala. Méně obyvatel si to přeje pouze v Černé Hoře, ve všech ostatních členských zemích je podpora vyšší.
Jedním z důvodů je podle Amélie Zimy to, že ve Francii nepanuje příliš velké povědomí o NATO. „Je u nás velmi málo známé. Ví se toho o něm skutečně málo a existuje jen velmi omezený počet výzkumníků, kteří se na něj specializují,“ říká s tím, že politické strany nedostatečné informovanosti veřejnosti využívají k šíření vlastních narativů.
Obavy mezi spojenci
Odchod Francie - ať už z integrovaného velení, či z Aliance obecně - by byl pro pakt ránou.
„Francie není pouze zakládajícím členem, ale klíčovým hráčem Aliance… Nejen pro svůj jaderný arzenál,“ míní předsedkyně obranného výboru Evropského parlamentu Marie-Agnes Strack Zimmermannová. „Existuje pouze jedna skupina, která z toho může těžit – a tou jsou nepřátelé naší svobody,“ citoval ji před časem server Politico.
Francie je jedinou evropskou zemí se zcela nezávislým jaderným arzenálem. Druhá evropská jaderná mocnost, Velká Británie, zůstává v otázkách jaderného odstrašení závislá na Spojených státech.
„Mám z těch voleb obavy,“ přiznal Politicu pod podmínkou zachování anonymity jeden z diplomatů působících v NATO. „Ztráta Francie by byla katastrofální.“
K rozhodnutí opustit integrované velení NATO by mohlo dojít po volbách okamžitě, s ohledem na to, že prezident ve Francii k tomu nepotřebuje schválení parlamentu. Samotný odchod by nicméně trval zhruba rok, jelikož by muselo dojít ke stažení trvale nasazených důstojníků NATO a vytvoření styčného orgánu, který by v budoucnu zajišťoval koordinaci s Aliancí.
S odchodem z integrovaného vojenského velení má ostatně Francie zkušenosti. Ke stejnému kroku v roce 1966 dospěl i někdejší francouzský prezident Charles de Gaulle, který ukončil zapojení země do struktur kvůli zmiňované potřebě větší suverenity. Ze země nechal stáhnout okolo 26 tisíc vojáků a sídlo Aliance přesunout do Belgie. Jeho rozhodnutí až o více než čtyřicet let později zvrátil Nicolas Sarkozy.
Francie sice i po de Gaullově rozhodnutí nadále udržovala s NATO blízké vztahy, v případě zvolení radikálně smýšlejícího prezidenta by se nicméně situace mohla vyvíjet dosti odlišně.
„U de Gaulla bylo velmi dobře známo, jaká je jeho politická a ideologická orientace. Všichni věděli, že Francie stojí na straně NATO a západního bloku. Pokud by dnes Francie vystoupila z integrovaného vojenského velení, mohly by vzniknout pochybnosti o tom, kam se bude její politická loajalita ubírat,“ vysvětluje Zima.
Podle ní by navíc Francie opětovným odchodem z velení ztratila důvěru mezi spojenci. „Celá tato situace vytváří obraz Francie jako poněkud zdráhavého atlantického spojence. Jako země, která má určitou nechuť být součástí Aliance a skutečně se do ní zapojit,“ popisuje.
Zima má za to, že pokud by došlo ke kompletnímu odchodu, tratila by nejen Aliance, ale i samotná Francie. „Vystoupení z NATO by podle mého názoru znamenalo velmi výrazné oslabení francouzského mezinárodního postavení. Francie totiž nebude schopna sama tuto pozici kompenzovat,“ míní.
Mélenchonova Nepoddajná Francie věří v to, že Francie zastává na mezinárodní scéně speciální roli a dokáže ji plnit bez toho, aby byla součástí NATO nebo se s ním jakkoliv ztotožňovala.
Podle Amélie Zimy nicméně Francie sama za sebe nedokáže obstát, jelikož nemá prostředky, aby vedla vlastní obrannou politiku. Řadu otázek budí i scénář, ve kterém by se snažila hledat spojence jinde.
„Není jasné, s kým by Francie mohla vytvořit konkurenční síť spojenců. S Čínou a Ruskem? To je velmi problematické. A jen těžko si dokážu představit, že by se k Francii v současném rozložení sil přidaly jiné evropské země,“ říká expertka a jmenuje neslučitelnost s postoji vlád ve Španělsku, Itálii nebo Polsku.
Francouzské volby podle ní přitom neohrožují pouze NATO. „Ohrožena je celá bezpečnostní architektura, která NATO přesahuje: bilaterální smlouvy, rozšířené jaderné odstrašování a další formy spolupráce. Celá tato struktura by se mohla v případě vítězství těchto stran rozpadnout,“ míní s tím, že takový scénář by s nadšením sledovalo zejména Rusko.













