Nepříjemné srovnání pro Británii: Proč jaderné odstrašení zaostává za Francií

Donald Trump dává Evropě opakovaně najevo, že Spojené státy nadále nehodlají nést odpovědnost za její bezpečnost.

V době, kdy Evropané řeší, jak se osamostatnit, se pozornost čím dál více přesouvá k vojenským kapacitám jediných dvou jaderných mocností na kontinentu - Velké Británie a Francie.

Podle bezpečnostního analytika Ananda Sundara z londýnské pobočky think tanku Evropská rada pro zahraniční vztahy (ECFR) je patrné, že se v posledních letech celkový poměr sil v Evropě začíná měnit, a to v souvislosti s navyšováním kapacit v zemích, jako jsou Německo a Polsko.

Francie a Británie ale nadále zůstávají v centru obrany kontinentu. „Při diskuzi o evropské bezpečnosti je stále nutné počítat s tím, že hrají ústřední roli,“ říká Sundar pro Seznam Zprávy.

Obě země pojí několik shodných charakteristik – kromě toho, že disponují jadernými zbraněmi, jsou stálými členy Rady bezpečnosti OSN a mají armády s globálními ambicemi a zkušenostmi.

Jejich strategie se ale v mnohém liší. Zatímco Francie dlouhodobě usiluje o co největší samostatnost, britská bezpečnost nadále zůstává úzce svázaná s tou americkou.

Rozdíly vyplývají z historie. Británii po desetiletí pojí se Spojenými státy „speciální vztahy“, jak partnerství v roce 1946 poprvé pojmenoval Winston Churchill.

Londýn navázal s Washingtonem v oblasti bezpečnosti mnohem užší spolupráci než většina evropských členů NATO - ať už jde o sdílení vojenských základen či zpravodajských informací.

Paříž naproti tomu své bezpečnostní kapacity budovala v éře gaullistické nedůvěry vůči Washingtonu, jsou tak od těch amerických mnohem víc odděleny.

Tento sentiment zůstal ve Francii patrný dodnes. Byl to prezident Emmanuel Macron, kdo nabádal ke „strategické autonomii“ na USA v době, kdy ještě většina evropských lídrů nevěřila, že krize transatlantických vztahů nabyde takových rozměrů.

Francouzi se v poslední době čím dál aktivněji staví do role ochránců Evropy. Macron opakovaně otevírá debatu o roli francouzského jaderného odstrašení v rámci evropské bezpečnosti a nabízí partnerům, aby se pod jaderný deštník schovali.

Evropské země zůstávají v této otázce rozdělené, devět z nich už ale iniciativu oficiálně podpořilo, včetně Norska, Německa, Nizozemska, Řecka, Polska, Belgie, Švédska, Dánska i Velké Británie.

Zájem projevilo i Česko. „V Evropě musíme mít spojence a Francie je na to ideální,“ vzkázal v dubnu premiér Andrej Babiš (ANO).

Nutno podotknout, že značně se liší i samotný jaderný arzenál obou zemí. „Ten francouzský je zcela nezávislý. Skládá se z námořní a letecké složky a není začleněn do struktur NATO, což je velmi důležité,“ přibližuje Sundar.

Británie naproti tomu zůstává v otázkách jaderného odstrašení závislá na Spojených státech. „Její jaderné odstrašení spočívá na jediném systému - Trident -, který je téměř ve všech ohledech americký,“ uvádí.

Londýn disponuje čtyřmi strategickými ponorkami, které nesou rakety Trident amerického původu. Ačkoliv samotné hlavice jsou britské a odpálení raket rozhoduje britský premiér, celý systém je technologicky a logisticky úzce propojen se Spojenými státy.

„Británie by v případě konfliktu mohla odpálit rakety bez souhlasu USA, ale udržet si takovou schopnost dlouhodobě proti vůli Ameriky by bylo poměrně obtížné a velmi nákladné,“ podotýká Sundar.

Z britské opozice zaznívá volání po tom, aby se Británie od USA oprostila a nespoléhala se na vrtkavého Trumpa.

„Pokud odpověď na otázku ‚Funguje naše jaderné odstrašení?‘ závisí na tom, co měl Donald Trump k snídani, pak zní: ‚Ne, nefunguje‘,“ prohlásil na jaře šéf Liberálních demokratů Ed Davey s tím, že země by měla mít samostatný systém odstrašení.

Vládní labouristé se otázce závislosti na USA snaží spíše vyhýbat. V dřívějších vyjádřeních přitom zdůrazňovali, že britská jaderná odstrašující síla „je z operačního hlediska zcela nezávislá“.

Kontrast mezi Paříží a Londýnem je patrný také v dalších oblastech. „Francie disponuje plně domácí obrannou průmyslovou základnou. Veškeré zbraně vyrábí doma a není závislá na žádných jiných zemích,“ vysvětluje Sundar.

„Spojené království má samozřejmě prosperující obranný průmysl, avšak u mnoha svých systémů úzce spolupracuje s americkým průmyslem nebo je na něm závislé.“

Británie na Spojených státech momentálně závisí také v oblasti sdílení zpravodajských informací, kde jsou země úzce propojeny.

Podle expertů Británie čelí nepříjemné pravdě, že za Francií v mnoha ohledech zaostává.

„Je to nepříjemné srovnání, protože ročně utratíme o několik miliard více než Francouzi. A zdá se, že oni z toho mají větší užitek než my,“ poznamenal v březnu pro The Telegraph Matthew Savill, vojenský expert z Královského institutu spojených služeb (RUSI).

Zásadním problémem podle něj je, že země nedisponuje dostatečnými prostředky, aby mohla realizovat své ambice v podobě globálního nasazení a schopnosti zasáhnout s vysokou mírou pohotovosti.

„Problém číslo dvě spočívá v tom, že v některých oblastech máme nedostatek kapacit. V mnoha případech jsme šetřili na nesprávných místech a spoléháme se na své spojence. To znamená, že v určitých oblastech jsme obzvláště závislí na USA a dalších zemích, což se nám může vymstít,“ míní.

Britský ministr obrany Dan Jarvis, který resort převzal nedávno, slíbil kontinuální navyšování výdajů na obranu a modernizaci ozbrojených složek, které jsou podle něj kvůli dlouholetému zanedbávání pod tlakem.

Podle analytiků RUSI by se Británie mohla v mnohém inspirovat transformací armády, kterou Francie odstartovala po ruské anexi Krymu v roce 2014 a zesílila po začátku plnohodnotné války na Ukrajině.

Lucie Pebayová a Laurence Thompson ve svém textu píší, že francouzská armáda se přesvědčivým způsobem přeorientovala od protipovstaleckých a protiteroristických operací k přípravě na rozsáhlý konflikt s rovnocenným či téměř rovnocenným protivníkem. „A z toho si britská armáda může vzít mnoho ponaučení,“ konstatují.