Když Rusko napadne NATO v „termínu“: Jaké státy mohou brzdit společnou obranu

Je jaro roku 2028. Rusko, které se po sjednání příměří již ekonomicky a vojensky vzpamatovalo z válečného tažení Ukrajinou, nyní vpadlo do Estonska.

Po tom, co v zemi nejprve po vzoru Krymu odstartovalo mohutnou informační kampaň provázenou kyberútoky, do příhraničního města Narva a na ostrov Hiiumaa v Baltském moři vyslalo své vojáky.

Je to sice jen hypotetický scénář. Ale analytici právě s touto variantou v posledních letech často pracují, když uvažují o tom, jak by mohl vypadat případný ruský pozemní útok na NATO.

Čím dál častěji totiž zaznívají varování, že Rusko bude připravené napadnout území Severoatlantické aliance už v roce 2028, případně v dalších dvou následujících letech.

Bývalý generální tajemník NATO Jens Stoltenberg už v roce 2024 odhadoval, že Rusko bude připravené a ochotné zaútočit na zemi NATO v roce 2029. Stejný rok zmiňuje i generální inspektor německého Bundeswehru Carsten Breuer. „Neznamená to, že Rusko určitě zaútočí, ale bude k tomu mít možnost,“ řekl v listopadu loňského roku.

Za nezbytnou podmínku takového útoku je ve většině scénářů považovaný konec bojů na Ukrajině. Analytici předpokládají, že jakmile Moskva získá potřebnou kapacitu, rozhodne se otestovat soudržnost aliance a odhodlání jejích evropských členů.

„Pokud by došlo k útoku na Narvu, nepochybuji, že pobaltské a některé severské státy na to rychle zareagují. Zásadní otázkou ale zůstává, zda by získaly podporu NATO pro vedení dlouhodobého konfliktu. Tím si upřímně nejsem tak jistý,“ říká pro Seznam Zprávy Carlo Masala, německý politolog a autor knihy Když vyhraje Rusko, která rozpracovává scénář útoku na evropské území v roce 2028 a jeho reakci na něj.

Největší úskalí podle něj spočívá v tom, že případný výpad ze strany Ruska by byl spíše sérií menších akcí než rozsáhlým útokem. Pro členské země by tak bylo těžké shodnout se na tom, zda už válka začala.

„Pokud se vede politická debata o tom, co se vlastně na místě stalo, pak jste už konfrontaci prohráli,“ říká Masala, který je skeptický k tomu, že se NATO podaří v případě útoku na Pobaltí najít politickou jednotu.

Nejslabším článkem aliance jsou podle něj v tuto chvíli Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa. Dlouhodobě kritizuje NATO, mluví o stažení části amerických vojáků z Evropy či dokonce o kompletním odchodu USA z aliance. V roce 2028 bude Trump stále u moci.

„Vzhledem ke všem jeho výrokům z posledních několika měsíců o alianci je Rusům zcela jasné, že USA nebudou aktivně podporovat obranu menšího členského státu NATO na ruských hranicích,“ je přesvědčený Masala.

Klíčovou otázkou nicméně zůstává, jak by reagovala na konflikt na svém území sama Evropa. Dokázaly by její země rychle a koordinovaně zasáhnout?

Seznam Zprávy na základě dostupných informací rozebírají, jak by Evropa mohla reagovat na ruskou invazi v Pobaltí, pokud by k ní došlo právě už v roce 2028.

Proměnných, které mohou zamíchat kartami, je celá řada. Napříč kontinentem sílí populistická a krajní pravice, jejíž postoj k závazkům NATO i ruské hrozbě je mnohdy zdrženlivý. A pokud se nic nezmění, v řadě evropských zemí může v příštích letech ovládnout důležité posty.

Rozhodující podíl na tom, jak Evropa zareaguje bude mít podle předpokladů Německo. „Pokud budou Němci v této otázce váhat, mnoho dalších evropských zemí se zdrží jakékoliv reakce,“ odhaduje politolog Masala.

Jak by mohla vypadat případná německá reakce, přiblížila nedávná válečná simulace, kterou zorganizoval německý list Die Welt a Centrum válečných her na Univerzitě Helmuta Schmidta v Hamburku.

Důstojníci NATO, poslanci a experti během něj reagovali na scénář, který počítá s tím, že Rusko v říjnu 2026 zaútočí na Litvu pod záminkou reakce na humanitární krizi v Kaliningradské oblasti.

Příliš příznivé vyhlídky pro alianci simulace nepřinesla. Spojené státy během ní odmítly aktivovat článek 5 NATO. Simulovaná německá vláda reagovala sankcemi a přípravnými operacemi, vojenskou sílu nicméně nenasadila.

Výsledkem bylo, že Rusko dokázalo ovládnout Suwalský koridor, který je jedinou pozemní spojnicí NATO do pobaltských států, během pouhých tří dní.

„Celé to zkrachovalo na tom, že německá vláda váhala s nasazením svých sil v Litvě proti tamním ruským jednotkám. A očekával bych, že přesně takhle by reagovala současná německá vláda,“ říká Masala s odkazem na vládu křesťanskodemokratického kancléře Friedricha Merze.

Pokud nepřijde nějaká krize a nebudou předčasné volby, bude jeho kabinet v roce 2028 stále u moci.

Německou zdrženlivost by mohlo prohloubit další posilování krajně pravicové strany Alternativa pro Německo (AfD). V průzkumech už se delší dobu drží na prvním místě a daří se jí také ve volbách v jednotlivých spolkových zemích. Do budoucna by si mohla připsat významné zisky a oslabit Merzovu vládu.

Část německé AfD dlouhodobě zpochybňuje ruskou hrozbu. Tento postoj nedávno obhajoval jeden z lídrů strany Tino Chrupalla, který vzkázal, že ruský prezident Vladimir Putin „mu nic neudělal“ a pro jeho zemi není nebezpečím. Za potenciální hrozbu nicméně označil sousední zemi Německa a jeho partnera v rámci aliance: Polsko.

S ohledem na tyto a podobné výroky německé mainstreamové strany AfD obviňují z toho, že zevnitř země reprezentuje ruské zájmy.

Mezi státy, jejichž reakce by byla pravděpodobně rozhodnější, se kromě pobaltských a severských zemí řadí i Polsko.

Varšava se s ohledem na geografickou blízkost i historickou zkušenost drží velmi tvrdé linie vůči Rusku. Její politické vedení dlouhodobě opakuje, že počínání Moskvy představuje vážnou hrozbu pro region i celý svět.

V případě ruského výpadu proti Pobaltí se dá očekávat ze strany Polska rychlá reakce. Bývalý polský prezident Andrzej Duda v roce 2024 vzkázal, že polské jednotky by přišly na pomoc Litvě, i kdyby nebyl uplatněn článek 5 Severoatlantické smlouvy.

Ruské hrozby si je vědom i jeho nástupce Karol Nawrocki. „Jsme zemí, která leží přímo na hranici ozbrojeného konfliktu. Agresivní a imperialistický postoj Ruska vůči Polsku je dobře známý,“ vzkázal v únoru s tím, že by Polsko mělo začít budovat jadernou obranu.

Tvrdý postoj vůči Rusku je vlastní i premiérovi Donaldu Tuskovi, který už v roce 2024 varoval, že v jeho části Evropy válka není abstraktním pojmem a „je možný doslova jakýkoli scénář“.

V roce 2028, kdy by podle analytiků k útoku mohlo dojít, bude Nawrocki stále prezidentem, ve vládě ovšem může dojít ke změnám.

Příští parlamentní volby čekají Polsko nejpozději v listopadu 2027. Občanská koalice Donalda Tuska momentálně dominuje průzkumům, šanci na úspěch má ale i konzervativní Právo a spravedlnost.

I přes značné rozdíly mezi těmito stranami v dalších otázkách se na postoji k Rusku shodují, dosavadní vláda také pokračuje ve zvyšování obranných výdajů. Před ruskou hrozbou varuje i většina dalších relevantních politických stran v Polsku.

Klíčové bude v případě ruského útoku to, jak se zachová Francie. Pokud by Evropa přišla o podporu USA, její systém jaderného odstrašení může být zásadní. Funguje totiž autonomně, na rozdíl od britského, který je závislý na amerických technologiích.

Podle francouzského politologa Jeana-Yvese Camuse dnes Francie svými závazky dává jasně najevo, že stojí na straně Pobaltí. Připomíná, že francouzská armáda působí v rámci NATO v oblasti Baltského moře, podílí se na činnosti mnohonárodních praporů v Estonsku pod velením NATO i na společné výcvikové misi EU zaměřené na polské síly.

„To všechno dokazuje odhodlání naší vlády podporovat pobaltské země proti jakékoli agresi ze strany Ruska,“ říká Camus v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

V době, kdy by k potenciálnímu výpadu Ruska mohlo dojít, může nicméně ve Francii panovat značně odlišné politické klima.

„Pokud příští prezident a příští politická většina v dolní komoře parlamentu budou pocházet buď z radikální levice, nebo z radikální pravice, můžeme očekávat zásadní obrat v našem přístupu ke konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou i v otázce našeho členství v NATO a EU,“ míní politolog.

Zásadní prezidentské klání čeká Francii už v příštím roce. Současná hlava státu Emmanuel Macron už v nich kandidovat nemůže. Největší šance na získání prezidentského křesla předvolební průzkumy přisuzují kandidátovi krajně pravicového Národního sdružení, bez ohledu na to, jestli jím bude Marine Le Penová nebo Jordan Bardella.

Le Penová zatím kvůli svému odsouzení za zpronevěru kandidovat nesmí, ale ještě se snaží uspět s odvoláním. To, kdo nakonec bude stranu ve volbách reprezentovat, ale může být důležité pro další postoj Francie k ruské hrozbě.

Národní sdružení, které má za sebou historii vazeb s Ruskem, dosud nenašlo shodu ohledně toho, jak přistupovat k Moskvě. Jeho tradiční křídlo má nadále blízko k prokremelským narativům, například o tom, že východní rozšiřování NATO odstartovalo válku na Ukrajině.

Bruselský list Politico s odkazem na své zdroje v rámci krajně pravicové strany napsal, že mladý předseda strany Bardella patří k těm zástupcům strany, kteří Rusko považují za hrozbu pro Francii a Evropu.

U Le Penové je ovšem situace složitější. Podle Camuse je třeba připomenout například to, že politička ještě v roce 2023 prohlásila, že krymské referendum bylo svobodné a skutečně vyjadřovalo vůli voličů připojit se k Rusku - navzdory skutečnosti, že bylo z hlediska mezinárodního práva nelegální a konalo se za ruské okupace a pod ruským nátlakem.

Právě tento postoj by se mohl ukázat jako rizikový s ohledem na to, že případný útok na Estonsko nebo jinou pobaltskou zemi by se mohl odehrávat právě podle krymského scénáře.

Podle šéfa Institutu pro vojenské operace na Dánské královské vojenské akademii Oliviera Schmitta Le Penová i Bardella v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu výrazně zmírnili svou dřívější proruskou rétoriku.

„Jordan Bardella je pravděpodobně tím, kdo v této změně tónu zašel nejdále, protože nemá stejně proruské okolí jako Marine Le Penová,“ řekl serveru Politico.

Podle Camuse ale nadále platí, že Národní sdružení zaujímá vůči Rusku příliš mírný postoj a podporuje NATO mnohem méně než mainstreamová konzervativní pravice. Odmítání NATO zůstává v rámci strany, která tvrdí, že francouzské zájmy musí být na prvním místě, silné,“ shrnuje Camus.

Důležité by bylo i to, jak se k incidentu postaví druhá evropská jaderná mocnost, Velká Británie, která významně přispívá k odstrašující síle ve východním křídle Severoatlantické aliance.

Londýn v poslední době posiluje svou přítomnost v Pobaltí. V únoru oznámil, že posílí své jednotky rozmístěné v Norsku a bude hrát „klíčovou“ roli v arktické misi NATO tváří v tvář „rostoucí ruské hrozbě“.

Z výroků i kroků tamní vlády je patrné, že si je nebezpečí, které pro Británii a Evropu představuje Rusko, dobře vědoma. Na její představitele se nicméně v poslední době snáší kritika za to, že se k tématu obrany staví příliš chladně.

Bývalý generální tajemník NATO a první ministr obrany Tonyho Blaira George Robertson nedávno obvinil premiéra Keira Starmera ze „škodlivé lhostejnosti“ v otázkách britské obrany a postěžoval si, že není ochoten provést „nezbytné investice“.

Ačkoliv příští parlamentní volby čekají Británii až za tři roky, nelze vyloučit, že ji v době případného útoku v roce 2028 povede jiná vláda než dnes. Premiér Starmer je v souvislosti s kauzou jmenování Petera Mandelsona britským velvyslancem v USA opakovaně pod tlakem a řada jeho oponentů volá po rezignaci.

Pokud se průzkumy nepletou, případným volbám by dominovala pravicově populistická strana Reform UK v čele s Nigelem Faragem.

„Věčný narušitel“ britské politiky byl v minulosti kritizován za své příliš vřelé postoje vůči Rusku po tom, co v roce 2014 vzkázal, že „obdivuje“ tamního prezidenta Vladimira Putina a přiklonil se k tomu, že východní rozšiřování NATO vyprovokovalo ruskou agresi.

V poslední době rétoriku pozměnil. V podzimním rozhovoru pro Bloomberg sice zopakoval svou tezi o rozšiřování NATO, Putina ovšem označil za „opravdu hrozného týpka“. Zároveň řekl, že pokud by se stal premiérem, na Ukrajinu by jako součást mírových sil OSN poslal britské vojáky.

Pokud by se k moci dostala Konzervativní strana, která si v průzkumech vede podobně jako vládní labouristé, příliš velké změny se neočekávají. Strana dlouhodobě vnímá Rusko jako zásadní strategickou hrozbu pro Evropu a stojí pevně na straně NATO.

Dá se očekávat, že kromě pobaltských zemí by rázně zareagovaly i severské země, které si v poslední době čím dál jasněji uvědomují nebezpečí, které pro ně Rusko představuje. Dokladem toho je i skutečnost, že v reakci na ruskou invazi na Ukrajinu se Finsko a později Švédsko přidaly k NATO, a to na základě širokého politického konsenzu.

Poměrně jednoznačný je i postoj Itálie, která se v posledních letech vyprofilovala ve věrného spojence Ukrajiny a kritika ruské agrese. Premiérka Giorgia Meloniová bude obhajovat mandát nejpozději v příštím roce, ale její strana si stabilně drží vedoucí pozici. Vůči nasazení italských vojáků v zahraničí je sice zdrženlivá, ale podporuje spolupráci v NATO.

Otázkou může být postoj některých postkomunistických zemích. V Maďarsku se po nedávných volbách situace zásadně mění. Od nastupujícího premiéra Pétera Magyara analytici očekávají oslabení vazeb na Rusko a bližší spolupráci s EU a NATO. Magyar tvrdí, že nechce zpochybňovat alianční závazky.

Naopak v Bulharsku se k moci dostala koalice bývalého prezidenta Rumena Radeva, která vyzývá k obnovení vztahů s Ruskem a mohla by ze země udělat potenciálně problematický článek evropské reakce.