Strach z války se tu stal normálem. Jak se žije v nejzranitelnějším místě NATO

/Od naší zvláštní zpravodajky v Litvě/

Dlouhá pole, husté lesy a řídce osídlené vesnice. Sedmdesát kilometrů dlouhá oblast, která spojuje Bělorusko a ruskou exklávu Kaliningrad, nepůsobí na první pohled nijak rozdílně od dalších míst v Litvě.

Vojenští experti se nicméně shodují, že jde o nejzranitelnější místo Severoatlantické aliance. A že to bude právě Suwalský koridor, kam by případný ruský útok směřoval. V posledních měsících tak zde posílila i vojenská přítomnost, hranice s oběma státy fungují v omezeném režimu a na velké části míst je i ostnatý drát.

A zatímco v budoucnosti by se měla obrana ještě posílit a Vilnius schválil plán na zaminování hranic, v životech místních lidí hraje potenciální válka zvláštní roli. Na jedné straně je pro ně všudypřítomná, na té druhé už se stala jakýmsi zvykem.

„Žiju tu už ani nevím kolik let. Uvědomuju si, že je Rusko blízko, ale nechci se tím stresovat. Samozřejmě jsem měl větší strach, když začala válka na Ukrajině. Když jsem pak poprvé viděl vojáky, lekl jsem se. Ale postupně si na to asi taky zvyknete,“ říká mi na ulici klidné Kalvarije 43letý Gentaras. Ujišťuje mě, že o tomhle městě ví vše, protože pracuje v místním obchodě.

Zhruba pětitisícová Kalvarija leží vesměs na polovině cesty mezi Běloruskem a Kaliningradem, ve městě jsou na domech vlajky Litvy, Evropské unie i Ukrajiny. Všichni místní, se kterými mluvím, mají v tomto ohledu jasně nastavenou podporu napadené země. A také upozorňují, že i sem od začátku války zamířila řada ukrajinských uprchlíků.

Když se Gentarase ptám, jaké to vlastně je bydlet na místě, které může být Achillovou patou při případném útoku, mávne rukou.

„Lidé vnímají to, že je válka blízko, už jako normální věc. Je pravda, že za poslední roky jezdí kolem mnohem více vojáků, potkávám je docela často. Ale my jsme rádi, že tu jsou. Věřím jim a NATO, že by nás ochránili,“ dodává s úsměvem.

Hrozba visící ve vzduchu souvisí se strategickou polohou – v případě agrese by se koridor složitě bránil. Důvodem je i terén. Oblast je úzká, protkaná lesy a jezery, což omezuje přesuny těžké techniky a komplikuje rychlou reakci.

Pokud by navíc útok byl úspěšný, všechny tři pobaltské státy by zůstaly odříznuté od pozemních partnerů v NATO, což by mohlo omezit jejich podporu a obranu.

„Jedná se o velmi citlivou oblast a agresor by mohl právě zde udeřit,“ uvedl při návštěvě Suwalského koridoru litevský prezident Gitanas Nauseda. Dodal také, že země vynakládá obrovské úsilí na zabezpečení oblasti, a to ve spolupráci s Polskem.

O zranitelnosti oblasti ostatně mluví i ruská propaganda nebo samotný běloruský diktátor Alexandr Lukašenko, který loni s armádním představitelem řešil plán úderu. Armády obou zemí také pořádají cvičení, v nichž simulují útok právě na Suwalský koridor.

Když se blížím k hranici s Ruskem, atmosféra se mění. S každou vesnicí potkávám méně domů a stejně tak lidí. Oblast, která dříve sloužila jako tranzitní bod využívaný například k nákupu levnějšího alkoholu nebo cigaret, je najednou tichá.

V příhraničním městečku Vištytis je až znepokojivý klid. Poslední dům na litevské straně stojí jen pár metrů od vysoké zdi s ostnatým drátem. Na straně druhé vlaje ruská vlajka, je vidět vysoká pozorovací stanice a bliká ostré světlo. Atmosféra obou stran tak působí velmi odlišně.

„Rusko tady bylo vždycky. Nezměnilo se ani to, jak se chová. Nechci říkat, že to nevnímám. Pořád je to hodně blízko a není to příjemné. Ale buď to prostě přijmu, nebo se zblázním,“ svěřuje se mi u místního obchodu s potravinami postarší žena, která se představuje jako Edita.

Jí samotné ostnatý drát na hranici a další plány na posilování obrany nevadí. „Všichni si uvědomujeme, že to nebezpečí tu je. A nikdo nechce jen sedět a čekat, jak za nás někdo jiný rozhodne. To je, myslím, názor mnoha Litevců,“ dodává.

Podpora armády je naprosto zřetelná i podle průzkumů, které ukazují, že asi 80 procent Litevců svým ozbrojeným silám důvěřuje. Velké téma je to i na vojenské základně v Pabradé, kterou Seznam Zprávy navštívily a kde jim vojenští představitelé sdělili, že mezi lidmi jde o stále více přijímanou součást společnosti.

Důkazem jsou i běžné situace. Když pak mířím k běloruské hranici, potkávám na benzinové pumpě vojenská vozidla a skupiny mladých mužů v uniformách. Nikdo se za nimi neotáčí, v nikom to nevzbuzuje žádné větší emoce. Je to už normální věc, stejně jako když několikrát za den minete vojenská auta.

Suwalský koridor zůstává zranitelnou oblastí nejen v případě útoku. Analytici varují i před sabotážními akcemi, které Moskva v posledním roce zintenzivnila. V oblasti totiž leží zásadní dálnice a železnice spojující Pobaltí s centrální Evropou.

​​V srpnu pak Litva oznámila, že dva ruské vojenské drony vypuštěné z Běloruska se ocitly na jejím území, což vedlo vládu k přijetí zákona, který ozbrojeným silám uděluje povolení sestřelovat bezpilotní letouny narušující její vzdušný prostor.

„Kromě přímé vojenské hrozby čelíme i rostoucímu počtu hybridních útoků,“ popsal pro Seznam Zprávy Tomas Janeliūnas, bezpečnostní expert působící na Vilniuské univerzitě.

„V posledních měsících se objevily drony, které pronikly nad naše území a mohly nést výbušniny. Bylo to varování, že naše protivzdušná obrana není schopná podobné hrozby zachytit včas. Tyto incidenty mezi lidmi vyvolávají obavy, co by se stalo, kdyby Rusko použilo stovky dronů nebo raket,“ vysvětluje tlak způsobený podobnými akcemi.

Podle něj se ale hybridní tlak neomezuje jen na drony. „Vidíme pokusy narušit plynovody, datové kabely nebo energetická vedení v Baltském moři. Když je přerušen elektrický kabel mezi Litvou a Švédskem, okamžitě to zvedne ceny elektřiny a zasáhne běžný život. To je přesně cíl těchto operací – znejistit společnost, rozkolísat ekonomiku a zvyšovat pocit zranitelnosti,“ dodává.

Ticho a pustý dojem panují i nedaleko běloruské hranice. Také zde se objevují obavy z možného útoku, protože to byla právě Lukašenkova vojska, která také pronikla na Ukrajinu v první den rozsáhlé invaze.

U hranic není téměř žádný život, rychlostní silnice spojující obě země vás nepustí dále než pár kilometrů od Běloruska. Turistické trasy lemují cedule varující před přechodem do sousední země.

V asi deset kilometrů vzdáleném městě Druskininkai, které je pro Litevce také lázeňským centrem, není běžný život nijak narušený, přesto ho válka definuje. Když se bavím s devatenáctiletým Andriusem, jde poznat, že podobně jako další je na blízkost hrozby zvyklý. „Vyrostl jsem tu. Neznám moc jiný život než tenhle. O válce se tu ví hodně věcí, lidé sice nejsou nervózní, ale všichni to nějak tušíme. Já se chci příští rok dokonce hlásit do domobrany. Hodně kluků kolem mě to řeší,“ svěřuje se mi.

Zájem o to, bránit v případě útoku svou zemi se v Litvě výrazně zvýšil a i mezi mladými lidmi nejde o téma, kterému by se vyhýbali.

V blízkosti nepřátelských hranic se tak život nezastavil. Lidé chodí do práce, opravují své domy, potkávají se s přáteli. Jen občas se v dálce ozve hukot motorů vojenských vozidel, případně je možné zahlédnout ostnatý drát. Klid a napětí tady spolu fungují ve zvláštní harmonii.