Článek
V rubrice Aréna názorů nabízíme prostor pro diskuzi. Publikované komentáře procházejí redakčním výběrem a úpravou, nemusí však vyjadřovat stanovisko Seznam Zpráv.
Určitě jste někdy zažili pocit, že vám práce jednoduše nejde od ruky a jediný způsob, jak dokončit úkol nebo projekt, je zůstat v práci dlouho do noci. Na úrovni jednotlivce frustrující nepříjemnost, která se spraví odpočinkem a vyčištěním hlavy. Co když se ale takto cítí celá ekonomika?
Česko jako celek takto už pár let funguje. Produktivita práce, kterou ekonomové měří hrubou přidanou hodnotou (zjednodušeně objemem výroby) v přepočtu na odpracovanou hodinu, od covidu zůstává zhruba na stejné úrovni. V první polovině letošního roku se dokonce začala opět propadat. Pro růst HDP – tedy ono dokončování projektů – tak musíme pracovat více času.
To znamená, že veškerý ekonomický růst od pandemie (od roku 2019 dohromady zhruba jen šest procent) je díky tomu, že nás pracuje víc a pracujeme déle. U počtu pracovníků je to zejména díky příchodu několika set tisíc Ukrajinců, kteří se dovedli velmi rychle integrovat a náš vyprázdněný trh práce je doslova vysál. Míra nezaměstnanosti zůstává i přes mírný nárůst jednou z nejnižších v EU.
U počtu hodin jsme už v roce 2019 patřili k těm největším unijním pracantům. Ve většině zemí EU byl v posledních šesti letech trend směrem k menšímu množství odpracovaných hodin, některé si to vzhledem k rostoucí produktivitě mohou dovolit. Česko patří k menšině zemí, kde čas strávený prací naopak vyrostl.
Dál to takto nepůjde
V řeči čísel se to může jevit abstraktně, ale produktivita je extrémně důležitý indikátor. Je totiž alfou a omegou dlouhodobého ekonomického růstu a potenciálu. Ten ve zjednodušeném pojetí tvoří tři ingredience: dva výrobní faktory či zdroje, kterými jsou pracovní síla a kapitál; a pak to, jak efektivně je dovedeme využívat. Tedy produktivita.
V minulosti český růst pohánělo zlepšování všech tří složek. Populace v produktivním věku rostla a s ní i zaměstnanost, až se podíl lidí bez práce propadnul až pod tři procenta celkové pracovní síly. Kapitál podpořilo postupné bohatnutí Česka, příliv přímých zahraničních investic a evropských fondů po vstupu do EU. Ruku v ruce s tím rostla i produktivita, průměrným tempem 2,8 procenta ročně v letech 2000-2019.
První dva výše zmíněné faktory ale už mají – řečeno po lopatě – to nejlepší za sebou. Naše populace sice dostala jednorázovou injekci v podobě ukrajinských uprchlíků, ale demografický výhled je neúprosný. V následujících letech bude obyvatelstvo v Česku ubývat a stárnout. Navyšování počtu odpracovaných hodin pochopitelně rovněž není udržitelné řešení.
Stejně tak ani investice nečeká žádná další zahraniční vzpruha, jakou dostaly po vstupu Česka do EU. Naopak – sice zůstáváme poměrně atraktivní zemí pro určitá odvětví, i přes nedostatek pracovních sil a zdlouhavé povolovací procesy, ale zahraniční vlastníci firem čím dál častěji volí odvod dividend ven místo reinvestic.
Vysoké úrokové sazby, a tedy i drahé financování v důsledku geopolitického napětí, vysokých cen energetických komodit a rostoucího zadlužování vlád investičním rozhodnutím firem rozhodně nepřidá. Investice v Česku v posledních letech navíc táhne hlavně stavebnictví včetně veřejných infrastrukturních zakázek, zatímco pro produktivitu klíčové investice do vybavení nebo duševního vlastnictví rostou pomalu.
Zbývá nám tak už jen produktivita. Poslední dobou tedy ani ta. I když data očistíme o veřejný sektor (kde kvůli absenci tržní ceny je růst produktivity z definice kolem nuly) a realitní služby (kde „výrobu“ tvoří hlavně imputované nájemné), činí růst produktivity v posledních šesti letech v průměru slabých 0,7 procenta ročně.
Tristní čísla navíc vyniknou v celoevropském srovnání. Česko lavíruje na chvostu, zatímco jiné země střední a východní Evropy tabulce růstu produktivity vévodí a v celkové hladině produktivity nás tak rychle dohání.
Záblesky v průmyslu i službách
Vše není jen černé a v české ekonomice se najdou odvětví, kterým se daří produktivitu slušným tempem zvyšovat. V průmyslu jsou to komplexní sektory jako farmaceutika, elektrotechnika nebo automotive, které se dokázaly rychle adaptovat na nové globální poptávkové trendy, jako jsou investice do čistých technologií nebo umělé inteligence. Ta se začíná viditelně projevovat i v sektoru IT služeb, kde produktivita i celkové tržby rovněž rostou slušným tempem.
Tato odvětví demonstrují, že to jde. Jednotlivých inovativních firem se u nás taky najde celá řada. Nedokážou ale strhnout zbytek ekonomiky. Energeticky náročným průmyslovým odvětvím se i přes výrazné snižování početních stavů stále nedaří vykročit kupředu, zatímco v ostatních tržních službách se nástup AI zatím příliš neprojevuje.
Přečtěte si také:
Slabý růst produktivity se navíc začíná přelévat i do slabší konkurenceschopnosti – s tím, jak v Česku už třetí rok poměrně svižně rostou mzdy. Pokud rostou výplaty, ale ne produktivita, zvyšují se jednotkové náklady práce. Každá nová jednotka HDP stojí ve mzdách víc. Podíl náhrad zaměstnancům na HDP – tedy kolik z celkového „koláče“ připadne pracovníkům – nyní rychle stoupá, v druhém kvartálu se přiblížil ke 45 procentům, což je historické maximum mimo roky zkreslené pandemií.
Prostor k dalšímu růstu mezd v Česku ještě je, stále jsme v jejich celkovém podílu zhruba pět procentních bodů pod průměrem EU. V dlouhodobém horizontu je ale růst mezd bez růstu produktivity proinflační a neudržitelný. Už nyní ho bedlivě sleduje Česká národní banka, která svižný růst mezd považuje za jedno z hlavních proinflačních rizik, které navíc přiživí plánované, a popravdě nezbytné, navyšování platů ve státní sféře po letech propadu vůči růstu cen.
K čemu máme rozpočet?
Stagnující produktivita by měla být mnohem důležitější téma, než jestli bude schodek státního rozpočtu 389 nebo 386 miliard. Diskuze o rozpočtu, které teď vyplňují veřejný prostor, pro stromy nevidí les.
Ano, rozpočet není sestavený dobře. Fiskální udržitelnost nás dost možná bude trápit v horizontu pěti až deseti let, zejména v kombinaci s postupným odchodem Husákových dětí do důchodu. Stagnující produktivita nás ale trápí už teď.
Navíc jde do jisté míry o spojené nádoby v tom, že rozpočet pro rok 2027 dělá minimum pro to, aby se růst produktivity zlepšil. Nejlepší demonstrací toho jsou výdaje na školství, které ani nepokryjí inflaci. To samé platí pro veřejné výdaje na vědu a výzkum.
Naopak, skrze plýtvání fiskálním prostorem se pak nedostává prostředků na dobré programové priority. Třeba na zrychlené daňové odpisy, které by růst produktivity mohly podpořit. Slabý růst pak samozřejmě bude vytvářet dodatečný tlak na poměr zadlužení vůči HDP.
Vyšší produktivita vzniká inovacemi a z větší části v soukromém sektoru. To ale neznamená, že stát nemá důležitou roli, naopak. Právě veřejné instituce mohou vytvořit pro růst produktivity vhodné prostředí, právním rámcem a vhodně nastaveným daňovým systémem, flexibilním trhem práce, fungující infrastrukturou a podporou základního výzkumu.
Vládě to není třeba připomínat, má to velmi dobře popsáno ve své vlastní kvalitně sepsané Hospodářské strategii. Slevy na jízdném nebo mimořádné přídavky k důchodům růst produktivity nenastartují, nechávají ale méně prostředků pro opatření, která by mohla pomoct.
Když se to nezmění, nezbývá než se k silnější ekonomice (a výhledově k lepším příjmům) dál posouvat zas jen skrz to, co odpracujeme navíc. A posuďte sami – co taková konstelace může udělat s důvěrou společnosti v ekonomický systém a s podporou krajních politických proudů?














