Volejbalová hvězda končí a začíná. V druhé kariéře chce dobýt olympijské zlato

Protože víme, jak si česká volejbalistka počínala dosud, jaký měla tah na branku a jaké úspěchy, není vůbec vyloučeno, že tu máme černého koně pro letní olympiádu v Paříži. To je aspoň její nový cíl.

Pokud máte rádi volejbal, musíte milovat Helenu Havelkovou. Vysoká hráčka má za sebou nekonečnou řadu úspěchů. Dvakrát, v roce 2010 a 2012, získala vítězství v Poháru CEV – nejvyšší evropské volejbalové soutěži. K tomu druhému přidala s českou volejbalovou reprezentací 1. místo v Evropské lize. Má 1. místa v Italském poháru i italské lize a tituly „Nejlepší hráčky Italského poháru“ a „Nejlepší smečařky roku“. Je to málo? Tak přidejte 2. místo v Lize mistrů a k tomu 1. místa z nejvyšších soutěží Polska a Ruska. Plus ocenění „Nejlépe podávající hráčka Ruského poháru“.

Ve volejbale měla vždy pověst elitní smečařky. Pracovala tvrdě a vždy chtěla patřit k nejlepším.

V roce 2004 začala českou extraligu v Liberci, pak přestoupila do Slavie a za tři roky už mířila do italské ligy. Po Itálii hrála v Rusku, Turecku, znovu v Itálii, Polsku, Číně, opět v Itálii, potom znovu v Rusku a nakonec završila kariéru jako kapitánka v italské Perugii.

Přesně to je pro ni typické. Ničeho se nebála, nebo to aspoň nedávala najevo. V 18 letech si sbalila kufry a šla poprvé do zahraničí. Nejdřív seděla hlavně na lavičce, ale pak začala hrát – a dobře. Potom šla dál a dál, vždy tam, kde si myslela, že získá nové zkušenosti a nové úspěchy.

„Každý přestup pro mě byl, a vlastně dodnes je, velkou motivací, díky které se snažím zlepšovat. Mám pořád nový cíl, můžu získat nový titul a poznat nový kus světa. Když se podíváte na můj sportovní životopis, hned uvidíte, že hodně střídám angažmá… Jen díky tomu jsem u volejbalu vydržela,“ řekla před časem pro web bezfrazi.cz. Platí to i pro její nečekaný přestup k beachvolejbalu.

A ještě něco ji charakterizuje. Její kariéra nešla jako nalajnovaná podle pravítka. Dvakrát ji málem odrovnalo vážné zranění. V roce 2013 úraz ramene, který ji limitoval prakticky po celý zbytek sezony. Utržená bicepsová šlacha se hojí dlouho. Prožila to v Turecku a prošla si peklem. I psychickým, protože poznala, že s vrcholovým sportovcem mnohdy nakládají jako s pouhým zbožím. Ne vždy a ne všude, ale v Turecku to tak bylo. Když se tam konečně rozehrála a ukázala, jak je dobrá, najednou ji zas chtěli. Ale ona už nechtěla je. A tak odešla na další štaci.

V roce 2016 na silvestra v Číně si zas urvala achilovku. Rozbíhala se na smeč a pak se ozvala rána jako výstřel z pistole. Podťatá padla na palubovku. Byla to další výzva, ještě těžší než poprvé. Ale…

Dvakrát jí hrozil konec kariéry a dvakrát se vrátila silnější než dřív. Je na to pyšná. Ale tahle pro někoho možná tvrdá a nezdolná dívka umí být i vděčná. Tátovi, jenž už umřel, a mámě – protože jí mimo jiné dali volejbalové geny. Mentálnímu kouči Jiřímu Kastnerovi, který pomáhal, když na tom byla psychicky nejhůř. Italskému trenérovi Carlu Parisimu, jehož potkala v klubu Busto Arsizio a pak s ním byla i u českého nároďáku. Naučil ji hodně, vylepšil přihrávku, udělala velký skok.

Nebo partnerovi, německému volejbalistovi Györgymu Grozerovi, za něhož se navzdory častému odloučení může aspoň občas trochu schovat.

Teď přichází další životní průlom. Pro Havelkovou tak typický. „Milý volejbale, děkuji ti za tuhle neskutečnou šestnáctiletou úspěšnou profi jízdu po celém světě. Jsi celý můj život. Hodně si mě toho naučil a nevím, jak bez tebe budu žít, ale jsem rozhodnutá. Mám ještě jeden nesplněný sen, který se nám společně nepodařil uskutečnit. A právě proto se s tebou musím definitivně rozloučit. Oficiálně ti tedy představuji novou cestu za svým snem: hrát s českou vlajkou na olympiádě. Mojí disciplínou bude beachvolejbal,“ napsala teď na sociální sítě.

Stačí, aby si našla k sobě stejně údernou beachvolejbalovou parťačku. Když se jí to podaří, budou pořádně nebezpečný tým.